Druhý díl tragédie v pěti dějstvích

Prvé dějství

Půvabná krajina

Faust leží na trávníku, porostlém kvítím; unaven, nekliden, s touhou po spánku

Jitřní šero

Sbor duchů vznáší se vůkol; půvabné postavičky

Ariel zpívá, provázen aiolskými harfami

Kvítečků když deštík vane
nad vší zemí májovou,
zeleně když požehnané
pozemšťanů nivy jsou,
bědným všem chce pomáhati
skřítečků duch olbřímí:
nechť si byli zlí či svatí,
slituje se nad nimi.

Kol hlavy té kdož vznášíte se vzduchem,
řiďte se elfů ušlechtilým duchem;
zuřivé jedy vysajte mu z žil,
vyrvete výčitky, jež v hruď se ryjí,
z hrůz očisťte ho, jakých zakusil!
Čtvero je nočních vigilií,
vy zavlažte je z léčivých svých sil.
Na chladnou podušku mu složte hlavu,
poté buď v rosu z Léthé ponořen,
do ztuhlých údů vlijte žár a šťávu,
pak spánek posilniž ho v nový den;
povinnost nejkrásnější splň váš rej:
svatému světlu vraťte jej!

Sbor jednotlivě, dvojhlasně i mnohohlasně, střídavě a unisono

Když se k svěžím nivám schvívá
vánek vlaze na křídlech,
přináší jim ševelivá
mlha tmu a vonný dech.
Sladkým klidem zašeptejte,
uhýčkejte srdce v sen,
očím toho mdlého přejte,
aby den byl uzamčen.

Noc již s nebe na zem slétla,
hvězda s hvězdou plane již,
jiskřičky a svatá světla
svítí v dálce, svítí blíž,
v jezeře se zrcadlíce,
hloubkou blaha dýší v noc;
luna lije, panovnice,
po světě svou čaromoc.

Pohasly už ony chvíle,
chvíle běd i radostné;
věz, že vstaneš v nové síle,
svěř se procitání dne.
Luh a dol se zelenají,
houstne horstev les a stín;
vlny stříbra jak v něm hrají,
osení zrá k zlatým žním.

Splní se ti všechna přání,
pohleď tam v to záření!
Už jen zticha cos ti brání,
sen je slupka, zbav se jí!
Vzchop se k odhodlání muže,
dav nechť váhá, mdlí a spí;
ušlechtilý všechno zmůže,
chápe-li a uchopí.

Ohromný lomoz ohlašuje blížící se slunce

Ariel

Slyšte! Hor už bouří oři!
Nám, jichž sluch se v hloubku noří,
nový den se v hřmění tvoří.
Duní brány skal a svítí,
Foibův vůz se hromem řítí,
v ryčném hřmotu světlo plá.
Hlaholí to, troubí, výská,
žasne sluch a v oku blýská,
sotva snést se lomoz dá.
Hloub a hloub se spěje skrýti
do lístků a v kalich kvítí,
v lůno hor neb v tichý luh;
ohluch by vám sluncem sluch.

Faust

Života tepny svěže bijí ve mně
a soumrak éterný zas vítat mohou;
i tuto noc jsi vytrvala, země,
a osvěžena dýšeš u mých nohou;
tvým vanutím se nová rozkoš nítí
a pobídkou mě povzbuzuje mnohou,
bych stále toužil po nejvyšším bytí. —
Svět odestřen už leží v šerojase,
a v lese slyším sterý život zníti,
z údolí v údolí mha rozlévá se,
leč blankyt už se do propasti dere
a větve, poroseny, kvetou zase
tam nad hloubkou, kde v noci spaly šeré;
a barvy třpytí se a barvy hrají,
kde v perlách kvítky žhnou a lístky steré.
Já hledím do kraje a jsem jak v ráji!

Teď vzhůru pohled! Lemy strmých štítů
nejslavnostnějším okamžikem plají;
hned zjitra smějí ve věčném stát svitu,
jenž pozděj dolů k nám se sesmekává.
Teď, v ostrých obrysech a v novém třpytu,
hor úbočí se lesknou zelenavá
a po stupních zář klouže do údolí —
Teď — ach, mé oči! — na obzoru vstává,
i odvracím se, neb to bolí, bolí!
Tak tedy, naše roztoužené plány
v nejvyšších nadějích když vyvrcholí
a dokořán jsou příslibů všech brány,
tu náhle, k hrůze nám, se plamen vznítí
z těch hlubin, jež jsou věčně nezbadány;
my pochodeň jsme chtěli zažhnout žití,
leč moře plamenů se vůkol vaří;
je zášť, je láska, co se na nás řítí
a slastmi nás i hrozným bolem daří,
až raděj zpátky pohledném zas k zemi
a skrýt se toužíme v mlh mladém šláři —?
Tak nadále nechť slunce v zádech je mi!
Však vodopád mě poutá víc a více,
jenž po skále se vrhá peřejemi;
se stupně k stupni na sta, na tisíce
svých vod, svých proudů valí, tříští, žene,
co vzduchem šumí pěny, stříkajíce.
A zrozen z vření, nádherný se klene,
hle, pestrý oblouk v změně trvající;
teď ostré rysy má, teď rozprášené;
a vůkol chládek, vonně ševelící.
Jak v zrcadle tu lidský úděl zříti.
Nad ním se zadumej a lze ti říci:
Barevný odlesk zachytit je žíti.

V císařském paláci

Trůnní sál

Státní rada očekává císaře

Polnice

Vstoupí dvořanstvo všeho druhu, v skvostných oděvech

Císař vystupuje po stupních a usedne na trůn; po jeho pravici stojí astrolog

Císař

Zblízka i z dálek shromážděni,
zdravím vás, ctní a věrní moji —
hle, mudrc po boku mi stojí,
ale proč blázen tady není?

Panoš

Zrovna za vlečkou tvou se skácel,
jak po schodech se připotácel;
pak vynesli tu bečku ven.
Snad mrtev je, snad podroušen.

Druhý panoš

Však jiný rychlej, než kdo stačí,
na jeho místo už se tlačí.
Je vyparáděn přeskvostně,
až vyzývavě fraškovně;
stráž proti němu křížem stáčí
píky a tím ho zdržuje —
Ten smělý blázen! tady je!

Mefistofeles pokleká pod trůnem

Co plísněno a převítáno?
Co vysněno a štváno vždy?
Co stále v ochranu je bráno?
Co dáno všanc a do klatby?
Co zvát sem sotva kdo se sníží!
Čí jméno každý slyší rád?
Kdo se to k tvému trůnu blíží?
Kdo v nemilost svou vinou pad?

Císař

Prozatím chcem být bez říkanek!
Zde nedávej se do hádanek,
od toho jsou ti páni tu.
Těm pomoz luštit záhadu!
Můj šašek je, ach, na daleké pouti.
Nuž pojď! Máš jeho místo zaujmouti.

Mefistofeles vystoupí a postaví se císaři po levici

Množství šeptá

Zas nový šašek — Nový štváč —
Odkudpak přišel? — Co je zač? —
Ten starý zakop — Už je pryč —
Měli jsme bečku — Máme tyč.

Císař

Nuž, buďte všichni pozdraveni,
z dálky a blízka, ctní a milí!
V příznivou sešli jste se chvíli,
kdy do hvězd vepsána jsou šťastná dění.
Však rcete, jsme-li jednou tady
v těch dnech, kdy nechceme znát vády,
jen rej a bujnost maškarády,
proč nemáme se kráse kořit,
proč nudnou radou hodláme se mořit?
Leč myslíte-li, že to musí být,
chci státní radu zahájit.

Kancléř

Nejvyšší ctnost jak svatozář se skví
kol hlavy císařské; on jediný
zná účinně ji uplatniti:
Být spravedliv! — Kdekdo tu touhu cítí,
svět přeje právu, pohřešuje práva,
a jen kdo císař, národu je dává.
Co lidskému však duchu platen um,
co srdci cit, co smysl orgánům,
když stát se zmítá v horečnaté křeči
a ze zla zlo se líhne stále větší?
Kdo odsud s výšky zhlédne říš a zem,
tomu se všechno přízračným zdá snem,
kde zrůda rozrůstá se v horší zrůdu,
kde za řád platí zlořád beze studu
a celý svět je proměněn v svět bludu.
Ten brav, ten ženu uloupí,
s oltáře kalich, kříž a svícen;
pak, svatokrádeží svou vznícen,
po léta beztrestně se chlubit smí.
Teď žalobci se k síni hrnou,
kde soudce trůní nad lidem,
a zatím rozpěněnou vlnou
už povstání se valí sem.
Kdo spoluviníky se chrání,
smí setrvat v svém zločinu;
kde muž svou vlastní čest jen brání,
i ctnost se uzná za vinu.
Tak všechen svět se ve zmar řítí,
sám pojem dobra klesá v rum —
Jak lze tu smysl vypěstiti,
jenž míří k práva základům?
Lichotkou, zlatem zmásti lze
soudnost i poctivému muži;
soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléz k zločincům se druží.
Maluji černě, pravda však
je v tmavší zahalena mrak.

Pauza

Zde potřeba je napravení.
Kde každý trpí, každý plení,
i Veličenstvo dáno v plen.

Vrchní náčelník

Jak rozkacený každý den je!
Bije kdekdo a ubíjen je
a komandant je oslyšen.
Občan, jejž chrání městské valy,
loupežný rytíř v hnízdě skal
nás vyčerpat si slovo dali
a trvají v svém vzdoru dál.
Žoldnéři, ti nám pověděli,
že ihned chce svůj plat mít každý muž;
nebýt našimi věřiteli,
byli by dávno prchli už.
Zakázat cos, to dej si zajít,
to do vos píchnout znamená;
říše, jíž měli vlastně hájit,
je zpustlá a je zpleněná.
Ať se jen všechno k zkáze valí,
ať ztracena je světa půl;
jsou venku ještě jacís králi,
leč sotva prstem který z nich by hnul.

Správce pokladu

Kdopak by spoleh na spojence!
Tak jako z rour to teče tence,
výpomoc vyschla slíbená.
A, pane, v celičké tvé zemi
kdože dnes vládne statky všemi?
Jen nové panstvo vidět se tam dá;
každý si nezávislost chválí
a my se na to trpně díváme:
vždyť tolika my práv se vzdali,
že teď už na nic právo nemáme.
A rovněž straničky a strany:
ta k zášti, ta se k lásce zná —
však, hleď si oslavy či hany,
říše jim všem je lhostejná!
Ať guelfové, ať ghibellini,
jen skrýt se chtí a pookřát;
pomáhat sousedu jsou líní,
každý je sebou zaujat.
K zlatu se brána neotvírá,
hrabe kdekdo a dře a sbírá,
a v našich kasách pořád nic.

Dvorní maršálek

A čím se já mám teprv mořit!
My denně začínáme spořit
a potřebujem denně víc.
Ba, denně hůře na tom jsem.
Netrhlo posud na kuchyni:
srn, jelenů je dost i sviní,
o to dbá daň a deputáty,
hus máme, kachen s holoubaty,
též bažantů se napečem —
Bledě je zato se sklepem.
Dřív z převýborné úrody a půdy
tam víno plnívalo sudy,
teď chlastají však napořád a všudy
a všecko páni do dna vyzunknou.
Též magistrát nám z musu vypomáhá.
Ten po holbě, ten po půlčáku sahá,
až pod stolem i kvas i hosté jsou.
A na mně všichni peníze jen chtějí;
žid na mne jde vždy sveřepěji:
dá zálohu, a tak se nejí,
než co už spolkl zálohou.
Pořádně neztuční nám prase,
peřina do zástavy dá se
a na stůl přijde chléb, jenž na dluh vzat.

Císař po chvíli přemýšlení Mefistofelovi

Nechceš si, blázne, také naříkat?

Mefistofeles

Já? Nikterak. Vždyť zář tu kol je zříti,
tebe a tvé! — Jak nedůvěru míti,
kde neúchylně velí majestát,
jenž umí odpor naráz rozervat,
kde dobrá vůle je, již sílí um,
kde činnost, vlévajíc se stům a stům?
Kdo by se s neštěstím a tmou směl pářit,
kde tolik hvězd a takových zří zářit?

Hlasy

To je mi čtverák — Ten to zná —
Tam, kde to jde — se přilísá —
Však tuším už — kam míří pán —
A copak za tím vězí? — Plán.

Mefistofeles

Kde zjistit vadu nebylo by lze?
Těm chybí to, těm to — vám peníze.
Z podlahy zlato zvednout se sic nedá;
leč mudrc z hlubin tajemných je zvedá.
V prahorských žilách, v skrýši zděné,
tam leží, ražené i neražené.
A cože zná se nořit v taj a noc?
Nadaný duch a nad přírodou moc!

Kancléř

Příroda — duch —? To pro křesťany není!
To vede právě k upálení,
toť mluva ateistů jen!
Duch — ďábel; příroda — toť hřích;
a pochyba je dítě jich,
zmetek, jenž zrůdně zmrzačen.
S tím nic! — Ta stará císařova říše
jen dvěma stavy velce dýše,
a jimi chráněn trůn a řád.
To svatí jsou a urození;
v nejhorší bouři osvědčeni,
jim církev odměnou a stát.
Z bludařsky zmatené však luzy
dvé netvorů se na svět rve:
Kacíři, ďáblovi ti druzi,
a kouzelničtí škůdcové.
Tu dvojici chceš, smělče, šprýmy
zde s kruhy spojit vznešenými?
Slyš, dvore, výstrahu mou přijmi:
je s bláznem spřízněno těch dvé!

Mefistofeles

To učeného pána poznávám!
Co nehmatáte, neznámo je vám,
co nechápete, pro vás neplatí,
co nespočtete, je vám prostě lží,
co nezvážíte, sotva váhu má,
co nevážíte, věc vám neplatná.

Císař

Tím není odstraněn náš nedostatek.
Tvé postní kázání jen zvýší zmatek.
To věčné „jak“ a „kdyby“ nudí mne;
není-li peněz, dobrá: opatř je!

Mefistofeles

Co chcete, opatřím, a víc než to.
Toť lehké sic, a proto zatěžko!
Vždyť jsou už zde, leč abyste je měli,
v tom je to umění a kousek celý:
Jen pomněte těch hrozných zpustošení,
kdy kraj i lidé lidmi odplaveni,
jak ten či onen půdě důvěřoval
a sem či tam své nejmilejší schoval.
Tak za Římanů již a zas a zas,
tak tomu včera i po dnešní čas.
Tak půda tiše mnohý poklad kryje.
Císaři patří půda: i co v ní je.

Správce pokladu

Na blázna není bláhové to slovo.
Toť vskutku dávné právo císařovo.

Kancléř

Satan vám klade léčky ze zlata.
Podvod a hřích jsou jeho tenata.

Dvorní maršálek

Nu ať jsem s právem drobet jednou v sporu:
jen opatří-li, čeho třeba dvoru!

Náčelník vojska

Jen lék měj chytrák proti nesnázi:
vojáku jedno, odkud pochází.

Mefistofeles

Podvod-li větříte snad v řeči mojí,
nechť mluví astrolog, jenž tady stojí;
hvězd kruh on zná i hodinu i byt,
nechť tedy dí, co na nebi je zřít.

Hlasy

Dva lotři — blázen s fantastou —
Tak blízko trůnu — V spolku jsou —
Lžou frašku — otřepaných slov —
Bloud šeptem — Nahlas filosof.

Astrolog mluví, Mefistofeles mu napovídá

Vždyť samo Slunce ryzí zlato je;
Merkura-rtuť si poslem verbuje;
a za jitra i navečer se skvíc,
vám udělala Venušina líc;
má cudné lůno Luna rozmarná;
Mars, byť i neraní, vám hrozit zná;
nejsvůdněj ze všech svítí Jupiter;
Saturnus plane z příliš dálných sfér,
nevalná platnost jeho kovová,
má zato tíži: váhu olova.
Však jestliže se s Lunou sdruží Sol,
se stříbrem zlato, zazáří to kol
a celý svět lze koupit za tu záři:
paláce, sady, tělíčka, nach tváří.
A kdože svede zázračnou tu věc?
To opatří jen on, muž-učenec.

Císař

Dvojhlasně jeho řeč mi zní,
a přec mi chybí víra k ní.

Hlasy

Otřelý šprým — Co chce tu s ním?
Kejklířský trik — Tlach z pranostyk —
To dávno znám — Podvod a klam —
Přijde-li pán — Je šarlatán.

Mefistofeles

Teď v úžase tu vůkol stojí,
z nálezu zlata mají děs,
zde ten se mandragory bojí,
druhý, že je v tom černý pes.

Jen ať se jeden v šprýmech nimrá
a onen volá „kejklířství!“ —
však pozná, jak ho na chodidle šimrá
a jak i pod ním zem se chví.

Jen počkat! Všichni ucítíte
to zaškubání tajemné,
až z přírody, té nejhloub skryté,
se do vás něco zahryzne.

Jak vám to údy zatřese
a počnete se chvít a bát,
lopat a rýčů chopte se:
to přicházíte na poklad!

Hlasy

V mé paži křeč je bolestná —
Jak cent mám nohu — To je dna —
Mně v palci loupe u nohy —
Kříž vedvé mám, já ubohý —
Toť znamení, že zrovna tu
skrýš nejhojnějších pokladů.

Císař

Jen zhurta! Už nám neuteče! —
V čin uveď vylhané své báje,
hned ukaž nám ty skvostné taje.
Hle, žezla vzdávám se i meče,
aby má ruka toho díla,
když nelžeš, též se účastnila,
když lžeš, tě k peklu provodila.

Mefistofeles

Což, cestu tam bych sám si troufal najít!
Leč spočíst nutno — a ne bájit —
co ve všech koutech leží bez pána.
Sedláčkem brázda-li je zorána,
hle, z hroudy hrnec zlata zdvihne;
když s ledku seškrabuje jíl,
v rozechvělých očích náhlý třpyt se mihne,
neb ryzí svitky zlata objevil.
Do jakých roklí nutno stoupat,
co roztrhat je štol a doupat,
kamže se hledač musí vloupat
až do sousedstva podsvětí!
Ve ztuhlém vzduchu dávných skrýší
zří řady zlatých mis a číší,
konví a uren ležeti.
Jsou poháry tam rubínové;
vedle, pro labužníky nové,
prastarý nápoj připraven:
nemějte strach, že prášit budu;
ač dávno zetlel obal sudu,
sud vinným kamenem je nahrazen.
Ne zlaté šperky jen a jiné,
též nejvzácnější tresti vinné
skryly se v hrůzu neznáma;
tam zkoumej mudrc beze mdlení!
Poznávat za dne, to nic není;
vlast pravých mystérií — noc a tma.

Císař

Co s tím? Co temné, ceny nemá žádné.
Ta pravá hodnota se pozná za dne.
Kdo darebáka pozná v tmě?
To kráva černá, kočka šedá je.
Chcem hrnce zlata, o nichž vykládáš.
Vem pluh, ať na světlo je vyoráš!

Mefistofeles

Vem lopatu a sám jdi dělat,
vždyť zdrávo je být sedlákem;
a celým stádem zlatých telat
— však uzříš — zahemží se zem.
A budeš-li jen pilně robit,
sám sebe i svou milenku smíš zdobit;
v barvách-li kámen začne plát,
to krásu povznese i majestát.

Císař

Tak hned! a zčerstva! Načpak váhat dlouze?

Astrolog, jemuž napovídá Mefistofeles

Dej, pane, uzdu nezkrotné své touze,
nech, aby karneval se vybouřil!
Jsme rozptýleni, vzdálen je nám cíl,
nám zprvu je se spolčit, smířit, káti
a teprv z výšin právo k zemi bráti.
Kdo dobru chce, sám nebuď zlý;
kdo radostem, svou krev ať zchlácholí;
kdo vína žádá, hrozny lisuj zralé;
kdo doufá v zázrak, víry nebuď malé!

Císař

Tím radostněj smí bujnost naše vzrůst!
A popelec se blíží velmi vhod.
My zatím o závod a o překot
chcem slavit divoký ten masopust!

Polnice. Odejdou

Mefistofeles

U štěstí zásluha též je-li,
to blázny sotva napadne;
byť kámen mudrců tu měli:
byl by tu kámen, mudrc ne.

Prostranný sál

s vedlejšími místnostmi, vyzdoben k mumraji

Hlasatel

Německých neuzříte frašek,
kde tančí ďábel, smrt a šašek;
karneval je vám přichystán.
Přestoupil strmé alpské výše
na římských výpravách náš pán
a vydobyl si bujné říše,
jíž jemu věhlas, vám pak šprým je přán.
Posvátnou nohu zulíbav
a k moci dosáhnuv i práv,
zašel si císař pro svůj diadém
a čapku přinesl nám všem.
Teď námi proudí nová šťáva.
Přes uši čapku stahuje
kdejaká světem zběhlá hlava.
V ní kdekdo třeštidlem se stává
a pod ní, pokud umí, mudruje.
Já je už vidím, jak se rojí,
rozbíhají a družně pojí,
sborem se vlní proud a proud.
Dovnitř a ven, jen s chutí honem!
Vždyť svět — tím nedá se už hnout —
se všech svých frašek miliónem
je jenom jeden velký bloud.

Zahradnice zpěv, provázen mandolínami

Chcem být vámi vychváleny,
vyšňořily jsme se dnes,
mladé florentinské ženy
na německý dvorní ples.

Pěknou ozdobu my kytek
v hnědých vlasech nosíme,
z vloček hedvábných a z nitek
v kadeřích se těšíme.

Neboť nám se chvalné býti,
nám se zásluhou to zdá:
umělé je naše kvítí,
po celý rok rozkvétá.

Kousky pestře zbarvenými
dosáhly jsme ladných krás.
Dělejte si z drobtů šprýmy —
ale celek chytne vás.

Galantní a zahradnice,
půvabné jsme, hleďte jen,
neb co spřízněno je více
s uměním než bytost žen?

Hlasatel

Co v těch košících se tají?
Na rukou vám pestře svítí,
na hlavách se nadouvají.
Každý zvol, co chtěl by míti.
Listy ať se k loubí pojí,
v stinný sad se splétajíce,
Ucházet se za to stojí
o zboží i trhovnice.

Zahradnice

Bavte se tu, kupujte tu,
jenom žádné smlouvání!
Každý proslov stručnou větu,
v níž svých květin smysl dí!

Olivová větev s plody

Květinám já nezávidím,
rozporů já nenávidím;
jsouť mi proti přírodě:
vašich krajů jsem já dření;
značíc mír a zajištění,
žiji v hájů pohodě.
Dnes, jak doufám, zdaří se mně
zdobit vítězovo témě.

Zlatý věnec klasů

Čím vás božská Ceres daří,
tím si zdobte pás i vlas!
Co je k užitku, svou září
okrášli a vyšňoř vás!

Fantastický věnec

Pestré květy slézovité,
div, jenž z mechu zazáří:
v přírodě to nevidíte,
móda to však vytváří.

Fantastická kytice

Jméno vyčísti z mé krásy
žádný vědec netroufá si,
a přec doufám, všechny ne-li,
leckteré by mít mě chtěly.
Mnohé patřit bych si přála,
do vlasů bych vplést se dala;
kéž by mile shlédla na mne,
k srdéčku kéž přitiskla mne!

Růžičky bojovně

Bujejte si, fantazie,
v den, jenž s módou prchavý je,
tvar si volte z divných vizí,
jaký přírodě je cizí;
z kučer, zelené vy stonky,
zírejte, vy zlaté zvonky —
My však skryty zůstaly.
Šťasten, kdo nás odhalí.

Strom když květy obalí se,
růžička když zapálí se,
kdo té slasti nechce míti?
Slibovat a svolný býti,
tím, kde Flóra vládu má,
zrak i duch se ovládá.

Pod zelenými loubími vyzdobují zahradnice své stánky

Sadaři zpívají, provázeni teorbami

Něžné květy nechť vás šlechtí,
květy vzněcovat se dejte;
plodů však jen ochutnejte,
plody sváděti vás nechtí.

Jsou tu — nechť i tvář jich hnědá —
třešní, rynglat, broskví víčka.
Kupujte! Vždyť bez jazýčka
očima se soudit nedá.

Pojďte jenom nasytit se,
nejzralejší plody snísti!
O růžích se básní sice,
jablka však nutno hrýzti.

K vaší flóře-li se smíme
přidružit, jež mládím hrá,
zralé zboží vystavíme,
jež se s vaším v soutěž dá.

Kde se stinná, bujná loubí
zelenají do temnot,
pospolu tam vše se snoubí:
poupě, listy, květ i plod.

Za střídavého zpěvu, provázeného kytarami a teorbami, vychvalují oba sbory stále více své zboží a nabízejí je ke koupi

Matka a dcera

Matka

Jak jsi přišla na ten svět,
čepec já ti dala,
tvář jsi měla jeden květ,
krasotinko malá.
Nevěstinku chtěla jsem,
s nejbohatším bohatcem
já tě sezdávala.

Ach, už prchlo roků dost
neplodné tvé kráse,
nápadníků společnost
rychle rozprchla se;
s tímhletím ses točila,
jemně loktem strčila
do tamtoho zase.

A nic naplat, dcerko má,
ne a ne je míti,
zástavy a honěná
nevypomohly ti.
Dneska je tu blázinec,
otevř klín a snad se přec
někdo z bláznů chytí.

Mladé a krásné družky připojí se k nim, ozývá se důvěrný hovor. Vystoupí, vyzbrojeni sítěmi, udicemi, pruty a jinakým nářadím, rybáři a ptáčníci, mísíce se mezi děvčata. Vespolné pokusy dobývat a chytat, uniknout a zadržet; z čehož podnět k rozmarným rozmluvám

Dřevorubci vystoupí neurvale a neotesaně

Hej pryč, vy tady!
Kácíme kmeny,
jež, poráženy,
rachotí lesem;
když je pak nesem,
vrážíme všady.
Náš drsný vstup si
zaslouží chvály:
kdyby se hrubci
neutahali,
ti jemně hraví
nechť sebevíce
lámou si hlavy,
přec by to zvrzli.
Vždyť byste zmrzli,
my nepotit se.

Pulcinelli klackovitě, málem pitvorně

Heč, přikrčení
od narození!
My chytří byli,
nic nenosili:
v strakatém kvádru,
v čapce a v hadru,
chodí se lehce;
nikdo nic nechce
než v trepkách tančit,
lenošit, jančit,
v davu to umět,
na trzích čumět,
běhat a koukat,
na druhé mňoukat,
s řevem a hlukem
proklouznout shlukem
úhořovitě,
pak skákat hbitě
a dělat dílo.
Ať vám to milo,
ať vás to šlehne,
námi to nehne.

Cizopasníci lichotivě a chtivě

Nosiči chrabří
a jejich švagři,
uhlíři čilí,
ti nám jsou milí.
Přitakování,
poklonkování,
řečnění žvavé,
chladné i žhavé,
či ramenářství
a třeba žhářství —
nic platno není.
Dšti oheň z nebe,
přec nás to zebe.
Jen vaše dření
a s dřívím uhlí
teplotu vydá.
Bez vás je bída,
údy by ztuhly.
U vás to praží,
vaří se, smaží!
Kdo chutě jí si,
až líže mísy,
teď čichá sele,
teď čeká ryby:
tak se nám líbí
u hostitele!

Opilec zpitý do bezvědomí

Světe, netvař se dnes přísně,
když tak volnou mysl mám!
Veselí a jaré písně,
vždyť já pro ně došel sám.
Piju z džbánku nebo sklínky.
Připijem si. Cinky cinky!
Ty tam vzadu, pro radost!
Pojďte přiťuknout a dost!

Ženuška mi vycinkala
pro ten kabát kašpara,
já se chlubil, ona lála,
že prý jsem jak maškara.
A já piju. Z džbánku, sklínky.
Přiťuknem si, cinky cinky!
Na truc, maškary, a zlost!
Ať to zazvoní a dost!

Že to pletu? Vždyť to cinká.
Hospodský-li nepočká,
však mi půjčí jeho žínka,
když ne ta, tak děvečka.
Pořád piju. Z džbánku, sklínky.
A vy druzí! Cinky cinky!
Všichni pijte! Každý host!
Já to poroučím a dost!

Ať si kamkolivěk běžím,
do zábavy běžím rád;
ležet nechte mne, kde ležím,
už se nelíbí mi vstát.

Sbor

Pijme, bratří, z džbánku, sklínky!
Každý připij, cinky cinky!
Seď, jak s lavicí by srost!
Ten zde pod stolem má dost.

Hlasatel ohlašuje různé básníky: přírodního, dvorního i rytířského směru, básníky něžné i blouznivé. Všemožní uchazeči způsobí tlačenici, v níž druh druha přehlušuje. Jeden z nich pronese několik slov a tiše odejde

Satirik

Zda víte, čeho si žádám,
když dáno mi básnit a zpívat?
Kéž takové verše skládám,
jichž nikdo by nechtěl vnímat.

Básníci noci a hrobu posílají omluvu, ježto jsou prý zrovna v přezajímavém hovoru s upírem čerstvě z mrtvých vstalým, z čehož by prý snad mohl vzniknouti nový druh básnictví; hlasateli nezbývá, než aby to vzal na vědomí, i vyvolává zatím řeckou mytologii, která ani v moderní masce nepozbývá rázovitosti a krásy

Grácie

Aglaia

My tři půvabu jsme paní;
vložte půvab v darování.

Hegemone

Vložte půvab v přijímání;
miloť, splní-li se přání.

Eufrosyne

Zvlášť pak, v tichém pousmání,
půvabné buď děkování.

Parky

Atropos

Sestra nejstarší jsem sice,
dnes však přadlenou mám býti;
při života hebké nitce
mnoho dumat lze a sníti.

Vlákénko jsem vzala jemné,
nit vám vláčná bude dosti;
dovedný můj prst ji semne
do hladkosti, do štíhlosti.

Příliš rozkoš-li vás chvátí
na zbujnělých smyslů plese,
pomněte, jak nit se krátí.
Pozor dát! Sic přetrhne se.

Klotho

Novou zvěst, ó světe, přijmi:
Nůžky svěřili teď mně.
Naše nejstarší si s nimi
vedla trochu toporně.

S předivem sic párala se,
o jakém je škoda slov;
nejpyšnější naděj zase
přestřihla a strhla v rov.

Já též, mladá ochotnice,
nit si spletla přemnohou,
dnes však nesmím unáhlit se:
nůžky pěkně v pouzdru jsou.

A být bez nich je mi milé,
přívětivě hledím v sál;
jen si užijte své chvíle,
jen si dovádějte dál!

Lachesis

Jediná jsem rozvážlivá,
řádu dbát, to věc je má;
moje cívka věčně živá
nikdy není překotná.

Jdou a vracejí se niti,
dráhu vykazuji všem,
nesmí žádná vybočiti,
zůstat musí v kruhu svém.

Jen se zapomnít v tom víru,
vše je v světě zmateno.
Chvilka číslo, rok zná míru,
tkadlec snímá přadeno.

Hlasatel

Kdož nyní přijdou, jsou vám k nepoznání,
nechť sebevíce čtli jste starých spisů;
sic rozsévají zlo, leč podle rysů
spíš zdají se jak hosté převítaní.

Hle, mladistvé ty vlídné krasavice.
Že Fúrie to, stěží uvěříte.
Však jen si s nimi začněte a zvíte:
jak zmije zraňují ty holubice.

Jsou lstné; však dnes, kdy doba taková je,
že blázen zakládá si na neřesti,
ni ony nechtí k andělům se vznésti;
jsou svolné, metlou města slout i kraje.

Fúrie

Alekto

Co platno? Víru musíte nám skýtat,
vždyť my jsme úlisné a hezké čičky,
a z vás-li kdo má štěstí u holčičky,
tak dlouho do ucha mu budem špitat,

až posléz nahlas povíme to pánu:
že ona s tím, teď s oním koketuje,
že chromá, hrbatá i bez vtipu je
a že by jinší měl si hledat pannu.

A stejně na ni jazýček náš míří;
že s jinou její mládenec, jak víme,
ji mrzce pomluvil, jí namluvíme! —
Vždy něco uvízne, i když se smíří.

Megéra

Což, to jsou žerty. Teprv když jsou svoji,
pak spustím já a přijde jim to draho.
Já vrtochy jim otravuji blaho;
k rozmarům duše rozmar chvil se pojí.

Kdekdo je bloud; jak touhu v náruč chytí,
hned zahoří zas novým ideálem;
to, čeho dosáh, zprotiví si málem,
ze slunce prchá, mráz chtě rozžhaviti.

To patří vše k mé práci záškodnické;
včas přivedu si posléz Ašmodaje,
jenž pomáhá mi, rozkol rozsévaje,
pár za párem jak hubím plémě lidské.

Tisifone

Pomluvy? Ne! Jed a dýku
míchám, brousím proti zrádci;
nevěru ať smrt vždy splácí
v nestřeženém okamžiku!

Chvíle sladkosti a krásy
ve žluč, ach, v louh se mění.
Bez smlouvání, bez kupčení —
Co kdo proved, odpyká si.

Odpouštět? Co má to býti?
Do skalisk ať zní má bída.
Echo „Pomstu!“ odpovídá.
A kdo střídá, nesmí žíti.

Hlasatel

Teď račte před tou novou podívanou —
neb člověk není to — jít kousek stranou.
Jak zříte, hora kymácí se sem,
má boky kryty pestrým kobercem.
Ten hadí chobot! Kly v té hrůzné hlavě!
Záhadná hora! Klíč k ní podám hravě:
Jí něžná paní sedí na šíji,
tenounkou hůlkou přesně řídí ji;
na hřbetě stojí druhá, vznešená,
a kol ní zář až oslnivě plá.
Po stranách v řetězech jdou vzácné paní,
ta jedna teskně, druhá v usmívání;
ta jedna volnost má, ta druhá chce.
Nechť každá prohlásí, čím je.

Bázeň

Smolnic, lamp a světel záře
kmitá v rozvířený sál;
mezi přeludné ty tváře
řetěz, ach, mě přikoval.

Vari, smíškové vy směšní!
Z vašich úšklebků jde děs;
trýzní mne v té noci dnešní
zevšad sok a samý běs.

Tady číhá v masce klamné
nepřítel — kdys přítel můj;
ten zde zezad nožem na mne?
Odhalen chceš prchnout? Stůj!

Prchla bych já všemi směry
ze světa — jen nalézt zmar!
Děs však ze zásvětní sféry
drží mě, kde dým a žár.

Naděje

Zdravím vás, vy milé sestry!
Dnes a včera lahodící
halil vás už přestroj pestrý.
Ale jedno smím snad říci:
Výhost maskám dáte zítra.
I když se vám v smolnic záři
trochu nevalně teď daří,
veselá pak budou jitra,
přijdou dni, kdy vydáme se
z vlastní vůle, bez starosti,
samy teď, teď v společnosti,
volně po lukách i lese,
soužením se netrápíce,
radostny vždy víc a více.
Všude hosté převítaní,
budem blaženy též zde:
Vstupme! Všude znenadání
nejlepší se nalezne.

Rozvaha

Dvojí mám zde v pouta dánu
metlu lidstva: s Bázní Naděj!
Ustupte! Jde o záchranu.
Všechna obci, z cesty raděj!

Nestvůrnou, hle, vedu stvůru;
věž si na svém hřbetě nese;
krok a krok si šlape vzhůru,
neohlédne, nevyhne se.

Nahoře pak, na cimbuří,
bohyně, jež křídly mává;
je to ta, jež, boj-li zuří,
sem či onam v let se dává.

Zář a sláva kol se lijí,
vše je proti ní jen v stínu,
a je zvána Viktorií
a je bohyní všech činů.

Zoilo-Thersites

Hu hu! Tak jsem tu zrovna vhod,
všem vyspílám vám slot a psot!
Svůj cíl však ve výšinách mám,
tu paní Viktorii tam.
Rozestřít bílá křídla chce
a myslí, že je orlice,
a kam se vrtne, tam či sem,
že hned jí patří lid i zem;
leč jak já slavný zdar kde zřím,
hned celičký se rozkatím.
Co rovné, zkřivím; výšku níž,
chci křivé rovným, nízkost výš —
jen tak mi vyhovuje vše,
jen takhle svět mi pod nos jde.

Hlasatel

Tak tumáš! žezlem, bídný pse,
výstražnou ranou ztrestán buď!
A jen se svíjej! Jen se kruť! —
Hle, dvojhlavý ten pidimuž
v odpornou hroudu srůstá už! —
— A zázrak! — Z hroudy vejce je,
dme se a puká! Zrůdy dvě,
dvé dvojčat ven se vidím drát:
hle, netopýr, hle, slizký had.
Ten jeden v prach se plazí zpět,
ten druhý, černý, k stropu vzlét.
Spěchají, pobratřit se, ven.
Těm nechtěl bych být přidružen.

Hlasy

Zčerstva! Vzadu tančí již —
Ne! Já chtěl bych odtud spíš —
Cítíš, jak nás oblétá
strašidelná můra ta? —
Mně to šustí ve vlasech —
Někdo po noze mě šleh —
Ale nikde není ran —
Každý je jen polekán —
Pokazil se ples a šprým —
O to šlo těm bestiím.

Hlasatel

Od těch dob, co u maškarád
o výklad se musím starat,
bděle dlím vždy poblíž vchodu,
zkázu odehnat a škodu,
aby se nic nevplížilo,
co by plesu k újmě bylo.
Mám však strach, že mocí kouzla
strašidla sem okny vklouzla;
to vás arci neochráním
před zjevy a čarováním.
Trpaslík byl podezřelý —
leč co hemží se tam vzadu?
Nových zjevů pestrou řadu
vyložit mi úřad velí.
To však vyložit se nedá,
vždyť já nechápu to, běda;
pomoci mi třeba vaší!
Cože se to nad vším vznáší? —
Skvělý vůz! a čtyřspřežením
unášen je shromážděním;
hemžení on nerozráží,
hemžení mu nepřekáží.
Plá hra barev rozmanitá,
oheň bludných hvězd se zmítá,
kouzelnou to lampou kmitá,
jak sem letí vůz. Ten chvat!
Ustoupit! Jsem zděšen.

Chlapec vozataj

Stát!
V letu, oři, zarazte se,
v otěžích zas zastavte se,
zkroťte se, když pokrotím vás,
leťte dál, jak rozohním vás —
A teď poctu této síni!
Hle, jak jiní a zas jiní
ctitelé jdou hold nám vzdáti.
Po svém počni vykládati.
Než vám prchnem v jiné kraje,
rychle dej se do popisu.
Neboť my jsme jinotaje.
Nuž, co vyčteš z našich rysů?

Hlasatel

Neumím tě pojmenovat.
Spíš by šlo tě popisovat.

Chlapec vozataj

Zkus to!

Hlasatel

Nelze zapírat:
předně krásný jsi a mlád.
Ne jinoch; posud chlapecké máš rysy;
však pro ženy už plně dorostlý jsi.
Hoch, k avantýrám lásky předurčený,
nu, zkrátka, svůdce učiněný.

Chlapec vozataj

To slyším rád! jen pokračuj,
lušť vesele ten smysl můj.

Hlasatel

Tvých očí černý blesk: ty tmavé kštice,
v nichž radostně plá diadém!
Šat v rozvlnění půvabném
ti s ramen splývá na střevíce;
hrá leskem cetka, v nachu lem.
Dívek by mohlo se ti láti;
v slastech i strastech určitě
však u dívek tvůj věk už platí,
a v abecedě vycvičí si tě!

Chlapec vozataj

A tento zde, jenž na prestolu
se nádherného vozu skví?

Hlasatel

Král; bohatý a štědrý spolu.
Šťasten, jejž přízní obdaří!
Má vše, čeho si srdce ráčí,
a pátrá, zda kdo v nouzi je;
zná slast, jež nad bohatství sladší,
jedinou slast: že daruje.

Chlapec vozataj

Tím se mi nelze spokojiti,
chci přesně popsána jej míti.

Hlasatel

Velkost se sotva popsat dá.
Jak úplněk však vypadá,
ústa jsou kyprá, kvetou líce,
jež vidím pod turbanem skvít se.
A přepych řasnatého šatu!
Nu zkrátka, obraz majestátu,
jenž nad říšemi kraluje.

Chlapec vozataj

Bůh bohatství to, Plutus, je.
Přijíždí v plné slávě k nám,
zatoužilť po něm císař sám.

Hlasatel

Teď pověz, čeho sám jsi obrazem!

Chlapec vozataj

Jsem marnotratnost, poezie jsem;
jsem ten, jenž básníkem se stává
tím, že co má, vše proplýtvává.
Bez mezí hojnost rovněž mám,
i Plutovi se vyrovnám;
tanec a kvas mu zdobit znám;
co jemu chybí, rozdávám.

Hlasatel

Skvostně ti sluší to tvé chlubení,
však ukaž nám své umění!

Chlapec vozataj

Jak lusknu prsty, už to svítí,
kol vozu se to v blescích třpytí.
Zde šňůra perel — řetízek —

stále luská prsty

zde náušnice přijdou vděk —
korunka krásná k hřebínku —
drahokam v zlatém prstýnku —
a jiskřičky též tu a tam,
zda zapálí snad, dávám vám.

Hlasatel

Chce každý něco ulovit si.
Dárce je v pěkné tlačenici.
On prsty luská o překot,
a komu šperk by nebyl vhod!
Však hleďme, co to zase lítá?
Ať sebehorlivěj kdo chytá,
nemůže se tím pyšněti,
do vzduchu dar mu odletí.
Šňůrečka se mu rozsypá;
ne perly: brouky v hrsti má;
chce-li se zbyt té havěti,
kol hlavy se mu rozletí.
Jiní se jinak napálili,
neb hnali se jen za motýly.
Ten čtverák toho slibuje!
A zlatý lesk jen daruje.

Chlapec vozataj

Masky, jak vidím, znáš sic vyložiti,
však pod povrch až k jádru jíti
neumí dvorský hlasatel;
sotva bys k tomu oči měl.
Chci se však vyhnouti vší hádce;
otázkou k tobě obracím se, vládce.

Obrácen k Plutovi

Zda nesvěřils mi, abych ved
vichrné kvadrigy tvé let?
Zda nejedu, jak rozkazuješ?
Zda nejsem tam, kam naznačuješ?
A zda já, na perutech smělý,
nezískal palmu veliteli?
Když za tebe jsem býval v boji,
já vítězství směl dobýti:
a skráň-li vavřín zdobí ti,
zda nebyl uvit rukou mojí?

Plutus

Z mých úst-li svědectví si přeješ míti,
žes ducha mého duchem, stvrzuji ti.
Jdeš, kudy já se ubírám,
a bohatší jsi než já sám.
Že nad tvé služby nic mi není,
můj duch vždy nejvíc vavřínu si cení.
I prohlašuji přede všemi:
Můj synu, v tobě zalíbilo se mi.

Chlapec vozataj davu

Největší dary jsem vám dal,
dokola jsem je rozeslal.
Na mnohé hlavě plápolá
jiskérka, kterou zažeh já.
Hle, s druha k druhu skáká, žhne,
toho se drží, toho ne,
jen zřídka výš se roznítí
a rychlým ohněm zasvítí;
dřív než ji poznal, kdo ji má,
většinou smutna zhasíná.

Babsky tlach

Nahoře na voze ten pán —
Nu jistě, to je šarlatán.
Na bobku vzadu paňác ten —
Žízní a hladem vysušen —
Suššího nikde nezříti —
Kdyby ho štíp, tak necítí.

Vychrtlý

Ženštiny hnusné, od těla!
Má tvář vám dobře nedělá. —
Když dům byl ženou spravován,
já paní Lakotou byl zván
a dům byl dobře opatřen:
jen mnoho dovnitř a nic ven!
O skříně dbal jsem, závory,
což neřestí se zove prý.
Však nyní, v novém pokolení,
žena už spořit zvyklá není
a má jak neplatící floutek
mnohem míň tolarů než choutek,
až úzko jejímu je druhu,
jenž vidí všade spoustu dluhů.
Dá za šaty, cos uškudlí-li,
anebo ji to stojí milý;
líp ještě pije, nežli jí,
a hejno nápadníků s ní.
Tož já si peněz vážím přec;
jsem prostý muž: pan Lakomec.

Náčelnice žen

Ten drak si s draky skrblit může,
a vždyť je to jen klam a mam;
on chce jen poštvat naše muže,
ač dost už na obtíž jsou nám.

Ženy houfem

Ten hastroš! Hubu otvírat si?
To umučení! Hrozí snad?
Ten panák má nás polekat?
Jsou z dřeva, z lepenky ti draci!
Hrr na něj! Jen mu jednu dát!

Hlasatel

Při tom mém žezle! Zticha býti! —
Však netřeba tu žezla již.
Na prázdné ploše draci lítí
svých křídel dvojmým párem výš
snad hotoví se zakroužiti?
Chrlíce oheň, v rozhorlení
ti šupinatí tlamu cení —
Dav prchá, prostor volný je.

Plutus sestupuje s vozu

Hlasatel

Sestoup. To gesta krále jsou!
Kyne, a draci už se hnou.
Snášejí s vozu, hleďte, chvatem
tu bednu s lakomcem i zlatem,
kladou ji k jeho nohám sem.
Stalo se to jak zázrakem.

Plutus vozataji

Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
K té zdejší sféře sotva tě co víže.
Nuž, ve svou vzleť! Zde v pestrém změtení
nás obklopuje pitvor křepčení.
Však tam, kde jasně v nebes jasno zříš,
jen sobě věře sobě náležíš,
tam, kde jen krásy, kde jen dobra vznět,
tam, do samoty! Tam si stvoř svůj svět!

Chlapec vozataj

Mám sebe v úctě, posla výmluvného,
mám tebe v lásce, nejblíž příbuzného.
Kde dlíš, je hojnost; kde jsem já,
tam každý mní, že rovněž hojnost má.
Tak váhá leckdo v protimluvném žití,
zda tobě či zda mně má oddán býti.
Kdo tvůj, smí znáti zahálku a klid;
kdo za mnou jde, vždy činem musí být.
Však potají já činů neprovádím;
já dýchnu jen a dechem už se zradím.
Buď zdráv! Že přeješ mi mé slasti, vím.
Jen zašeptnl, a hned se navrátím.

Vznese se do výše

Plutus

A teď je kdy ty skvosty rozpoutati!
Odolá zámek proutku heroldovu?
Už rozskočil se! Řine se to, zlatí,
jako by z kotle tekla krev — krev kovu.
Spon, kroužků, korun krása nevídaná!
Dme se to! Málem roztaví se schrána.

Množství v střídavém křiku

Jen hleďte! Jak to vyvěrá! —
Jak to až po kraj vře a hrá! —
Zde roztavena zlatá číš! —
Ražené zlato nevidíš? —
A tady skáčí dukáty! —
To štěstí! Teď jsem bohatý! —
Zřím, co mi dávno hlavou šlo —
Teď se to rozkutálelo —
Když nabízejí, vezměte —
Jen pro zlato se shýbněte —
A cože semlelo se tam?
My na ně! Bedna patří nám.

Hlasatel

Vy blázni! Že vás nezkrotím?
Vždyť je to maškarní jen šprým.
Dnes dáno už, co dát vám lze.
Vy byste rádi peníze?
Vždyť pro vás v tomhle podniku
škoda by bylo trojníku.
Vy nemotorní! Hravý klam
je těžkopádnou pravdou vám.
Nač je vám pravdy? — Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen. —
Hrdino v masce, Plute ty,
ten pronárod zde zažeň mi!

Plutus

K tomu tvá berla vhodná as,
na krátký propůjč mi ji čas. —
Rychle ji v plamen ponořím —
Teď, masky, pozor! Poroučím! —
Blýská to, praská, v jiskrách plá!
Už konec berly plápolá;
kdož by se blízko prodrali,
ty bez milosti popálí. —
Své procesí já počínám.

Křik a tlačenice

Po nás je veta! Jsme ti tam!
Utec, kdo můžeš! Na vzduch ven! —
Ty vzadu, zpátky, zpátky jen! —
Já cítím horko na líci —
Tyč zasáhla mě hořící —
Ach, nevyváznem z téhle hry —
Zpátky a zpátky, maškary!
Zpátky a zpátky, šašci, zpět!
Ó, jen mít křídla, uletět!

Plutus

Již celý chumáč zatlačen
a nikdo, doufám, popálen.
Dav, rozehnán,
couv do všech stran. —
By řádu zachován byl duch,
neviditelný táhnu kruh.

Hlasatel

Dílo jsi proved nádherné;
dík budiž moudré moci tvé!

Plutus

Šlechetný druhu, strpení!
Hrozí zas nové bláznění.

Lakomec

Tak si přec po libosti zde
prohlédnem kruh ten utěšený;
neb vždy a všudy v popředí jsou ženy,
kde lelkovat a mlsat lze.
Vždyť v starém železe já nejsem posud
a kráska nikdy není beze vnad;
a dnes, kdy zdarma dal to osud,
půjdem si pěkně namlouvat.
Však slovy se mi mluvit nechce,
neb v plném sále zanikla by lehce,
i uchýlím se k čemus chytřejšímu:
své myšlení já zhustím v pantomimu.
Když ruka, noha, posun nestačí,
tak smělou fraškou: to je jinačí!
Ze zlata zhnětu cos jak z vlhké hlíny;
ten kov dá tvary jako žádný jiný.

Hlasatel

Co děláš, tyčko bláznivá?
Ten hladovec! A humor má?
On bere zlato za těsto.
Aj, pod rukou mu měkne to,
však byť to placatil a hnět,
přec k poznání to není hned.
A teď to ženám ukázal;
ty, jak by na vidle je bral,
křičí a kvičí vyjeveny.
Darebák je to podařený,
snad dokonce mu milo je,
když vést si může necudně.
Ne, nelze strpět kousky jeho.
Mou berlu dej, ať zažene ho.

Plutus

Co zvenčí hrozí nám, on sotva ví.
Jen dělej šaškoviny, šašku!
Přejde tě choutka tropit frašku.
Zákon je mocný, tíseň mocnější.

Vřava a zpěv

Divoká honba, dravý sbor,
valí se z lesů, valí z hor,
mocně to hřímá ze všech stran:
jeť slaven jejich velký Pan.
Čehos, co tajné, znalí jsou
a v prázdný kruh se nahrnou.

Plutus

Mně známi jste, mně znám váš velký Pan!
Krok smělý vámi družně vykonán.
Též mně ty taje povědomy jsou,
nuž otvírám. — V ten těsný kruh ať jdou,
příznivou sudbou provázeni!
Cos divného se může stát;
kam kráčejí, jim jasno není,
a netuší, že v hrůzu snad.

Divoký zpěv

Fintidla v kroji titěrném!
My pevnou pádnou chůzí jdem,
je hbitý běh a křepký skok,
pořádně těžký, hřmotný krok.

Faunové

Hoj, Faunovi
rej nad vše je.
Má na hlavě
list dubový,
a z chundelaté hlavy té
čouhá mu ouško špičaté;
má rozplácnutý nosánek,
a přec je u žen mazánek:
Faun pacičku-li nabídne,
ni nejkrásnější nedí „ne“.

Satyr

A vzadu Satyr hopsá rád,
má kozlí nohu, suchý hnát,
jenž, tenký a silný, zná hopkovat.
Jak kamzík skáče po stráních,
divá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že naživu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.

Gnómové

Maličkých cupká hromada,
v párech se drží nerada;
v mechovém šatě s lampičkou
v hemživém chumlu všichni jsou,
a každý přec pro sebe sám
rejdí a šuká sem a tam,
jak mravenčíci svítiví,
v práci a shonu vířiví.
S hodnými skřítky v přízni jsme.
felčary skalin slyneme,
pijavky horám dáváme
a krve z žil jim vysáme;
rud kopem rozmanitý druh
a zdravíme: Zdař bůh! Zdař bůh!
Zlých úmyslů jsme neměli,
jsmeť dobrých lidí přáteli;
však příčina v tom zlatě je,
proč krade se, proč kupluje,
a železem zas váben byl,
kdo: „Zabiješ!“ si vymyslil.
Tré přikázání zavrhni
a zavrhs i ta ostatní.
Však my tím vším jsme nevinni.
Nuž mějte strpení jak my.

Obři

Divocí muži, tak se zvou,
na harckých horách známi jsou,
přírodní chlapi nahatí,
olbřímí obři svalnatí.
Smrk v pravé ruce jakby klas,
na bocích se jim plandá pás,
v něm list a klest se splítají —
Garda, že papež nemá jí.

Nymfy sborem, kol velkého Pana

On sám, náš pán!
On, jenž je Vše!
Proto se zve
veliký Pan.
Kol něho rej se nese vil,
aby se smál a veselil:
že dobrotiv a vážný je,
on radost chce a sám k ní zve.
I když se azur zatemnil,
on bez ustání vzhůru byl,
však mírný větérek naň vlá
a potůček ho zkolébá.
A pak když o polednách spí,
na stromě lístek nešumí;
ozdravných rostlin vonný van
mlčky je vzduchem rozvíván;
pak ani nymfa nebdí víc:
kde stála, stojí, dřímajíc. —
Však náhle, v nečekaný čas,
pozvedne ohromný svůj hlas,
jenž zní jak hrom, jak příboj vln,
že každý strne, hrůzy pln;
děs počne řádit v kohortách,
i na hrdinu padne strach.
Čest tedy tomu, komu čest!
Zdar jemu, jenž nás ráčí vést.

Deputace gnómů k velkému Panovi

Žilkami jen probleskuje
zlato v temných štolách sic,
a jen proutek ukazuje
tajemství těch klenotnic,

po způsobu troglodytů
my však hloubíme svou skrýš,
ty pak v plném denním svitu
poklady své rozdílíš.

Tady vedle však se blyští
studna přímo zázračná,
z níž se samovolně prýští,
co se těžce čerpat dá.
Zdaří se ten záměr skvělý,
v ochranu jej, pane, vem:
Každý poklad — v ruce tvé-li —
k dobru bude všem, ba všem.

Podávají mu lístky k podpisu

Plutus hlasateli

My vznešeně se skutečnosti vzdejme
a tím, co přijde teď, se nezlekejme:
vždyť mohutnou vždy odvahou se skvíš.
Chvíli — a slavnost v příšernost se zvrátí;
svět arci bude to chtít popírati,
ty tedy věrně v protokol to piš!

Hlasatel, dotýkaje se berly, jíž Plutus nevydá z ruky

Pan veden skřítky k prameni,
jenž plá a tryská v plameni;
vře oheň z hloubek nejhlubších,
pak rychle sklesne, jak se zdvih;
a sotva, zčernav, hasne tich,
zas rudě do výšek je hnán.
Klidně tam stojí velký Pan,
jsa váben k výhni zpěněné,
jež vpravo vlevo perlou žhne.
Jak? Ani o krok nejde zpět?
Ne! Sklonil se, by hlouběj shléd.
Tak! A teď vous mu sklouzl tam.
Ta hladká tvář! A zda ji znám?
Dlaní si zakryl obličej.
Ach, teď se děje hrůzný děj!
Chyt vous! Žár vzhůru hází jej!
Už hoří věnec, hlava, hruď,
rozkoš se mění v strast a trud.
K hašení spěchá celý sál,
oheň se šíří dál a dál;
jak do plamenů třískají,
všichni už také chytají;
s tím živlem jak se prolíná,
uhoří maškar skupina.

Jakou však hrůzu slyším tu;
nese se k uchu ze všech rtů!
Ó noci věčně strašlivá,
jakáže je to zkáza tvá!
Hlásati musí příští den,
čím každý bude vyděšen;
zevšad já křiku naslouchám:
„Kdo hoří tam, toť císař sám.“
Kéž, že to omyl, věřit smím!
Ne! Hoří císař s dvorem svým.
Ten průvod, jenž ho k reji sved
a v Pana zakuklil, buď klet!
Ten zpěv a řev, ta smolná klest
všem účastníkům k zhoubě jest.

Ó mládí, mládí, nemoci
v svých slastech, čisté míry dbáti!
Ó vládce, vládce, k všemoci
proč nelze moudrost věnem dáti!

Les v plamenech již plápolá,
jež vzhůru žhnou kol dokola;
chyt dřevem vykládaný strop;
všem stejný nám tu zchystán hrob!
Čís zoufalosti přetéká.
K záchraně není člověka!
Popelem lehne v jednu noc
císařská nádhera i moc.

Plutus

Dost je rozpoutáno děsu,
od smrti teď pomoc nesu. —
Svatá berlo, udeř v zem,
až to zazní úderem!
Tebou, vzduchu chladivý,
závan z výšek ať se chví!
Mlžné pruhy, srážejte se,
těhotné, z nichž déšť se snese
do dýmu a do žáru!
Z mráčků šumte, sykot ztlumte,
plížíce se, tiše haste,
bojujíce, oheň srazte,
vlhké vy, vy chlácholící,
změňte v mírnou blýskavici
plamenů těch lichou hru!
Duchové-li zahubit nás chtí,
nechť magie se uplatní!

Libosad

Jitřní slunce

Císař, dvořané, Faust a Mefistofeles, klečíce: oba jsou oděni v přiměřené, nikoli nápadné úbory, odpovídající dvorskému zvyku

Faust

Ty kejkle s ohněm ráčíš odpustit?

Císař kyne jim, aby vstali

Takové žerty chtěl bych často mít. —
Že v ohni dlím, se najednou mi zdálo;
jak byl bych Pluto, mi to připadalo.
Přede mnou ležel černočerný sráz
a světélkoval. Zde a onde zas
nesčetné ohně z jícna vyskočily,
jedinou klenbu z jisker vytvořily,
sršíce do výšek, až povstal chrám,
jenž, sotva z výhně zrozen, byl ten tam.
Žár v sloupech točil se; skrz plápolání
já národů zřel táhlé putování:
v širokých kruzích valily se blíž,
vzdávaly hold jak vždycky dříve již.
Leckterý dvořan znám byl mému oku.
Já knížetem set ohnivých byl mloků.

Mefistofeles

Tím, pane, jsi! K nim sahá vláda tvá,
vždyť každý živel moc tvou uznává.
Teď ohně poslušnost jsi vyzkoušel;
v moře se vrz, kde nejhůř vír by vřel.
Sotva se, prostřed perel, dotkneš dna,
kol tebe kruh, jak plocha světelná;
zříš chvílemi, že proudu zeleň bledá
s nachovým lemem nad tebou se zvedá
jak v dům, v němž ty jsi střed. Jdi tam či sem,
vždy družně kráčíš s tím svým palácem.
Proudí to vpřed i zpět, a také stěny
střelhbitým hemžením jsou oživeny.
Též mořské zázraky zří mírnou zář tu žhnout,
v kruh její nesmějí však proniknout.
Zde v šupin zlatu trup, zde dračí zub je;
ty dravé, žraločí se vysměj hubě;
tys nikdy nezřel tolik hemžení,
nechť dvořané, jak chtí, jsou v nadšení.
Též s půvaby se setkáš v onom kraji.
Zvědavé Nereovny připlouvají;
tvůj krásný dům tam rády seznaly by,
ty mladší plaše, chtivě jako ryby,
chytře ty starší. Už to Thetis ví,
novému Peleu se nabízí. —
Co se pak sídla na Olympu tkne —

Císař

Uspoř si království to blankytné.
Je na ně vždycky kdy, jak se mi zdá.

Mefistofeles

A zemi přec tvůj majestát už má.

Císař

Z tisíc a jedné noci přímo sem
byls ke mně zavát dobrým osudem.
Šeherezádou buď tvá fantazie,
a jista ti pak milost nejvyšší je.
Vždy hotov buď, kdyby ten všední svět,
jak se už stává, měl mě omrzet.

Maršálek rychle vstoupí

Ó pane, nedoufal jsem v celém žití
tak velké slasti zakusiti,
jak ta jest, kterou hlásit smím
a s níž se vrhám k nohám tvým:
Účty jsou všechny zaplaceny,
lichvářské spáry pokroceny,
svých trýzní pekelných jsem prost;
jak nebeská to blaženost!

Vojevůdce spěšně za ním

Vojsko nám znovu zajištěno,
neb dopředu je vyplaceno,
má lancknecht zase svěží krev,
což k dobru krčmářů i děv.

Císař

Aj, hruď vám zplna dýše zase.
Tvář vaše vrásek zbavila se;
jak překotný ten vstup je váš!

Správce pokladu vstupuje

Zde těchto, kdož to provedli, se taž.

Faust

Řeč kancléřova má se k tomu nésti.

Kancléř pomalu se blíže

Na stará kolena mám aspoň štěstí...
Slyšte! List hleďte osudový ten,
jímž všechen trud je v dobro proměněn.

Čte

„Nechť každému ta poukázka dí:
Stát za ni tisíc korun vyplatí.
Je spolehlivou kryta zárukou:
poklady všemi, pod zemí jež jsou.
Je postaráno, by těch pokladů
včas bylo použito v náhradu.“

Císař

Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!
Kdo císařův že podpis padělal?
A neztrestáno je to? Nepomstěno?

Správce pokladu

Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.
Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,
kancléř tě s námi takto oslovil:
„K oslavě dne a k obecnému blahu
rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!“
Tys podepsal; a v noci podpis ten
na lístků tisících byl rozmnožen.
Pak, aby všichni, co jim patří, brali,
my celé stohy orazítkovali:
to platí deset — padesát — to sto.
A nadšení, jež vyvolalo to!
Hle, vaše město: polomrtvé hnilo,
teď choutkou žít se celé rozhemžilo.
A byť tvé jméno dávno blaží svět,
tak vlídně na ně nikdo nepohléd.
Teď teprv hlavní znak má abeceda:
hle, v tomto znamení se prohrát nedá!

Císař

To že je za zlato mým poddaným?
Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?
Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!

Maršálek

Všechno se náhle rozuteklo divě;
zvěst rozlétla se bleskem do všech stran;
kdejaká směnárna je dokořán:
cedule všechny vypláceny jsou
zlatem a stříbrem, arci se srážkou.
K řezníku, k pekaři se všechno řítí,
půl světa myslí na jídlo a pití,
ta druhá šaty dává ušít si,
činí se střihači a krejčíci,
„císaři sláva!“ zní to ze sklepení,
tam talíře zas řinčí při pečeni.

Mefistofeles

Kdo po terasách prochází se sám,
ten vystrojenou krásku zhlédne tam;
zpod pavích per jí očko vykukuje,
s námi a s ceduličkou koketuje.
Rychlej, než vtip a řečnění má moc,
teď mnohá milostná se smluví noc.
Komupak s těžkým měšcem hmoždit chce se!
V záňadří lístek lehčej unese se
hned vedle psaní zamilovaných;
nábožně v breviáři má jej mnich,
a vojín rád se tíhy v pasu zprostí,
čímž jeho pohyb získá na pružnosti.
Rač, pane, prominout, že velké dílo
mým líčením se jaksi ztitěrnilo.

Faust

Nadbytek pokladů, jež skryty jsou
v tvých zemích přehluboko pod půdou,
tlí nezužit. Nechť nejdál meze táhne,
té hojnosti přec mysl neobsáhne;
a obraznost nechť nejvýš povzlétne,
k té představě přec nadarmo se pne:
leč komu dáno zřít, co v taj se kryje,
bez mezí věří v to, co bez mezí je.

Mefistofeles

Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;
tak pohodlný je, neb víš, co máš;
netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,
lze láskou, vínem dosyta se zpíti.
Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;
a nemá-li, jen kopej krátký čas,
pak řetěz, pohár do dražby je dán,
a papír, ihned amortizován,
těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.
Tak to svět chce a tak to zvykem je.
Že papíru je dost, říš císařova
též klenotů a zlata dosti chová.

Císař

Za dobrý skutek říš vám díky vzdá.
Nechť odměna se službě vyrovná!
Mé podzemí vám svěřeno je všady
a důstojně mi bděte nad poklady;
vám bohatství jsou známa schovaná,
vy označíte, kde se kopat má.
Se správcem dřívějším si ruce dejte
a spolu s ním svůj úřad zastávejte,
neb k světu hornímu se podsvětí
má v družné práci svorně stavěti.

Správce pokladu

Nás nic už neděl, z čeho rozpor vzniká.
Já za kolegu rád mám kouzelníka.

Odejde s Faustem

Císař

Teď poznáte, jak císař štědrý je.
A každý rci, jak jmění užije.

Páže přijímá dary

To bude život! Samá kratochvíle!

Jiný rovněž

Já koupím šperk a prstýnek své milé.

Komoří přijímá dar

Teď přijdu k hojnější a lepší kapce.

Jiný rovněž

Už cítím, jak mě kostky svrbí v kapse.

Korouhevník rozvážlivě

Vybavím z dluhů pole, hrad i dům.

Jiný rovněž

Že je to poklad, dám to k pokladům.

Císař

Já k novým činům čekal odhodlání,
leč kdo vás zná, ten prokoukne vás, páni.
Nechť sebeslibnější jsou poklady,
vy zůstanete stejní jako vždy.

Šašek přichází

Aj, rozdáváte? Darujte mi též!

Císař

Zas naživu jsi? Vždyť to propiješ!

Šašek

To nechápu! Těch lístků kouzelných!

Císař

To věřím rád, neb zneužil bys jich.

Šašek

Zde pár jich ještě padlo. Nač to je?

Císař

Vždyť padly pro tebe. Tak vem si je!

Odejde

Šašek

Pět tisíc korun! A že já je dostal?

Mefistofeles

Dvounohý sude, tak jsi z mrtvých povstal?

Šašek

Už často; byť ne šťastně jako dnes.

Mefistofeles

Tak rozradostněn jsi, až zpotil ses!

Šašek

A má to cenu jako v hotových?

Mefistofeles

Jen kupuj, co si ráčí chřtán a břich!

Šašek

A koupím za to pole, dům a skot?

Mefistofeles

Nu jak by ne! Jen kupuj o překot!

Šašek

A zámek s lesem, rybolov a zem?

Mefistofeles

Rád bych tě věru viděl zemanem!

Šašek

Dnes večer pán jsem statku, lesu, ryb!

Odejde

Mefistofeles sám

A pak se ptáte, zda má šašek vtip!

Temná galerie

Faust, Mefistofeles

Mefistofeles

Co vlečeš mě sem do té chmurné síně?
Což uvnitř není šprýmů dost,
nelze tam v dvorské míchanině
ukázat kejklů dovednost?

Faust

To neříkej. Už tomu pradávno je,
co provádíš ty kousky svoje.
Že přicházíš a hned zas jdeš,
to jen, že vymknout se mi chceš.
Však já jsem dohnán k jednání:
maršálek s komořím mne prohání.
Císař chce něco uvidět:
Helenu s Paridem. A hned!
Chce, ztělesněn by před ním stál
mužský i ženský ideál.
Tak zčerstva! Musím v slovu stát.

Mefistofeles

Absurdní, slib tak lehkovážně dát.

Faust

Tys nevzal, brachu, v rozpočet,
kam nás tvůj kousek vlastně ved.
Když jsme mu opatřili jmění,
chce od nás také pobavení.

Mefistofeles

Tak rychle jednat nelze mi;
zde síla mocnější mně brání,
toť zcela cizí území
a do dluhů mi padneš ještě nových.
Nepřijde Helena na zavolání,
jak onen fantóm zlatek papírových! —
Skřety a skřečky, zmetky volatými,
posloužím babiznami bachratými:
ďáblovy milky nejsou k zahození,
však heroiny zřít v nich možno není.

Faust

Ta stará písnička je zase tu!
U tebe vždycky všecko nemožno je.
Otec všech překážek, toť jméno tvoje,
za každou cestu žádáš novou mzdu.
Ech, něco zamumláš, nic víc,
a jedna dvě, už jsou tu jako živí.

Mefistofeles

S pohanskou čeledí já nemám nic,
ta v pohanském si pekle civí.
Leč možnost je.

Faust

Mluv rychle, co je s ní?

Mefistofeles

Odhalím nerad vyšší tajemství. —
Bohyně trůní mocně v osamění,
vůkol nich prostoru ni času není;
ve zmatek slov se hovor o nich mění.
Matky to jsou!

Faust vyděšen

Co? Matky!

Mefistofeles

Mrazí tě?

Faust

Matky! ó, matky! — Zní to tak podivně!

Mefistofeles

A právem. Bohyně, nepoznány
od smrtelníků, vás — nerady námi jménem zvány.
Byt jejich hledej v štolách nejhlubších;
jsi vinen sám, že potřebujem jich.

Faust

Kudy tam cesta?

Mefistofeles

Cesta? Ne!
Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze;
nikdo tam neprosil, prosba tam platna není.
Jsi připraven? Ni závor tam ni bran,
ze samot budeš do samot jen hnán.
Tušíš, co je to poušť a osamění?

Faust

Ušetři mne svých naučení;
z tvé čarodějné kuchyně tu dech,
zde po zašlých to páchne dnech.
Nemusil světem jsem se mučit,
učit se hnidám, hnidám učit? —
To, co jsem poznal přímým názorem,
dvojnásob setkalo se s odporem;
ba, příliš ran když na mne útočilo,
mně v poušť a divočinu prchnout bylo;
pak, abych z osamění vyjít zkusil,
já nakonec se ďáblu zapsat musil.

Mefistofeles

A kdyby ses byl ztrácel v oceánu
a nekonečnu v líc tam zřel,
přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu,
třeba bys hrůzu ze zániku měl.
Zřel bys přec něco! zřel, jak za tišiny
kmitá se mořská zeleň za delfíny,
zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí...
Nic neuzříš v té věčně prázdné dáli,
krok neuslyšíš tam, jímž jdeš,
na ničem pevném stát tam nebudeš.

Faust

To zní jak zasvěcenců moudrost pravá,
jež důvěřivé učně obelhává;
však je to naruby: mám v prázdno jít
a moc i umění tím rozmnožit.
Proto mi radíš k nebezpečné pouti:
mám kaštany ti z ohně vytáhnouti!
Však to už probádáme. Rychle! Vpřed!
V tvém nic, jak doufám, najdu všechen svět.

Mefistofeles

Vzdávám ti chválu, než se na pouť dáš,
neb je mi doznati, že ďábla znáš.
Zde vezmi klíč.

Faust

Nač drobný nástroj ten?

Mefistofeles

Nezhrdej jím a uchop se ho jen.

Faust

Roste mi v ruce! Svítí, blyskotá.

Mefistofeles

Však poznáš už, co svede, kdo jej má!
Klíč pravé místo nalezne, kam spěti.
Spěj za ním v hloub, směr k matkám ukáže ti.

Faust v hrůze

K matkám! Jak úder vždy to slovo jest!
Co znamená, že nemohu ho snést?

Mefistofeles

Jsi obmezen, že nový zvuk tě ruší?
Jen co už slyšely, chtí slyšeti tvé uši?
Zmuž srdce, cokoli nechť uslyšíš;
největším divům navyklý jsi již.

Faust

Však ztuhnutí mě k spáse nevznese.
Nejlepší lidstva úděl — v úděse!
Člověk, ač svět mu cit chce otupiti,
nechť, dojat v hloubce, nekonečno cítí!

Mefistofeles

Nuž: propadni se! Nebo: stoupej k výši!
Teď zcela jedno. Prchej ze stvoření
k obrazů odpoutaných volné říši!
Kochej se zjevy, kterých dávno není;
jak mraků let se splétají a kříží.
Ty zvedni klíč, ať se ti nepřiblíží!

Faust vznícen

Ba, třímám jej a cítím novou sílu,
dmou se má prsa k velikému dílu.

Mefistofeles

Posléze žhoucí trojnožka ti dí,
žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší.
V plameni jejím uhlídáš tam matky.
Ty sedí — ony stojí — tam ty jdou,
jak vznik a změna sem je zve či zpátky
věčného smyslu věčnou hrou.
Kol nich jsou tvary všeho stvoření;
neuzří tebe, neb jen stíny zří!
Pak, zkázou ohrožen jsa nejstrašněj,
zmuž se a rovnou k trojnožce se dej
a dotkni se jí klíčem!

Faust učiní klíčem rozhodný velitelský posunek

Mefistofeles dívá se naň

Ano, tak!
Trojnožka půjde za klíčem, a pak,
povznášen štěstím, stoupat počneš hned.
Než matky vzhlédnou, s ní tu budeš zpět.
A sotvaže tu trojnožku zde máš,
rekyni s rekem z noci vyvoláš,
prvý, jenž za tím skutkem rozehnal se.
Skutek se zdařil, tebou skutkem stal se.
A poté, v duchu magického dění,
mha kadidla se v těla bohů změní.

Faust

A teď?

Mefistofeles

Svou vůlí zamiř níž a níž!
Dupni a padej; dupni — vystoupíš.

Faust dupne a propadne se

Mefistofeles

Leč klíč tam dole může selhati!
Jsem věru zvědav, zda se navrátí.

Jasně ozářené sály

Císař a knížata. Ruch dvora

Komorník Mefistofelovi

Máte nám ještě scénu s duchy hráti;
rychle, sic trpělivost císař ztratí.

Maršálek

Teď právě pán se ráčil po ní ptát;
váháním pohněváte majestát.

Mefistofeles

Vždyť proto odešel můj tovaryš;
ten se v těch kouzlech vyzná již,
zavřel se v tiché komůrce
a namáhavě experimentuje.
Kdo poklad — krásu — vyzvednouti chce,
magie nejtajnější potřebuje.

Maršálek

Postup těch příprav na vůli vám dám.
Připravit divadlo, tak velí pán.

Blondýna Mefistofelovi

Hej, pane, slyšte! Čisté tváři této
ublíží náramně, když přijde léto.
Pak není běloučká jak teď:
sto hnědorudých skvrn mně zhyzdí pleť.
Tak raďte!

Mefistofeles

Škoda, bílá tvářička,
žíhaná v máji jako kočička. —
Jazýčky ropuší, k nim potěr dát,
v úplňku vyrobit z nich destilát,
pak za týden se natřít mastí z nich:
jak přijde jaro, není pih.

Bruneta

Kdekdo se o radu k vám žene.
Mně raďte proti noze oznobené!
Já tančit ani chodit nemohu,
mé úklony jsou velmi nezdařené.

Mefistofeles

Dovolte, abych vám šláp na nohu.

Bruneta

To mezi milenci se dělá snad.

Mefistofeles

Mé šlápnutí je, děťátko, číms větším;
já kurýruji co homeopat:
úd stejným údem, nohou nohu léčím.
Tak pozor! Bez revanše! Pojďte blíž!

Bruneta s křikem

Au! Šlápnutí to bylo kopyta!
To pálí! Au!

Mefistofeles

Jste vyhojena již.
Teď zatančit si můžeš dosyta,
pod stolem s milým nožkou mluvit smíš.

Dáma prodírajíc se zástupem

Já musím k němu! Zuřivý můj žal
mi spálil hruď a srdce rozežral.
Do včíra na mne bral, koho mám ráda;
teď, co má s ní, mi ukazuje záda.

Mefistofeles

Toť na pováženou. Leč slyš:
Sotva se k němu tajně přitočíš,
tím uhlem zde, jenž kouzelnou má moc,
na plášť či rukáv znamení mu vpiš,
Hned ho to píchne, jako od pokání;
ty pak, ten uhel polknouc bez meškání,
vínem ni vodou rtů-li nesmočíš,
za dveřmi máš ho ještě tuto noc.

Dáma

A neotrávím se?

Mefistofeles rozhorlen

Čest, komu čest!
Ten oharek, to poklad není malý,
z kacířské hranice to jest,
jaké jsme dříve pilněj zažíhali.

Páže

Já miluji. Leč jsem prý příliš mlád.

Mefistofeles stranou

Už nevím, komu dřív mám naslouchat.

Pážeti

Nehledej mezi žabkami své milé,
tím směleji se obrať na zletilé. —

Tlačí se jich k němu stále víc

A noví zas. Co počnu s nimi všemi?
Pravdou si vypomohu nakonec;
a ti mi dají! Zpropadená věc! —
Ó, matky! matky! Fausta propusťte mi!

Rozhlíží se

Již jenom matně světla v sále žhnou
a celý dvůr se zvedá pojednou.
Jdou, seřaděni po hodnostech svých,
do dlouhých síní, po galeriích.
V rozlehlém starém sále rytířském
se shromažďují, tísníce se v něm.
Tam stěny v čalounech si zahýří,
tam kouty zdobeny jsou pancíři.
Netřeba duchů volat formulkami:
do téhle síně dostaví se sami!

Rytířský sál

Ztlumené osvětlení

Vkročil císař a dvůr

Hlasatel

Mou dávnou povinnost, hru ohlašovat,
dnes tajemná mi ruší vláda duchů;
je marno pokoušet se rozumovat
a chtít se vyznat v zmateném tom ruchu.
Křesla i židle přichystány jsou;
usedl císař přímo před stěnou,
kde na čalounech, jež ji slavně zdobí,
zřít může boje bohatýrské doby.
Kol pána spěje dvůr se usadit;
vzadu se tísní na lavicích lid.
Též, vyčkávaje duchů chmurnou chvíli,
po boku milé mile sedá milý.
Tak zaujal už každý místo své;
jsme přichystáni. Přijďte, duchové!

Fanfáry

Astrolog

Nechť tedy drama ihned započne se!
Pán poroučí: nechť stěna rozhrne se!
Teď nerušena vládni kouzel říš;
jak ohněm zkroucen, čaloun mizí již,
zeď točí se a zvolna rozevírá,
hluboká scéna zjevuje se tam,
tajemný přísvit do očí nám zírá,
já na proscénium se ubírám.

Mefistofeles vynoří se z budky nápovědovy

Odsud, jak doufám, zalíbím se všem,
čert zná se v umění být suflérem.

Astrologovi

Ty, obeznalý s rytmem němých hvězd,
skvostně se vyznáš v tom, co šeptem jest.

Astrolog

Zázračnou mocí zjevuje se nám
masivní stavba, starodávný chrám.
Sloup seřaděn tu stojí přemnohý,
každý jak Atlas, nosič oblohy:
ty víc než stačí na tíhu té skály,
bylo by dost, by dva ji podpíraly.

Architekt

Tak to je antika! Můj vkus to není!
Hmotnaté, nemotorné zatížení!
Ploché zvou velkým, hrubost velebou!
Po chuti štíhlé pilíře mi jsou,
lomeným klenutím se vznáší duch
do nekonečných výšin čistých tuch.

Astrolog

Přijměte zbožně dobrodiní hvězd;
magickým slovem rozum poután jest;
tím hloub se vzdejme vítanému hosti:
nádherné, nespoutané obraznosti.
To, po čem prahnete, zde uvidíte;
nemožné je to. Proto uvěříte.

Faust vystupuje na druhé straně proscénia

Astrolog

Kněz ověnčený, divotvorný muž,
co směle počal, uskuteční už.
Trojnožka z šerých hlubin stoupá s ním,
z misky již cítím kadidlový dým.
Teď chystá se svůj úkon posvětiti,
teď může se jen šťastné dílo díti.

Faust pateticky

Ve vašem jméně, matky v bezdnu tam!
Vy družné, vzdány věčným samotám!
Rej rušných předobrazů života
kol vašich hlav se, neživ, mihotá.
Co bylo kdys, svůj podrželo třpyt,
jak vzlétá vůkol; věčné chce to být.
Vy rozdílíte, svrchované moci,
část ve stan dne, část na oblohu nocí.
Ty jedny tvary vnímá živý zrak,
ty druhé vyhledá si smělý mág;
v hrst hojných darů důvěřivě sáhne
a zjeví zázrak, po němž každý prahne.

Astrolog

Na misku sotva žhoucím klíčem sáh,
a prostor už se ztrácí v hustých mhách.
Jak mračna se to plíží, vlní, dme,
člení a páří, dlouží, věží, pne.
Teď poznejte těch duchů mistrovství:
jak mračno vzduchem táhne, vzdušně zní.
Větrná hudba z vanů šumí všech,
povětřím dýchá melodický dech.
Dřík sloupu zní a zvoní triglyf sám,
ba zdá se mi, že zpívá celý chrám.
A z mlh, jež srážejí se v tenký dým,
vychází jinoch krokem rytmickým.
Zde zmlkám, jménem netřeba ho zváti —
Sličného Parida přec račte znáti.

Dáma

Aj, mladík! Skvělý, kvetoucí ten zjev!

Druhá

Ta svěžest! Šťavnatější nad broskev!

Třetí

Rty mlsně nalité, z nichž něha dýše!

Čtvrtá

Viď, to bys chtěla ochutnat z té číše!

Pátá

Je velmi hezký, byť i jemný ne.

Šestá

Tělo by mohlo být víc ohebné.

Rytíř

Jak ho tak vidím, ovčák je to pravý!
Kdepak je princ a kde jsou dvorské mravy?

Jiný

Což, polonahý, jinoch obstojí;
leč musil bych ho vidět ve zbroji.

Dáma

Jak ladně usedá. Tak měkounce!

Rytíř

A na klíně mu dáma sedět chce?

Jiná

Tak něžně klade paži za hlavu!

Komorník

Toť neslýcháno: hleďme nemravu!

Dáma

Aj, ve všem naleznete chlup, vy páni.

Komorník

Před Veličenstvem tohle klackování!

Dáma

Vždyť je to ve hře; myslí, že je sám.

Komorník

I hra má hovět dvorským manýrám.

Dáma

Ten pěkný hoch! Teď v hebký spánek upad.

Komorník

Dle přírody nám věrně začne chrupat.

Mladá dáma nadšeně

Co se to mísí v kadidlový dým,
jakouže vůni vdechovat to smím?

Starší

Ba, cosi jako ke vzpomínkám svádí;
dech proudí od něho —

Nejstarší

Dech jeho mládí!
Z efébských údů dýchá ambrózie
a sladkost vůkol povětřím se lije.

Vystoupí Helena

Mefistofeles

Tak tu by byla! Ale nehne mne.
Je sice pěkná. Jenže pro mne ne.

Astrolog

Pro mne nic na práci tu není už,
to vím, to doznávám co čestný muž.
Jde, krásná! Ohňový já jazyk míti...
Vždy chtěli krásu zpěvem vysloviti —
Kdo zhlédne ji, sám sobě ztracen již.
Čí byla, obšťastněn byl přespříliš.

Faust

Mám ještě oči? V nitru hlubokém
zda zdrojem krásy zmnožen jsem a svlažen?
Tou cestou hrůz teď stokrát šťasten jsem;
svět byl mi zamčen, lichý, neoblažen!
Teď slibů pln, co knězem jsem se stal!
Teď víru v základ, v trvání mi dal!
Nechť dýchat nesmím, žíti nesmím dál,
kdybych kdy od tebe chtěl zpátky zase!
Nádherný zjev, jenž před lety mě vznítil,
jenž v zrcadle mě kouzlem chytil,
byl pěnou proti této kráse! —
Tys, jíž jsem veškeru svou vášeň dal
i pud, jenž do světa mne hnal,
náklonnost, lásku, zbožnost, zešílení.

Mefistofeles z budky

Tak vzchopte se! To v roli vaší není!

Starší dáma

Proporce souměrné, jen hlava malá.

Mladší

S tou tlapou bych se neukazovala.

Diplomat

Je rodem kněžna, jak je bezvadná;
od hlavy k patě krásná se mi zdá.

Dvořan

K spáči se blíží půvabně a lstně.

Dáma

Ta ohyzdná! On mlád a čistý je!

Básník

Je krásou její ozářen i on.

Dáma

Hle, obraz: Luna a Endymion!

Básník

Ba ano. Bohyně se naklonila
blíž k němu, blíž, by jeho dechu pila.
Ten šťastný! — Polibek! Víc nelze již!

Dueňa

Před všemi lidmi! Totě přespříliš!

Faust

Strašlivá přízeň tomu hochu! —

Mefistofeles

Klid!
Čiň přízrak, co mu libo! Nech ho být!

Dvořan

Po špičkách odchází. On procitá.

Dáma

Ona se ohlíží. Nu, ta to zná.

Dvořan

On žasne. Zří div divů jeho zrak.

Dáma

Však ona jej má sotva za zázrak.

Dvořan

Teď obřadně se k němu obrací.

Dáma

To si ho bere do učení, zdá se.
V tomhle jsou všichni muži hlupáci,
on rovněž asi za prvního má se.

Rytíř

Jen nechte být! Toť něžné, velebné!

Dáma

Ta milostnice! Sprosťačka! No ne!

Páže

Kéž místo něho líbala by mne!

Dvořan

Kdopak by rád se nechyt v téhle síti!

Dáma

Ten šperk as musil mnohou rukou jíti,
též zlatý povlak ohmatán je již.

Jiná

Od desátého roku byl s ní kříž.

Rytíř

Každý si vezme vždy, co se mu líbí.
Mně i ty krásné zbytky stačily by.

Učenec

Jasně ji vidím, ale doznám rád:
Zda je tou pravou, v pochybu lze brát.
Zda přítomnost, tak ptám se, nepřehání?
Nuž, především je dáti na podání;
i čtu, že v básni vskutku zapsáno je,
jak líbila se všechněm kmetům Tróje;
a zde se děje zcela shodná věc:
já nejsem mlád, a líbí se mi přec.

Astrolog

Toť hrdina, to není chlapec už!
Takořka bezbrannou ji objal muž
a smělou paží pozvedá ji výš.
Chce ji snad unést?

Faust

Zadrž! Neslyšíš?
Ztřeštěný smělče, troufáš si? Nic dál!

Mefistofeles

Vždyť sáms tu frašku s duchy vyvolal!

Astrolog

Dle toho, jaký tu byl spáchán čin,
nazvu to drama: Únos Helenin.

Faust

Co únos! Moje moc tu platná není?
Což ten klíč mi v ruce nehoří?
On z hrůz mě ved a z vodstev burácení,
ven ze samot, sem v pevné přímoří.
Zde skutečnost! Zde noha tvrdě stojí,
odtud smí duch se s duchy strojit k boji,
zde chystat sobě velkou říš: říš dvojí. —
Kdys v dálkách: teď tak blízko, ty a já!
Když zachráním tě, dvojnásob jsi má.
Vy, matky, slyšte! Matky! Chci ji míti!
Nemůže, kdo ji poznal, bez ní býti!

Astrolog

Co činíš, Fauste! Fauste! — Vrh se k ní,
teď po ní sáh, a hasne zjevení.
Zamířil klíčem na mladíka tam,
již se ho dotkl. Teď! Ach, běda nám!

Výbuch. Faust leží na zemi. Duchové se rozplývají v dým

Mefistofeles bere Fausta na ramena

S blázny se tahat, ne, to není žert,
nakonec by to odnesl sám čert.

Tma. Vřava

Druhé dějství

Vysoce klenutý, těsný gotický pokoj

kdys Faustův; nezměněn

Mefistofeles vystoupí za záclonou; nadzvedne ji a ohlédne se: je vidět Fausta, jak leží na staromódní posteli

Hle, zde ta oběť svedená
v přepevných poutech lásky leží!
Ten, koho ochromila Helena,
z bláznovství vymotá se stěží.

Rozhlíží se

Jak hledím sem a tam vzhůru,
vše jak to bylo, nezměněno nic:
zmnožily pestré tabule svou chmuru
a hustých pavučin je víc;
zežloutl papír, inkoust vyschlý je,
však dál tu jsou, jak byly, prach a spisy;
ba i to pero leží zde,
jímž Faust se ďáblu zapsal kdysi.
Uvízla v brku kapka z jeho žil:
krev, již jsem na něm vymámil.
Takový kousek kdyby měl,
blahopřál by si každý sběratel.
I starý kožich visí na svém háku
a připomíná mi, jak žáku
jsem třesky plesky vpravoval,
z nichž možná jinoch tyje dál.
Věru mám zálusk, teplou šubu
co docent navléknout si zas,
pravdoucí pravdy nabrat plnou hubu
a že ta pravda vtělila se v nás.
Učenci vědí, jak ji najít,
ďábel si dávno chuť dal zajít.

Sundá kožich a zatřepe jím; vyrojí se z něho cikády, brouci a moli

Sbor hmyzu

Náš starý, buď vítán,
jsi opět nám blíž!
Rej bzučí, rej lítá,
vždyť známe tě již.

Tys po jednom všechny
nás nasadil jen;
teď v tisících, otče náš,
tančíme ven.

Čtverák, ten v srdci
má vítanou skrýš,
však z kožichu veška,
ta vyleze spíš.

Mefistofeles

Jak oblažují mě ta mladá stvoření!
Jen zasij včas a dočkáš se i žní!
Burnusem starým znovu zatřepám,
a vylétá to ještě zde i tam. —
Hej vzhůru, miláčkové, skrýše jsou tu,
jen rozleťte se do sta tisíc koutů;
zde plíseň padla na krabice,
zde pergamen, jejž kryje prach,
lze v důlcích lebek zahnízdit se
či v puklých hrnců střepinách;
jakýpak div, že v tomhle tlení
povždy jsou brouci usazeni.

Vklouzne do kožichu

Pojď, ještě jednou ramena mi hal!
Dneska jsem opět principál.
Však nic mi není platno se tak zváti,
když nepřijde mi nikdo poctu vzdáti.

Zatáhne za zvonec, jenž vydá ječivý, pronikavý zvuk, až se zatřesou síně a rozlétnou dveře

Famulus potáceje se sem dlouhou, temnou chodbou

Jaký děsný zvuk to sténá!
Schod se bortí, třese stěna;
v pestrých oknech blýskající
chvění zřím, jak blýskavici.
Podlaha se prolamuje,
zdivo s maltou odpryskuje.
Dveře, pevně uzamčeny,
dokořán — jak okouzleny. —
Tam! Ó hrůza! Obr stojí
ve Faustově starém kroji.
Kývá! Pohledy mě mrazí,
až mě na kolena srazí.
Zůstanu? Či prchnout mám?
Běda! Co mě čeká tam?

Mefistofeles naň kývá

Sem, příteli! — Vy zván jste Nikodemus.

Famulus

Ctihodný pane! tak se zvu. — Oremus.

Mefistofeles

To nechme být.

Famulus

Jsem rád, že znám vám jsem.

Mefistofeles

Vím, letitý a posud studentem,
omšený pane! Také učenec
studuje dál, neb jinak nelze přec.
Z karet se staví skromný domek jen,
největším duchem není dostavěn.
Však mistra máte, jenž je nad kdekoho:
Ctný doktor Wagner! Kdo by neznal toho!
Dnes prvým učený ho zove svět.
Jen on to je, kdo tmel je všech i střed,
zvědaví k němu posluchači
a žáci dychtivě se tlačí,
je jedinečný na své katedře,
denně se vědu množit cvičí,
jak svatý Petr vládne klíči,
jimiž se zem i nebe rozevře.
Před všemi blýská jeho jméno,
není, kdo s ním by příměr snes;
i jméno Faust je zastíněno,
on jediný vše vynalez.

Famulus

Promiňte, důstojnosti, musím říci,
to líčení je zkreslující,
odmlouvat musím dovolit si:
bylť úděl skromnosti mu přidělen.
Že tajuplně tehdy zmizel
ten vzácný muž, toť věčná jeho svízel,
od jeho návratu svou spásu čeká jen.
Pokoj, kde netknuto vše leží,
jak za Fausta byl, zůstává,
starého pána vyčkává.
Sem troufat si, já troufám si jen stěží.
Kterou teď z hvězdných máme chvil? —
Strachem se zmítá klenba celá.
Hák odsunul se, veřej chvěla,
sic byste sám byl nevkročil.

Mefistofeles

Jak setkat se s tím učencem?
Veďte mne k němu, jeho sem!

Famulus

Zakázal slovem rozhodným.
Nevím, zda troufat si to smím.
Pro velké dílo musil na měsíce
v nejtišší ticho uzavřít se.
Je nejněžnějším vědátorem
a vypadá jak uhlíř skorem,
tvář samá saze, k nepoznání,
oči mu zrudly od dmychání;
prahne, kdy čas mu přijde vhod,
kleště mu řinčí v doprovod.

Mefistofeles

Mně přístupu že nechce přáti?
Však bych mu doved štěstí popohnati.

Famulus odejde. Mefistofeles usedne s důstojnou vážností

Sotvaže tady usedám,
vzadu se kdosi mih, jejž znám.
Však tentokrát je z nejnovějších.
I bude jedním z nejdrzejších.

Bakalář pádí sem chodbou

Dokořán jsou dveře! Sláva!
Tak snad přec už z mrtvých vstává,
snad se přec už probral z tlení
on, který je živ a není,
života jen zdání maje,
na sám život umíraje.

Tyto zdi a tyto stěny
v pád se chýlí nakloněny;
záhy-li se nespasíme,
rovněž pádu zakusíme.
Odvahy jsem neskonalé —
Teď však ani o krok dále!

Cože zvědět mohu nyní!
Což já nezhléd zde těch síní,
jak jsem, pln jsa svatých citů,
přišel na universitu?
Vousáčům já věřil hezky,
slyše jejich třesky plesky.

Vše, co znali, vše mi lhali,
mně i sobě život brali
folianty z vepřovice,
sami na ně nevěříce.
Jak? Tam vzadu kdos v té cele
dřepí ještě zešeřelé?

Žasne zor, jak na to hledí:
v kožichu svém hnědém sedí;
ba, jak tenkrát sedí tu
v starém hrubém hábitu!
Tehdy obratným se zdál,
pokud jsem ho nechápal.
Dnes však jinou krev mám v těle;
tak jen zhurta na něj směle!

Když, starý pane, nezkalil proud Léthé
to nachýlené vaše témě holé,
s uznáním na žáka snad pohlédnete,
jenž odrost rákosce i škole.
Jste tentýž stále, jímž jste byl;
však já se všecek přerodil.

Mefistofeles

Jsem rád — neb dávno si vás cením —
že znovu moc vás ke mně zvábila;
už housenka, už kukla naznačením
je budoucího motýla.
Dřív měl jste z kučer dětskou radost,
límeček z krajek činíval vám zadost —
Cůpku as nenosíval pán?
Dneska jste krátce ostříhán.
Chrabrý a rezolutní jste;
jen, doufám, absolutní ne.

Bakalář

Na starém místě, starý pane, jsme tu,
však v nové době, s novou kuráží;
tak nač tu dvojsmyslnou větu?
My jsme teď jinak na stráži!
Dělat si blázny z nevinného žáčka,
to tenkrát bylo vám jen hračka.
Dnes si to nikdo netroufá.

Mefistofeles

Když písklatům se ryzí pravdy dá,
která se odpornou jim zdá,
a když pak žijí něco déle
a na vlastním ji zakoušejí těle,
kdekdo se chvástá, sám že na ni káp;
a mistr — to byl hňup.

Bakalář

Či špatný chlap! —
Kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl!
Zná žertem, vážně krátit, rozváděti,
jak měl by před sebou jen zbožné děti.

Mefistofeles

Učit se nutno včas, to uznávám;
k vyučování ochoten jste sám.
Vždyť přešlo měsíců, ba růčků dosti:
osvojil jste si spoustu zkušeností.

Bakalář

Zkušenost? — Pára! Jděte mi!
To duchu rovnocenné není.
Co vědělo se odevždy,
nestojí ani za vědění.

Mefistofeles po chvíli

Tohle už dávno cítím sám.
Já byl jsem bloud. Jak hňup si připadám.

Bakalář

To slyším rád. Jste hlava rozumná.
Jste první kmet, jenž něco v mozku má.

Mefistofeles

Já hledal poklad, jenž je zlata těžší,
a nicotné jen uhlí v rukou mám.

Bakalář

Tak přec jen lebka pod tou vaší pleší
nestojí za víc než ty duté tam?

Mefistofeles dobrácky

Jaks hrubý, nevíš as, můj rozmilý.

Bakalář

Je lhářem Němec, je-li zdvořilý.

Mefistofeles posunuje se se svou lenoškou na kolečkách stále blíž do proscénia a obrátí se k parteru

O vzduch i světlo přijdu tady příště;
zda u vás dole najdu útočiště?

Bakalář

Kdo, nejsa ničím, něčím být chce přec,
ač přešel jeho čas, je troufalec.
Živ lidský život jenom krví je,
a kde, jak v jinochu, krev koluje?
V něm živá krev a svěží kolotá,
jež tvoří nový život z života.
My činni jsme, neb hýbe se to v nás;
co vetché, vadne, zdatných přišel čas.
V ten čas, co my půl světa vydobyli,
co vy jste dělali? jen snili, snili,
jen plány snovali a plány zas.
Jak mráz vám stáří vtip a sílu spálí,
ne věk, spíš zimnice to je,
a člověk, nad třicítku má-li,
už dávno vlastně nežije.
Nejlíp by bylo, utratit ho včasně.

Mefistofeles

Zde ďábel nemá, co by dodal vlastně.

Bakalář

Jestli já nechci, ďábel nesmí být.

Mefistofeles stranou

Ďábel ti nohu nastaví, jen klid!

Bakalář

V tom úloha je mládí velebná!
Svět nebyl, dokud nestvořil ho já;
z vln mořských slunce vyhoupnuto mnou;
mnou luna má svou dráhu střídavou;
den vyzdobil se, v touze letě ke mně,
vstříc rozkvetla mi v barvách jarní země,
a v prvé noci — mé to dílo jest —
mi na můj pokyn vzplála sláva hvězd.
Kým, ne-li mnou, jste z kobek vyvedeni
a z tupě šosáckého zabednění?
Mne duch však pudí, zřím svou svobodu
a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,
sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.

Odejde

Mefistofeles

Originále, v plné kráse zmiz —
Jak by tě poznání as ťalo,
že vše — ať hodně moudré to či málo —
už dávno bylo vymyšleno kdys? —

A přec nás neporazí jeho slova.
Jen roků pár a jinak bude pět.
Nechť sebepotrhleji mošt se chová,
přec vínem bude naposled.

K mladšímu parteru, jenž netleská

Aj, rozumím, dbát nechcete,
vy děti, poučení mého;
ďábel je starý, pomněte,
nuž zestárněte! pochopte ho!

Laboratoř

po středověkém způsobu; rozměrné těžkopádné přístroje k fantastickým účelům

Wagner u ohniště

Zní děsný zvonu zvuk a tře se
o zdi, tím pláštěm sazí kryté.
Dál prodlužovat nemůže se
mé vyčkávání neurčité.
Už temné šero zjasňuje se;
hle, uvnitř fióla se třpytí,
jak živé uhlí to tam svítí,
ba jak by granát přenádherný
se rozsršel v ten prostor černý.
Objevuje se bílý žár!
Jen dneska, bože, neztratit to! —
Co ve veřejích rachotí to?

Mefistofeles vstupuje

Zdravím vás. Přináším vám zdar.

Wagner úzkostlivě

Zdravím vás v této hvězdné chvíli.

Tiše

Jen aby vaše rty jak pěna byly!
Nádherné dílo vzniká. Chvilku jen!

Mefistofeles tišeji

Co je tu?

Wagner tišeji

Člověk je zde vyráběn.

Mefistofeles

Člověk? Kde máte milence,
co do pece se zavřít dali?

Wagner

Chraň bůh! Nám za frašku jen vyhlásit se chce
plození úkon zastaralý.
Ten něžný bod, kde život vytvářen,
milostný pud, jenž z nitra dral se ven
a dával, bral, sám sebe zpodobuje,
bližší, pak cizejší si osvojuje —
ty nedůstojné zvyklosti jsou pryč.
Zvěř nechť si nadál ukájí svůj chtíč:
však člověk, jenž se vlohou od ní liší,
napříště původ čistší měj a vyšší!

Obrácen k ohništi

Svítí to! Konečně přec naděj máme,
když sterou hmotu promícháme
a se směsí — neb hlavní věc je směs —
člověčí látku zvolna komponujem
a v křivuli ji zaletujem
a náležitě destilujem,
že tiché dílo vydaří se dnes.

Opět obrácen k ohništi

Vzniká to! Var se jasněj pění!
Pravdivěj vzrůstá přesvědčení:
mystické přírody v čem dřív byl vídán rys,
rozumem dělat zkoušíme my směle;
co organicky vytvářela kdys,
krystalizujem přeuměle.

Mefistofeles

Kdo dlouho živ je, mnoho vidí,
nic pro něj nového se v světě neděje.
Já na svých toulkách poznával též lidi,
z nichž každý drúza spíš než člověk je.

Wagner pořád pozoruje zkumavku

Kypí to, svítí, houstne tam.
Jen okamžik, a už to mám.
Vše velké zprvu potrhlý má vzhled;
však příště náhodě se můžem smáti.
Že mozek výborně zná přemýšlet —?
Kdo přemýšlí, ten zná jej udělati!

Nadšeně se dívá na zkumavku

Sklo náhle zvučí zvukem líbezným,
kalí se, jasní; k zdaru se to chýlí!
Půvabnou postavu tam zřím,
to mužíček se hýbe roztomilý.
Co více chcem? Co lidé ještě chtí?
Tajemství tajemstvím už není.
Jen poslouchejte, jak to zní,
je z toho hlas a v řeč se mění.

Homunkulus ze zkumavky; Wagnerovi

Nu, tatíčku? To nebylo jen tak!
K srdci mě viň! Ne příliš pevně však,
sice by sklo se roztříštilo.
Tak jevům určeno to bylo:
přírodní — kroužil by až pod slunce;
umělý — prostor uzavřený chce.

Mefistofelovi

Aj, šelmo, pane kmotře, tobě dík,
neb dostavil ses v pravý okamžik.
To dobrý osud přivedl tě sem;
když jednou jsem, ať také činný jsem!
V tu ránu bych se do práce chtěl dáti.
Tys obratný, a to mi cestu zkrátí.

Wagner

Jen slůvko ještě! Stydět bylo se mi;
mne hoch i stařec ptá se na problémy,
na dohad třeba o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako ti, kdo věčně svoji,
a jsou přec v jednom škorpení a boji.
Dál —

Mefistofeles

Dost! Radš otázka buď rozřešena,
proč se tak špatně snáší muž a žena!
Tím si už lidé hlavy nalámali!
Zde třeba práce, jak ji chce ten malý.

Homunkulus

Kde třeba práce?

Mefistofeles ukazuje na postranní dveře

Dar svůj osvědč tady!

Wagner neustále zíraje do zkumavky

Rozkošný věru človíček jsi mladý!

Postranní dveře se otevřou, je vidět Fausta, ležícího na lůžku

Homunkulus udiven

Toť velké!

Zkumavka vyklouzne Wagnerovi z rukou, vznáší se nad Faustem a osvětluje ho

V pustém háji! — Čiré, jasné
tam vody jsou. Hle, svlékají se ženy;
nejrozkošnější! — Ach, jak je to krásné!
Zjev jedné nejkrásněj však ozářený.
Z nejvyšších hrdin pochází, snad z bohů.
V průsvitnou hladinu teď smáčí nohu;
spanilý žár ušlechtilého mládí
v poddajném vodním křišťálu se chladí. —
Leč jakých křídel náhlé šelestění
tříští to hladké zrcadlo a pění?
Prchají plaché dívky; ona však,
královna, neklopí svůj hrdý zrak
a s rozkoší, jež plní celou ženu,
zří: dotěrně a sladce ke kolenu
se lísá labuť; knížecí ten tvor
krotne a přivyká jí u kolenou. —
Však pojednou se spouští mraků flór
nad nejlíbeznější tou scénou.

Mefistofeles

Ne, co ty všechno vypravovat znáš!
Malinký tvor — obraznost velkou máš.
Já nezřím nic —

Homunkulus

To věřím! Ze severu,
ty, zrozen z mlh a v popském šeru,
ty, z doby rytířů — nu, jak
moh by být svobodný tvůj zrak!

Rozhlíží se

Zvětralý kámen, pilíř úzký,
lomený oblouk, titěrnůstky! —

Na Fausta

S tím, když se nám tu vzbudí, bude kříž,
neb živ se odsud nehne již.
Les, labuť, tůň a nahé ženy,
to v předtuše mu věštil sen;
jak by si zvyk zde na ty stěny!
Já zvyk bych všemu — tady stěží jen!
A teď s ním pryč!

Mefistofeles

To po chuti též mně je.

Homunkulus

Vojáka pošli do boje
a dívku do bujného reje,
tam o ně postaráno je.
Dnes právě kouzel vládne moc:
klasická Valpuržina noc.
Ta přichází nám nejvhodněj.
Do jeho živlu neste jej.

Mefistofeles

To věru nikdy nepřišlo mi k sluchu.

Homunkulus

Jste trochu jednostranný ve svém duchu,
jenž strašidla jen romantická zná:
však jsou-li pravá, jsou i klasická.

Mefistofeles

A kamže naše jízda dát se musí?
Mně antikvářský kolega se hnusí.

Homunkulus

Severozápad, Satane, tvá zem:
na jihovýchod my teď poplujem —
Peneios brázdí volným tokem pláň.
Kol tichých zátok — stromoví a křoví.
Šíří se rovina až pod hor stráň.
Ve výškách Farsalos je staronový.

Mefistofeles

Dost! Nechte mne jen s těmi boji
o moc či o porobu na pokoji.
Toť nudná hra; jak zápas konec má,
zas od začátku znova začíná;
leč na to žádná strana nepřijde,
že Ašmodaj to, jenž je obě štve.
Prý o svobodu zápas je to samý.
Já do nich vidím! Chámů boj to s chámy.

Homunkulus

Nech lidi, ať se potírají v boji;
každý, jak umí, od dětství se braň
a z hocha mužem bez bázně se staň!
Náš úkol zní jen: jak se ten zde zhojí?
Znám-li ti lék, nuž vyzkoušej ho zde;
když nedovedeš, přenechej to mně!

Mefistofeles

Snad pomohly by kousky z Brockenu,
však cestu pohany zřím zamčenu.
Za mnoho nikdy nestál řecký lid,
však smyslů volnou hrou zná oslnit
a k radostnému hříchu lidi zláká.
Náš hřích, toť kraj, kde seversky se smráká.
A nyní — kam?

Homunkulus

Pan strýček stydlivý je?
Ne? Tak jen slůvko: babky z Thesálie!
To se mu jistě ve sluch vryje.

Mefistofeles vilně

Thesalské babky! to jsou mi ty pravé!
Po těch jsem já už pásl moc!
Není to asi příliš zdravé,
lehávat s nimi noc co noc;
leč na vizitu — jednou něco zvlášť —

Homunkulus

Tak rychle, na rytíře plášť!
Ten cár, jak dosud, znova zas
ponese vzduchem oba vás.
Budu vám svítit.

Wagner úzkostlivě

A co já?

Homunkulus

Cos velkého tě doma připoutá.
V receptech starých pergamenů bádej,
elixír života zde z prvků skládej
a dávej pozor, co se má tam dáti,
víc ještě, jak se všecko promísí.
Zatímco světem budu putovati,
najdeš snad puntík nad písmenkou i.
Pak strmé mety dosáhneš;
té mzdy lze tou tvou snahou zasloužiti:
cti, slávy, peněz, zdraví v dlouhém žití
a vědy ba i ctnosti možná též.
Buď zdráv!

Wagner zarmoucen

Buď zdráv! Ach, srdce mi to láme,
mám strach, že nikdy už se neshledáme.

Mefistofeles

Teď k Peneiu se rozleťme!
Má vtip můj kmotřeneček malý.

Ad spectatores

Závislí posléz přec jen jsme
na stvůrách, jež jsme udělali.

Klasická Valpuržina noc

Farsalská pole

Tma

Erichtho

Jak jindy vždy, k té noci hrůzné slavnosti
dnes přistupuji, Erichtho já pochmurná;
míň ohavná, než básníci v svých nadsázkách
mě trapně osočují... Hanit neznají
ni chválit s mírou... Širé se mi zjevuje
již vlnou šedých stanů zbledlé údolí,
což zbylo v očích z noci, děsné starostmi.
Ach, kolikrát se to již opakuje! dál
se věčně bude opakovat... Nepřeje
sok soku říše; zvlášť jí tomu nepřejí,
kdo, silou dobyv, silou vládne. Neb kdo nad sebou
vlást neumí, až příliš ovládal by rád,
své pýše věren, vůli svého souseda...
Zde byl však velký příklad probojován kdys:
jak mocnějšímu na odpor se staví moc,
jak svobody se věnec trhá stokvětý,
jak tuhý vavřín k skráni vládcově se pne.

Zde o dnech časné velkosti snil Pompeius,
tam Caesar bděl, jak zíral na jazýček vah!
Ti utkají se. Kdo z nich zvítězil, ví svět.
Plá strážných ohňů plápol, rudě hořící,
zem dýchá vycezené krve odleskem,
a zlákán divuplným třpytem půlnoci,
se shromažďuje řeckých bájí bezpočet.
Kol ohňů všade sedí nebo tápají
dnů dávno zašlých zjevy, v bájích zrozené...
Byť úplněk ne, měsíc jasně zářící
se vyhoup, šíře mírnou záři do všech stran;
teď zřím: klam stanů zmizel, ohně modře žhnou.
Však nade mnou! ten nečekaný povětroň,
jenž, jasně svítě, osvětluje hmotný míč!
Já větřím život. Tudíž se mi nesluší,
bych blížila se živoucím, jimž nesu zmar;
to, zlou mi pověst plodíc, neprospívá mi.
Již k zemi se to snáší. Moudře z cesty jdu.

Vzdálí se

Vzduchoplavci, ve výšce

Homunkulus

Oblétnu zde ještě kolem,
děsných ohňů vida plání;
seshora je nad údolem
strašidelné podívání.

Mefistofeles

Jako na severu, shůry
řadu těl zřím děsivých;
má-li strašidelné stvůry,
buď mi domovem i jih!

Homunkulus

Hleď, tam jedna povytáhlá
dlouhým krokem kráčí vpřed.

Mefistofeles

Jak by hrůza na ni sáhla;
viděla nás vzduchem jet.

Homunkulus

Ať si kráčí! Jen slož na zem
rytíře — a uvidíš:
život vrátí se mu rázem,
za ním jde sem v bájí říš.

Faust dotýká se půdy

Kde jest?

Homunkulus

To neumíme povědět,
však zde to patrně lze vyzvědět.
Ve spěchu, než se počne dnít,
choď si a pátrej plamen od plamene:
přes toho, kdo si k matkám troufal jít,
nic horšího se nepřežene.

Mefistofeles

Jsem také se svou troškou zde
a myslím, že nám nezbude,
než aby každý ze svých sil
u ohňů dobrodružství podstoupil.
Pak, abychom se uhlídali,
zasviť tvá zář a zazni, vůdce malý.

Homunkulus

Tak blýskej to, tak zazvuč taky!

Sklo se mocně rozezní a rozzáří

Na novou pouť! A za zázraky!

Faust sám

Kde jest? — Ach, neptej se už dál...
Ne-li ta hrouda, po níž kráčela,
ne-li ta vlna, jež ji smáčela,
vzduch tady její mluvou promlouval.
Zde — stal se zázrak — tady v Řecku jsem!
Já cítil hned, na jakou stoup jsem zem.
Mne spáče prožeh smysl nový:
obrozen stojím, roven Antaiovi.
A když tu samé divy nalézám,
bludištěm plamenů se nejdřív dám.

Vzdálí se

Na horním Peneiu

Mefistofeles čenichaje

Jak očmuchávám ohýnky ty vzňaté,
čichám, že pod nohou mám cizí půdu;
skoro vše nahé, leda košilaté;
nestoudné sfingy, nozi beze studu —
a co se všechno šklebí, křídlaté,
a zezadu i zpředu vlasaté...
My také notně neslušní jsme sice,
leč naturálnost vadí na antice;
to by se mělo nějak pěkně schovat
a do slušnosti módně zretušovat...
Nu, pronárod! Leč spolknu mrzutost
a pozdravím je zdvořile jak host...
Zdar, krásné ženy! — Zdar vám, hrozní bozi!

Noh hrčivě

Proč bozi? Nozi! A proč hrozní? Ne!
V každičkém slovu kořen jeho zní:
Hrob, hrana, hrom či hrůza, hrotitý —
ač etymologie v souladu je,
přec nás ten soulad rozlaďuje!

Mefistofeles

Hry vašich slov i doplnit se mohou:
Lze hrabat! Nohy ne, však hrabat nohou!

Nozi hrčíce, teď i nadále

Nu, v tom přec nějaká je spřízněnost;
víc dojde chvály, byť i hany dost.
Shrábni si zlato, dívky, korunu!
Hrabej — a nakloníš si Fortunu.

Mravenci z rodu olbřímích

O zlatu řeč je? My ho nahrabali!
a schovali je v jeskyně a skály.
Lid Arimaspů je však vyslídil
a smál se pak, že odvez je a skryl.

Nozi

Však my už k přiznání je přivedeme.

Arimaspové

Jen ne v té noci rozkoše.
Do zítřka probito je vše,
tentokrát dokázat to chceme.

Mefistofeles usednuv mezi Sfingy

Lehko a rádo přec tu přivyká se,
tak jasná je mi vaše říš.

Sfinga

Duchový tón zní v našem hlase
a ty jej potom ztělesníš.
Své jméno rci, chcem důkladněj tě znáti.

Mefistofeles

Mní, přemnoha že jmény lze mne zváti —
Není tu Britů? Tolik cestují,
bojišti prolézají, vodopády,
kde trosky páchnou klasikou, jsou všady;
zde byl by cíl, pro jaký horují.
Ti měli hry, a v těch se zjevuji:
a „old Iniquity“ se zovu tam.

Sfinga

Jak přišli na to jméno?

Mefistofeles

Nevím sám.

Sfinga

Nu dobrá. Ve hvězdách však zběhlý jsi-li?
Co tedy říkáš přítomné té chvíli?

Mefistofeles vzhlédne

Padají hvězdy, skrojek luny svítí,
mně na milém tu místě milo býti,
neb za plášť lví tvou srst zde mohu míti.
Lézt nahoru, to musil bych se kárat;
nu, tedy dej mi jednu ze svých šarád.

Sfinga

Jen vyslov se a hádankou to již.
Tak zkus to jednou, zda se rozluštíš:
„Zbožný i zlý ho potřebuje vždycky;
ten tluče v něj, jak v plastron, asketicky;
druhému druh je v zlu a při gaudiu —
a to i ono leda pro smích Diu.“

Prvý noh hrčivě

Br, toho nechci.

Druhý noh hrčí ještě víc

Přináší jen spor.

Oba

Kde se tu bere škaredý ten tvor?

Mefistofeles hrubě

Však nemysli, váš host že dá se hanit;
jak drápem ty, svým nehtem já znám ranit.
Jen zkus!

Sfinga mírně

Nu, zůstaň, libo-li ti;
však sám už zatoužíš se vytratiti.
Tam, kde jsi doma, vedeš si snad zdatně;
však tady, tuším, už ti málem špatně.

Mefistofeles

Shora tě vidět, to je pochutnání,
však zdola bestie; fi, k nekoukání!

Sfinga

Tvé hořkosti a falši smát se mohu,
neb naše pracky zdrávy jsou,
však ty máš kopyto, ne nohu,
i zhrdáš naší družinou.

Ve výšce preludují Sirény

Mefistofeles

Jakýchže ptáků divné pění
v topolech nad řekou to zní?

Sfinga

Jen pozor! Jejich šveholení
už zničilo ty nejlepší.

Sirény

Proč mít zraky zabořeny
v beztvárné ty stvůry hnusné?
Slyš, jsme v hejnech tu, my vkusné,
hlasy k písním naladěny!
Tak se sluší na Sirény.

Sfingy vysmívají se jim touž melodií

Jen je přinuť dolů slézti!
Do topolích ratolestí
jestřábí své drápy skryly;
hned by do tebe je vryly,
kdybys naklonil jim sluch.

Sirény

Závisti a zášti, vari!
Snesme radostí všech dary,
jimiž skví se břeh i luh!
Na vlnách a pevné zemi
pozdraven buď přede všemi
vítaný náš host a druh!

Mefistofeles

To je to nyvé pění nové,
kdy tón a za ním tón zas plove
buď z hrdla, nebo z nástroje.
Mne kuňkání to nedojímá:
byť mě to šimrá za ušima,
mé srdce nedotčeno je.

Sfingy

O srdci pomlč v liché pýše!
Kožený, scvrklý váček spíše
k tvé popraskané tváři jde.

Faust přistupuje

Jak se mi do úžasu obdiv mísí!
I v hnusných tvarech velké, zdatné rysy.
Předtuchou štěstí jsem už naplněn;
kam přenáší mě vážný pohled ten?

Na Sfingy

Zde těmi kdysi Oidipus byl tázán.

Na Sirény

Zde před těmi stál Ulyss, pouty svázán.

Na mravence

Zde ti se prodrali až na poklad,

Na nohy

zde těmi věrně v úschovu byl vzat.
Do údů svěží duch mi krev tu vhání;
mocné ty tvary, mocné vzpomínání!

Mefistofeles

Dřív „dejte pokoj!“ byl bys klel,
teď vidět je ti prospěch skýtá;
svou milenku kdo hledat šel,
ten se i s obludami vítá.

Faust Sfingám

Některá z žen ať odpověď mi dá:
zda mezi vámi Helenu kdo zná?

Sfingy

Daleko před ní byl náš čas.
Herakles pobil nejpozdnější z nás.
Chiron by víc ti řekl as;
dnes, v noci duchů, tady pocválá;
blahopřát smíš si, zdržet-li se dá.

Sirény

Však bys také nelitoval!...
Ulysses k nám jednou přišel,
netupil nás, neoslyšel,
přemnoho nám vypravoval;
svěříme ti různé zvěsti,
jestli se dáš námi vésti
tam, kde moře zelenavé —

Sfinga

Nedej na ty řeči lhavé!
Ne jako Ulyss provazem,
však naší radou dej se svázat;
Chirona najda, smíš se tázat
a zvíš, co přislíbila jsem.

Faust se vzdálí

Mefistofeles mrzutě

Co rychlým letem krákorá,
že sotva spatřit se to dá?
Letí to, fičí, vane, vlá,
že lovec svěžest k lovu ztrácí.

Sfinga

Jak metelice rozvichřeni,
Heraklem stěží dosaženi,
to stymfalští jsou rychlí ptáci;
hus mají nohy, krásně zní
ze supích krků krákání.
Chtí dokázat své spříbuznění:
že našemu jsou blízcí kmeni.

Mefistofeles jako polekán

Skřek jiných stvůr tam slyším ještě znít.

Sfinga

To sípání? Buď bez obavy!
To jsou jen hydře sťaté hlavy;
domýšlejí se posud něčím být. —
Však co tak náhle posedlo vás, pane?
Nač pohyby ty nevázané?
Kam chcete? Pryč? Nu jděte jen!...
Krk máte celý otočen
tam za těmi! Nu tak se nenuďte!
S krasotinkami pobuďte!
Lamie zvou vás — rozkošnická těla,
úsměvné rty a drzá čela,
jak je tak rádo satyrské má bůže;
kozonoh všechno si tam troufat může.

Mefistofeles

Leč zůstanete? Naleznu vás tady?

Sfingy

Zaleť si jen v ty vzdušné řady.
My z Egypta si dávno zvykly přec,
že po staletí trůní našinec.
V paměť si vryj ty naše trůny,
my vyměřujem slunce běh i luny.
U pyramid je nám sedět,
sedět do soudného dne,
v zkázu, mír a válku hledět —
v tváři sval se nepohne.

Na dolním Peneiu

Peneios, vůkol něho vodstva a nymfy

Počni, třtino, vát a zníti,
šeptejte, vy sestry v sítí,
šumte vrby, ševel houští,
s topolů ať list se spouští
do snu, jenž byl přerušen!
Probouzí mě burácení,
zmítání a divné chvění
z odplývání vln a pěn.

Faust přistupuje k řece

Jako by zpod toho loubí,
v němž se stvol a listí snoubí,
jak by z proplétané clony
zaznívaly lidské tóny.
Vlnka zní jak povídání,
vánků hra — jak žertování.

Nymfy Faustovi

Ó, měl by sis lehnout
sem do měkké půdy
a osvěžit v chladu
své zemdlené údy.
Klid stále tě míjí;
zde ševel a šum,
náš dech a náš zurkot
zas vrátí tě snům.

Faust

Vždyť bdím; ó kéž to nepohasne!
Jsou zjevy jedinečně krásné.
jež, vznícen, promítá můj zrak.
Což kouzlo nade mnou se sklání?
Je to snad sen? Či — vzpomínání?
Užs jednou oblažen byl tak.
To plyne voda svěžím křovím
a tiše teče pod stromovím
a nešumí a klouže jen,
a zevšad napájeny zdroji,
teď čisté potůčky se pojí
tam v mělkou nádrž nízkých stěn.
Hle, mladě krásné, zdravé ženy,
vln zrcadlením obráženy,
mi plní štěstím zrak, ó dík!
V tůň sestupujíce tu smavou,
se plaše brodí, směle plavou.
Teď vojna, šplouchání a křik.
Ba, měla by ta nevídaná
mým očím stačit podívaná,
leč stále rozžízněny jsou;
tam proniknout by chtěly v houští,
jež bujným listovím se spouští
nad urozenou královnou.

Hle! Co se to vůkol bělá?
Labutí to pyšná těla
ze zátok se blíží sem.
Něžně, klidně, družně plují,
samolibě pohybují
šíjí, hlavou, zobákem.
Ale jedna, nad ostatní
předčíc v kráse majestátní,
všechny za sebou již má;
pyšně načechrala peří,
vlnou jest a vlnu čeří,
k svatyni jak pospíchá...
Ty druhé klidně sem tam plují,
a bělostně jim křídla dují;
jen chvílemi tou potyčkou
zvuk plachých dívek připoutají,
jež o svou službu málo dbají,
tím víc však o bezpečnost svou.

Nymfy

Sestry, k půdě travnaté
ucho své-li přiložíte,
ačli sluch mě nemate,
koňský dusot uslyšíte.
Kdo to je, kdo v noci dnes
rychlé poselství by nes?

Faust

Půda, také mně tak zdá se,
spěšným cvalem otřásá se.
Kdo pádí sem?
Už dobrým osudem
je žehnáno mé žití?
Veliký div je zříti!
To cválá jezdec. Smělost má
a duchem okřídlen se zdá;
jej bělouš nese, v temnotě se skvící...
Já poznávám ho! Filyřin
to proslulý a moudrý syn! —
Stůj, Chirone, musím ti říci...

Chiron

Co je? Co chceš?

Faust

Ó, zadrž v běhu svém!

Chiron

Já neprodlévám.

Faust

Tak mě s sebou vem!

Chiron

Tak nasedni, bych mohl se tě ptát:
Kam jde tvá pouť? Zde stojíš u řeky;
na druhý břeh já zanesu tě rád.

Faust nasedaje

Kam je ti libo. Dík ti navěky!...
Ten velký muž, ten vzácný učitel,
jenž národ hrdin vychovat si směl,
věhlasných Argonautů okruh smělý
i ostatní, kdož v básních kdy se skvěli...

Chiron

Nech! Ani ztělesněn-li Palladou,
Mentor se výtek neuchrání;
chovanci dál si vedou svou,
jak nebyli by vychováni.

Faust

V ducha i těla síle objímám
jej, jemuž každý kořínek je znám;
jenž rostlin všech zná účinek,
jenž ránu tiší, chorým nese lék.

Chiron

Rek utrpěl-li zranění,
já ihned obvázat ho spěchal;
však teď jsem to své umění
popům a kořenářkám nechal.

Faust

Nechceš, jak pravý velikán,
aby ti někým dík byl vzdán;
skromňoučce zdrobňuješ své činy,
jak nedělal bys víc než jiný.

Chiron

Tys lichotník zas pokrytecký.
Vnadíš si knížete i všecky.

Faust

Však doznej aspoň: Největší
jsi bohatýry znal svých dní,
s nejšlechetnějším závodil tvůj duch,
žils život velebně jak polobůh:
nuž, z heroických zjevů všech, jež zřel jsi,
kohože ze všech za prvého měl jsi?

Chiron

V hrdinských Argonautů kruhu
měl každý chrabrost, chrabrost svého druhu,
a podle vlohy své a síly
moh vyniknout, kde jiní nestačili.
Vždy Dioskurům přáno vítězství,
kde mladistvost a spanilost se skví.
Čin, rychle rozvážený k spáse všem,
byl Boreovců krásným údělem.
Rozšafně v radě rozvažuje cíl,
vlád Iason, jenž u žen v přízni byl.
Pevně se Orfeus v tiché něze choval,
hrál na lyru a tóny okouzloval.
Dnem nocí Lynkeus bystrooký bděl,
úskalím loď tu svatou províjel.
Jen družností lze přestát nebezpečí:
druh činen — druzi chvalně o něm svědčí.

Faust

Herakla líčit vhod ti není?

Chiron

Ach, neuveď mě v roztoužení...
Já Foiba nikdy neviděl,
Area, Herma a tak dále,
a tu jsem na své oči zřel,
co slulo bohem lidské chvále.
To on, jenž králem narozen byl
a mladě svítil, rozzářen;
staršímu bratru podroben byl
a nejrozkošnějším všech žen.
Rovný mu nebyl zrozen Gaií
ni k bohům vznesen nahoru;
marně se v písních namáhají,
nadarmo tešou z mramoru.

Faust

Nechť sochař sebevíc se tuží,
tak skvostně nebyl zpodoben.
O nejkrásnějším mluvils muži;
o nejkrásnější mluv teď z žen!

Chiron

Což!... Ženská krása? To nic není,
to zhusta ztuhlý obraz je;
jen pak se krásná bytost cení,
když jarý květ v ní koluje.
Kráska, ta v krásno jen se šatí.
Půvabu zato nelze odolati!
Helenu, půvab, já jsem nes!

Faust

Tys nes ji?

Chiron

Na hřbetě já směl ji nésti.

Faust

Což nejsem dost už zmaten dnes?
Sedět, kde ona, jaké štěstí!

Chiron

Tak jako ty mi vjela do vlasů.

Faust

Toť příliš! Trnu v úžasu!
Prosím tě! Rychle! Dej mi zvěst!
Ona je jediná má touha!
Odkud a kam že směls ji nést?

Chiron

Rád ti to povím. A ne zdlouha.
Kdys Dioskuři v boj se vydali
a únoscům svou sestru vyrvali;
ti k porážce však nechtěli se znát
i jali se je pronásledovat.
Tu sourozenci na útěku svém
zdrženi eleusinským močálem.
Bratří se brodili; já plul, vzav dívku na hřbet.
Pak, mazlivě mě plácajíc,
zmáchanou hřívu laskajíc,
„dík“ řekla sebevědomě ta malá,
jež moudrou něhou starci udělala.

Faust

V desíti letech!...

Chiron

Filologové
zmátli as tvoje výpočty jak své.
V bájích to s kráskou bývá prazvláštní:
básník, jak libo mu, si vede s ní.
Tak nedospívá do let, nezraje
a pořád jako k nakousnutí je;
únosce v dětství, v stáří pletky má —
Čas básníky, jak vidno, nepoutá.

Faust

Ni ona nepodléhej jeho zákonu!
Když Achill zhlédnout ji směl po skonu,
sám tedy mimo čas — ten šťastlivec,
jenž proti věštbě dosáh lásky přec —
já, touhou nejvyšší se rozhořev,
bych v život nestrh nádherný ten zjev?
Tu věčnou bytost, bohům sourodou,
v níž slast i velkost, moc i půvab jsou?
Ty zřels ji kdys, já dnes, tu zářící,
tak sličnou, vznešenou, jak dráždící.
Je zkouzlen smysl můj a všechno bytí;
nemohu žít, s ní nemohu-li žíti.

Chiron

Můj cizinče! Ty blouzníš lidsky jen.
Však mezi duchy zdáš se pomaten.
Leč osud milostiv ti byl:
neb rok co rok já prodlím něco chvil
u věštky Manto v této noci.
Ta k Eskulapovi se modlí, k svému otci,
by jemu na počest se polepšili
ti, lékaři kdo nazváni sic byli,
leč zabíjením spíš se proslavili.
Ze Sibyl všech mi nejmilejší ona:
ne pitvorná, však vlídně dobro koná.
Snad jí se zdaří, u ní snad je síla,
tvou duši aby kouzlem vyhojila.

Faust

Nechci být zhojen. Vládnu smysly svými.
Nechci být všední mezi pravšedními.

Chiron

Nezmeškej zdroje svého ozdravení.
Jsme tu. Nuž dolů. Bez prodlení!

Faust

Kams mě to zanes vodou, kamením
v tom chmurném temnu? Jaký kraj tu zřím?

Chiron

Zde Řím a Řecko utkaly se v půtce;
Peneios vpravo, Olymp k levé ruce —
zde do písku se tratí mocná říš;
král na útěku, vyhrál občan již.
Zde, zcela nablízku, jen pohleď, tam,
v měsíčním třpytu svítí věčný chrám.

Manto uvnitř; ze sna

Dusotem koně, slyš,
zvoní posvátný schod.
Polobohů to rod.

Chiron

Otevři oči! Jest, jak díš.

Manto procitajíc

Buď vítán! Nezapomněls, vím.

Chiron

Vždyť chrám tvůj nezbořen, jak zřím.

Manto

Ty bouříš neznaven vždy dále?

Chiron

Dlíš tichem obklopena stále —
mne věčně kroužit těší zas.

Manto

Já nehnu se. Kol krouží čas.
A ten zde?

Chiron

Noci rej a šum
ho zavál v tajemný tvůj dům.
Viz, šílenství mu z očí svítí.
Helenu, Helenu chce míti!
A neví, kam a kudy jíti.
Nuž vyhoj ho, je hoden péče tvé.

Manto

Mám ráda toho, kdo chce nemožné.

Chiron už zmizel v dálce

Manto

Vstup, smělče, vítej! Tyto tmavé síně
v podsvětí vedou, k Proserpině,
jež pod Olympem touží slyšet hlas,
aby k ní pronik zakázaný vzkaz.
Zde Orfea jsem vedla v stinnou říš.
Odvážně! Sestup! Líp ať pořídíš!

Sestupují

Na horním Peneiu

jako předtím

Sirény

Skokem do penejských vod!
V proudu šplouchejme a plujme,
nový zpěv tam zanotujme,
vnitrozemský bědný rod!
Ve vodě je spása jen!
Kdybychom si popílily,
v moře Egejské se vlily,
vzešel by nám slastný den.

Zemětřesení

Sirény

Vlna zpěněna se vrací,
řečištěm už neburácí;
chví se dno a vzdul se proud,
z břehu puklého jde čoud.
Pryč my všechny, jděm jen, jděm!
Prchněm před tím zázrakem!
V okruh plesajících hostí,
do vod moře, ku slavnosti,
tam, kde vlny o břeh trou se,
tiše ševelíce dmou se,
tam, kde dvojmo luna září,
posvátnou nás rosou daří!
Tam se volně, rušně žije.
Tady — zemětřesení je!
Každý rozumný se spas!
Zde je zmar a zhubí nás.

Seismos bručí a lomozí v hlubinách země

Ještě znovu abych zved se,
mocnou silou vzepjal plece;
proderu se vzhůru přece,
všechno prchne přede mnou!

Sfingy

Jaké odporné to chvění,
hnusné, děsné burácení!
Jak se třese vše a zmítá,
houpe, klouže, sem tam lítá —
divné mravy nám to jsou!
Leč i peklo kdyby vzplálo,
nás by z místa nedostalo!

Teď se podivně to zvedá —
nu, zas vidíme ho, děda,
který, když už dávno zšedl,
ostrov Délos z moře zvedl,
aby pevný našla byt
žena, majíc porodit.
Strká, tlačí, vzpíná, vzrývá,
ztuhlé paže, záda křivá,
Atlas pohyby jsa všemi,
zdvihá jíl a drn a zemi,
tvrdý křemen, písek měkký,
tiché břehy naší řeky,
mírný svah nám rokle trhá,
napříč vrch tam do ní vrhá
neúnavně pracovitý
slouponoš ten obrovitý;
po pás ještě v půdě vázna,
horstva vrší nehorázná.
Zadrž! Došels těsně k cíli.
Zde se Sfingy usadily.

Seismos

Mne jediného je to dílo,
už nemožno to nevidět;
a kdyby mnou se všechno nerozrylo,
zda vůbec byl by krásný svět? —
Jakpak by vaše hory stály
tam v modru nebes nádherném,
mnou kdyby nebyly se vzpjaly
k malebné podívané všem?
Já podal důkazy své síly
před tváří Tmy a Chaosu
a s Titány — jak míče by to byly —
Pelion házel přes Ossu.
Ba, řádili jsme mladě při zápasu,
jenž ve šprým rouhavý se zvrh,
když náhle used na Parnasu
jak čapka dvojitá ten dvojí vrch...
Apollo přilnul k vrchu tomu
se sborem Múz, těch družek svých:
též Joviši a bleskům jeho hromu
já vysoko jsem prestol zdvih.
Teď v lopatě a hromobití
já k vám se prodral z propastí,
chci jaré osadníky míti
a podíl chci mít na slasti!

Sfingy

Řekly bychom, tisíc let
že už strmí horstvo toto,
na své oči nevidět,
kterak v křečích vyvřelo to.

Znenáhla ještě stoupá hustý les,
hýbe se, rodí, tísní tes a tes.
My Sfingy se tím nepomatem,
nic nevzruší nás v klidu našem svatém.

Nozi

Z rýh a z děr zřím zlato rdít se,
zlato v lístkách, v žilkách, v nitce.
Ukrást si to nenechejte,
v práci, mravenci, se dejte!

Sbor mravenců

Pohnuli olbřími
pokladů skrýší;
rejdivých nožek my,
rychle s tím k výši!
Šmejděte sem a tam
v rýhy a stěny!
Každičký drobet nám
tady je cenný.
Vemte i nejmenší
ze zlatých proutků,
plátek i nejtenčí
vymeťte z koutků.
Dovnitř a zase ven!
Rozryjte půdu!
Sbírejte zlato jen,
ne hluchou rudu!

Nozi

Mravenčí rode, ryj a hrab!
Vložíme na zlato svůj dráp;
tak ukryty ty skvosty jsou
jak pod nejlepší závorou.

Pygmeové

Vskutku, tak jsme usazeni;
jak to přišlo, nevíme.
Odkud jdem, nám známo není,
ale zkrátka: my tu jsme!
K hodům bychom zasedali,
každý kraj má pohodu;
kde je rýha v kousku skály,
hned i trpaslík je tu.
Trpaslík a trpaslice,
rychlý, vzorně pilný pár.
Zda už v ráji, nevím sice.
Ale zde nám kyne zdar.
Zde jsme šťastni v družné shodě,
zde své sudbě děkujem.
Na západě, na východě
ráda rodí matka zem.

Daktylové

I nejmenší — z matky-li
malí se zrodili —
v brzké se narodí době;
však rovné už najdou sobě.

Pygmejští starešinové

Spějte sem v sídla,
v útulná bydla!
Pak rychle k dílu!
Chvat, když ne sílu!
Mír oslavujte,
však v dílnách kujte
štíty a píky
pro naše šiky!

Hej, mravenčíci
vše prolézající,
kov připravit si!
A daktylové,
vy tvorečkové,
jichž hejno tu víří
a palce je zvící,
dříví se chopte
a na milíři
uhlí nám zrobte!

Pygmejský generalissimus

V boj, moje pluky,
s šípy a luky!
Tam u jezera,
hnízda kde sterá,
volavky skolte mi
s chocholy skvostnými.
Tu třpytivost
chci na zemi zříti;
ať s přílbic vám svítí
ten nádherný skvost!

Mravenci a daktylové

My jim šli pro kovy
a oni nám, páni,
chtí kout z něho okovy!
Na utíkání
však čas ještě není;
nuž, poshovění!

Ibykovi jeřábi

Vražda, řev a umírání!
Strach a křídel třepotání!
Jaký ston a jaký skřek
zalétá k nám do výšek!
Ptáci jsou již vyvražděni,
v jezeře jich krev se pění.
Zrůdy, krás a lupu chtivy,
z křídel rvou ty pestré divy.
Vetkli si je za přílbici
pajdaví ti bumbrlíci!
Naši spojenci vy boje,
mořských opeřenců voje,
my vás k pomstě vyzýváme
v tom, co s trpaslíky máme.
Krev a zhoubu na ten kmen!
celý rod buď vyhlazen!

Krákorajíce se rozptýlí ve vzduchu

Mefistofeles na rovině

Nordické vědmy znal jsem ovládati,
s cizími duchy se mi to zde hatí.
To je mi Blocksberk přijatelnější:
Kdo na něm je, přec aspoň, kde je, ví.
Bdí paní Ilsa na svém kameni,
fouká si Jindra na svém temeni,
jsou tam sic místa chrápání a běd,
však aspoň je to na tisíce let.
Leč tady? Nikdo neví, kdo tu jde,
zda řecká zem se pod ním nenadme...
Kráčím si vesel hladkou dolinou
a v zádech zvedne se mi pojednou
vrch — nevím, zda se vrchem dá to zváti,
však stačí to, mě od Sfing odervati.
Dost ohýnků zde v rokli ještě kmitá,
v jichž záři zázrak nejeden mě vítá...
Přede mnou galantní se vznáší rej,
lotrovsky láká mě co nejsvůdněj.
No počkejte! Kdo zvyk si na mlsání,
po sladkém lupu kdekoli se shání.

Lamie táhnou Mefistofela za sebou

Jen rychle dále!
Rychleji stále!
Pak zvolna ho tahat,
pak brebtat a váhat.
Na tyhle čáry
hříšník ten starý
chytit se dá!
Jen ať nám pyká!
Nohu ať smýká,
kulhá a cupe!
Hledme ho, zlého!
Klopýtá, dupe.
Z nás každá si z něho
žert ztropit zná.

Mefistofeles se zastaví

Prožluklý osud! Prohra samá!
Chudáci mužští! Od Adama!
Věk roste nám, ne rozum, žel!
Cos bláznovství už prováděl!

Víš, že ta čeládka je darebná;
jen líčko líčit, šněrovat se zná.
Nemá to zdraví v duchu ani v těle,
jsou, kam jim sáhneš, jako ztrouchnivělé.
Vidíš to, hmatáš, podrobně znáš popsat —
a sotva mrcha spustí, začneš hopsat!

Lamie se zastaví

Dost! Váhá. Dumá. Stojí tam.
Tak jen mu vstříc, by neprch nám!

Mefistofeles dá se zas na pochod

Jen dál! Ať chuť mi neoslabí
pochybovačný, hloupý cit;
na světě nebýt tyhle baby,
kdo, ďasa, chtěl by ďasem být!

Lamie přepůvabně

Junáka si obtáčejme!
Pro jednu z nás jistě láska
v jeho srdéčku se vzejme.

Mefistofeles

Jak se v záři mihotáte,
hezké ženštiny se zdáte.
Tak vás tedy nekárejme.

Empusa se k nim přitírá

Ani mne ne! Též mám vnady,
tak mě pusťte do své řady!

Lamie

Ta nepatří sem; ať si jde!
Hru pokazí nám pokaždé.

Empusa Mefistofelovi

Aj, kmotře, zda tě vítat mohu,
jsem Empusa, mám oslí nohu;
ty máš sic koňskou nohu jen,
a přece buď mi pozdraven!

Mefistofeles

Já myslil, že jsem v cizí zemi,
a žel, jsem spřízněn s nimi všemi;
jak v staré knize se to vrací:
od Harcu k Řecku — samí svaci!

Empusa

Jsem rychlých činů milovnice,
v leccos bych mohla proměnit se;
vám na počest však, strýčinku,
mám, hleďte, oslí hlavinku.

Mefistofeles

Zdá se, že zde se u těch lidí
kdovíco v sešvakření vidí;
však buď to jakkoli, dím krátce:
k té oslí hlavě nechci znát se.

Lamie

Ta hnusná! Zahnala by hned,
co krásného kde na pohled;
co milého kde uvidíš,
jak ona přijde, není již.

Mefistofeles

Sestřenky křehké v útlém těle
se též mi zdají podezřelé;
tvářička, svítíc jim jak růže,
se rovněž lecjak změnit může!

Lamie

Tak zkus! Náš chorus početný je.
Jen kurážně! Vsaď do lutrie —
však vyhráš, jsi-li dobrý hráč.
Nač tohle chlípné kokrhání!
Jsi frejíř, ale k popukání;
jak mluvka chvástáš se a rváč! —
Nu, konečně je s námi v kole;
tak pozor! Ať jsou masky dole
a ukažme mu, co jsme zač!

Mefistofeles

Na nejkrásnější jsem si sáh...

Objímá ji

Ach, jaké je to pometlo!

Chytí jinou

A cožpak tahle? Jde z ní strach.

Lamie

Dobře mu! To se povedlo.

Mefistofeles

S tou maličkou chci pomazlit se...
Z rukou mi klouže ještěřice,
v mých prstech hadí cůpek je.
Chytněm si tedy tamtu dlouhou...
Tak! Tyrsus držím, tyčku pouhou
a na ní šišku pinie!
Vy takhle na mne?... Což ta tlustá?
Ta bude podle mého gusta.
Tak ještě naposled! Pojď sem,
ty macatá, ty bachratá!
To je tak něco pro harém...
Pýchavka praskla! Proklatá!

Lamie

A bleskurychle rozleťme se,
ať mračno blan se nad ním třese,
ten běs je cizopasný host!
Mátožně, přízračně ať víří
let mlčící, let netopýří!
Však odtud vyváz levně dost.

Mefistofeles se otřepávaje

Chytřejším, zdá se, nestal jsem se věru;
absurdnost vládne zde jak na severu,
přízraky ťuklé tam i tu,
nevkusnost lidu, poetů.
Nu zkrátka, výjev z mumraje;
jak všude, smyslů rej to je.
Já luzné masky chytat spěchal
a popad bytosti, že děs mě jal —
Já rád bych omámit se nechal,
jen kdyby trvalo to dál!

Zabloudí v kamení

Kdepak to jsem? A kam to jde?
Dřív stezka, teď jen rum je zde.
Já po hladké tu kráčel zemi,
teď balvan v cestě zbraňuje mi.
Nadarmo šplhám, lezu, slídím;
což Sfingy své už neuvidím?
To bláznivé je trochu moc:
pohoří za jedinou noc!
To čarodějské skoky jsou:
svůj Blockberk si sem přinesou!

Oreada s prahorní skály

Sem ke mně! Ten můj vrch je stár,
nezměněn věky jeho tvar.
Uctívej strmící ty skály,
jež od Pindu až sem se pjaly!
Už stejně útvar stál mých skal,
když Pompeius se po nich hnal.
Ty hory vedle jsou však lží
a s kuropěním zmizejí.
Takových přeludů jsem viděla!
A náhle zašly docela.

Mefistofeles

Ctihodná hlavo, já tě ctím,
porostlá dubím vysokým;
paprsky luny nemohou
pronikat tou tvou hustou tmou. —
Však poblíž tebe houštím žhne
světýlko malé, přeskromné.
Jak všecko kráčí krokem svým!
Vždyť Homunkula tady zřím.
Co bylo s tovaryškem naším?

Homunkulus

Já se tak z místa k místu vznáším
a v nejkrásnějším smyslu vznik bych rád,
jsa nedočkav své sklo již roztříštiti;
však co jsem viděl posavad,
do toho netroufám si jíti.
Jen důvěrně ti mohu oznámiti,
dva filosofy že jsem v hádce stih,
„příroda, příroda“, toť heslem jich.
Od nich já nechtěl bych se odloučiti,
jim pozemské snad známo je přec bytí:
zda ti mi tedy zvědět nedopřejí,
kam obrátit se nejchytřeji?

Mefistofeles

Při tom si veď jen na svou pěst.
Kde přízraky se usadily,
i filosof tam bývá milý.
By k jeho umu všichni úctu měli,
těch přízraků hned tucet stvoří celý.
Kdo nebloudí, ten bez rozumu jest.
Když vzniknout chceš, tak vznikni na svou pěst!

Homunkulus

Což, dobrá rada je přec nad zlato.

Mefistofeles

Tak jdi si! Zhlédnem, jak se udá to.

Rozejdou se

Anaxagoras Thaletovi

Tvůj odpor svéhlavý se ještě zvětšil;
což zřejmý důkaz ten tě nepřesvědčil?

Thales

Každičký vánek vlnu utváří;
hůř se to strohé skále podaří.

Anaxagoras

Z žáru a dýmu vznikla tato skála.

Thales

Vznik všemu živému jen voda dala.

Homunkulus mezi oběma

Směl bych se s vámi cestou dát?
Já totiž sám bych vznikl rád!

Anaxagoras

Cožs horské boky kdy, jak ty zde jsou,
Thalete, z bahna zved v noc jedinou?

Thales

Proud přírody je v toku, věčně plynný,
nečleněn v noc a den a na hodiny.
I tvary největší se zrodily
jen v tvůrčím vývinu, ne z násilí.

Anaxagoras

Zde z násilí! Vztek ohňů plutonických,
ohromný výbuch dýmů aiolických
prolomil starou kůru ploché země
a nové hory vyvřelo z ní témě.

Thales

A co se z toho dále vyvine?
Ten vrch je zde; nu dobrá, proč by ne?
Takovou hádkou čas jen promarníme
a trpělivý lid jen podvádíme.

Anaxagoras

Nesčetné bytůstky, hle, malé
vrch oživují, hnízdí v skále.
Těch Myrmidonů! Mravenčíci
a palečci a trpaslíci!

Homunkulovi

Tys po velikosti netoužil,
jen v samotářském těsnu žil.
Chceš-li jim vládce představovat,
dám za krále tě korunovat.

Homunkulus

Co dí můj Thales?

Thales

Ne, můj synu!
U malých je i malost činů,
u velkých by též malý vzrost.
Hleď, jeřábů jak hrozí mrak
vzrušeným bytůstkám, a tak
by stejně ohrožen byl král.
Zobáků dravost, ostří spárů
je bědným trpaslíkům k zmaru,
zkáza se šíří dál a dál:
to za zločin, že v tiché chvíli
volavky zaskočeny byly.
Již roste ze setby těch zbraní
krvavé pomsty požehnání;
kdo pobitým jsou nejbližší,
krev trpaslíků prolít chtí.
Nač těm je kopí, přílba, štít,
nač chochol, jejž si uloupili?
Mravenčík s palečkem se skryli.
Voj trpaslíků prchá, zbit.

Anaxagoras po chvíli, slavnostně

Já dosud obracel se na podsvětí,
však tentokrát má prosba vzhůru letí...
Ty, věčně mladistvá v té výšce své,
tří jmen a tváře trojité,
ty slyš mě v lidu mého strázni té,
Diano, Luno, Hekaté!
Ty, jíž se šíří hruď, ty, dumná v hlubinách,
ty, klidně zářící, ty, násilnice v snách,
tvých stínů sráz kéž dokořán by zel,
tvá stará moc se projev bez kouzel!

Pauza

Jak? Vyslyšen jsem již?
Což prosba má,
jež vzhůru lká,
přírody převrátila říš?

Trůn oblý bohyně se sváží níž,
stále je větší, stále blíž,
strastný má oku, hrozný tvar,
do temna rudné jeho žár!
Hrozivý terči! Ne blíž ke mně!
Vždyť zhubíš nás i mořskou pláň i země!
Tak je to pravda? thesalské to ženy,
svých pověr kouzly rozníceny,
tě hříšným zpěvem vyrvaly tvé dráze
a k lidské zneužily zkáze?...
Světelný štít se mračnem kryje,
náhle to žhne a škube, bleskem bije!
Jaký to rachot! Zasyčení!
Do toho vichrů třesk a hřmění! —
Pod trůnem viz, jak ruce spíná —
Odpusť! Já volal! Má to vina!

Vrhne se na tvář

Thales

A neslyšel a nezřel ještě víc?
Co se nám dálo, nevím sic;
já necítil, co ten zde cítil, šíle,
a přiznám jen, že bláznivé měl chvíle.
Luna své staré místo má
a jakby nic se kolíbá.

Homunkulus

Pygmeů vrch se zahrotil!
Hle, ostrý je, dřív oblý byl.
Já hrozitánský náraz cítil,
jak povětroň se z luny řítil,
a vpravo vlevo nejda z dráhy,
rozmačkal přátele i vrahy.

Tu mohutnost však je mi ctíti,
jež, projevujíc tvůrčí moc,
se z hloubek rve, pak z výšek řítí,
by vrch stál za jedinou noc.

Thales

Buď klidný! Vždyť to byl jen sen.
Rod šeredů je zahlazen.
Žes nebyl král, ti k blahu jen.
Teď k mořským hodům! Ku slavnosti!
Tam znají uctít divuplné hosti.

Odejdou

Mefistofeles vylézá na druhé straně

Kořáním starých dubisk lézt se musí,
ve skalách málem nohu vyvrknu si!
V mém Harcu voní pryskyřice,
a smola — to je něco pro mé plíce,
skoro jak síra... Zde v tom řeckém vzduchu
po našich vůních není ani čuchu!
Já slídil však, jsa zvědět chtivý,
čím pekel žár a muka se tu živí.

Dryáda

V své rodné zemi máš sic obratnost,
leč v cizině mi nejsi doma dost.
Neměl bys pořád o vlasti jen sníti,
spíš dubů svatou velebu zde ctíti.

Mefistofeles

Vždy máme v mysli bývalý svůj kraj;
kde jsme si zvykli, tam je ráj.
Však pověz mi: co je v té šeré sluji?
Jaké tři stvůry se tam provalují?

Dryáda

To Forkyady jsou. Jen přikroč blíž
a oslov je, jestli se nebojíš.

Mefistofeles

A proč by ne? — I hleďme je, ty tvory!
Při vší své pýše musím říc,
já takového nezřel nic.
Vždyť horší jsou než mandragory...
Ne, tohleto! Aj, oko, žasni!
Smrtelní hříchové jsou krásní,
srovnáni s touhle triádou.
U nás se ani na zápraží
nejhlubších pekel neodváží,
čím krásy kraj zde vyniká.
Nu, opravdu, toť antika...
Čují mě, piští, už se štíří,
ti vlkodlaci netopýří.

První Forkyada

Půjčte mi, sestry, oko, ať se ptá,
kdo kráčet k našim chrámům smělost má.

Mefistofeles

Ó ctihodné! Já před vámi se skláním,
abych byl žehnán trojím požehnáním.
Ač osobně vás neznám sic,
jsem, tuším, vzdálený váš strýc.
Velebných mnoho uviděl jsem bohů,
já před Opou i Rheou ohnul nohu,
k vašim i Zmatku sestrám, Moirám třem,
já přišel včera — nebo předvčírem;
leč něco jako vás já nezahléd.
Toť slasti přespříliš. Zde zmlká ret.

Forkyady

Ten duch, jak zdá se, rozumný je.

Mefistofeles

Čím to, že o vás neví poezie?
Též, důstojné, mi rcete přec,
proč nezvěčnil vás štětcem umělec,
či proč se o vás nepokusí dláto,
když Venus, Pallas, Juna stojí za to?

Forkyady

Vnořeny v tichou noc a samotu,
na tyhle věci nemyslíme tu.

Mefistofeles

Nu ovšem, zde, v tom tichém hájemství,
svět nezná vás a pranikoho vy.
Však měly byste přijít do prostředí,
kde lesk a Múzy na prestolu sedí,
kde odhalí se den co den, ráz dva,
vždy nová mramorová postava;
kde —

Forkyady

Pomlč už a nedělej nám chuti!
K ničemu není to tvé vybídnutí;
jsme děti noci, půlnoc vládne námi,
cizí jsme všem a sotva sobě známy.

Mefistofeles

Nu dobrá. Lze tím spíš se převtělovat.
Mytologicky: transsubstanciovat.
Vy dohromady jedno oko máte,
jste tři a jeden zub si podáváte.
Nuž, z trojice se změňte v pouhý pár
a nakrátko své třetí družky tvar
přenechte mně.

Jedna z Forkyad

Nu? Jde to?

Ostatní dvě

Zkusmo. Snad.
Leč zub ni oko nemožno mu dát.

Mefistofeles

Tak jste to nejskvostnější zrovna vzaly.
Pak žádný obraz není dokonalý.

Jedna z Forkyad

Tak přimhuř oko — to je jako nic —
jen jeden tesák ukazuj, ne víc:
tvůj profil hned svůj výraz ztratí:
jak naše sestra budeš vypadali.

Mefistofeles

Ta čest! Nu dobrá!

Forkyady

Dobrá!

Mefistofeles, z profilu vypadá jako Forkyada

Hleďte přec:
Chaosu milovaný zplozenec!

Forkyady

My jeho dcerami se smíme zvát.

Mefistofeles

Fi, hermafroditů mi budou lát.

Forkyady

Té krásy, jíž se nová trias chlubí!
Dvě oči máme a dva zuby!

Mefistofeles

A já teď před světem se skrývat musím.
Jdu do pekel a ďábly zlekat zkusím.

Odejde

Skalnaté zátoky Egejského moře

Měsíc setrvává v zenitu

Sirény, koldokola rozloženy po útesech, hrají na flétny a zpívají

Půlnočně se rouhajíce,
thesalské-li kouzelnice
zpěvem v hloub tě lákávaly,
z výšek teď, jež v třpyt tě halí,
lij svůj pohled, klidný, stálý,
do vln svítivé té noci,
požehnej svou čaromocí
vřavě, stoupající z vod!
Ty, již tvorstvo službou vzývá,
buď nám, Luno, milostiva!

Nereovny a Tritoni v podobě mořských zjevení

Ostřejšími tóny hlučme,
v šíř a dál se rozezvučme,
vyburcujme hlubin rod!
Lítou bouří k břehům hnáni,
plujem, písní přilákáni
do zálivů tichých vod.
Hle, co krásného jsme našli,
hle, co řetězů nás krášlí;
zlatý skvost a šperk jsme samý,
koruna i drahokamy.
Démoni, to váš je čin!
Poklady zde ztroskotaly,
sotva jste se zpívat jaly,
víly našich zátočin!

Sirény

Víme: libují si ryby,
v mořském chladu se jim líbí
život bez bolu, pln změn.
Dnes však dosvědčit by měla
čilá vaše hejna skvělá,
že jste víc než ryby jen.

Nereovny a Tritoni

Však jsme si to promyslili
dřív, než sem jsme dorazili;
sestry, bratří, rychle ven!
Malou pouť dnes podnikneme,
tou jim důkaz provedeme,
že jsme víc než ryby jen.

Odplují

Sirény

Už zástup se hnul!
To aby k Samothrake plul.
Větry tam příznivé jdou.
Cože tam za lubem mají
v těch mocných Kabirů kraji,
kteří, ač moc mají boží
a stále jen sami se ze sebe množí,
nevědí, čím vlastně jsou?

Tvá zář kéž na nebi plá,
Luno ty milostivá!
Kéž by se neprobudil
den a nás nezapudil!

Thales na břehu Homunkulovi

K Nereu, starci, chtěl bych tebe vést;
sic nablízku zde jeho doupě jest,
ale má tvrdou palici
kyselý mrzout bručící,
ba věru všechen lidský rod
nic protivovi neudělá vhod.
Že v budoucno však zírat zná,
on u každého váhu má,
kdo hold vzdá dovednosti této;
mnohým už dobro prokázal.

Homunkulus

Zabušme, snad nás pustí dál.
Snad sklo a plamen hned stát nebude to.

Nereus

Zda lidské hlasy to, co zaslech jsem?
Jak zuří to hned všecko v nitru mém!
Stvoření s touhou bohům vyrovnat se,
a s kletbou vždy jen sobě podobat se.
Od dávných let já božský moh mít klid,
leč pud mě hnal, k nejlepším laskav být;
posléze zře, jak čin se k činu řadil,
vše zřel jsem stejné, jak bych nebyl radil.

Thales

A přec ti, mořský starče, věří svět.
Nuž, neodháněj nás, tys mudrc-kmet.
Hleď tento plamen: lidský tvar sic má,
a přec tvou radu předem přijímá.

Nereus

Což na radu by dal kdy lidský sluch?
Vždy v tvrdém uchu moudrý proslov ztuh!
Po činu výčitky, jak chceš, měj divé —
čin budeš páchat svévolně, jak dříve.
Co Paridu já otcovských dal rad,
než lstivým chtíčem cizí ženu zmát!
Stál směle na pobřeží helénském;
co duch můj viděl, jemu věštil jsem:
k zalknutí vzduch a půdu v červeni,
v trámoví požár, dole vraždění —
úděs i věhlas, Tróje soudný den,
jenž v rytmy vklet a navždy proslaven;
troufale smál se kmetským výrokům,
šel za choutkou a Trója klesla v rum —
trýzněmi ztuhlá obří zdechlina,
orlům to z Pindu chutná hostina.
Též Ulysses! Což nevěstil mu já,
čím Kyklop sevře jej, čím Kirke lstná;
nevážnost druhů, jeho váhání
a jinou předpověď —? Co měl však z ní?
Až po strastech jej, po přemnoha dnech,
houpavý proud nes na hostinný břeh.

Thales

Mudrce mrzí, nedbá-li se rad;
dobrý to zkusí ještě jedenkrát.
Peříčko díku pak tím víc ho těší;
nad skálu všeho nevděku je těžší!
Věc významnou chce chlapec prosebník;
na moudrou radu ptá se: jak by vznik.

Nereus

Můj vzácný rozmar nekazte mi přec!
Dnes na mne čeká zcela jinší věc;
své dcery, Doridky, jsem všechny sezval,
ty, jež bych Gráciemi moře přezval.
Ni Olymp nenosí ni vaše zem
tak luzných tvorů a s tím půvabem.
Pružně se znají vrhat, svůdnost v zraku,
na oře Neptunovy z vodních draků,
tak něžně je k nim živel přitulen,
že jejich údy nese krajka pěn.
V barevné škebli nejkrásnější žena,
má Galatea, bude přivezena,
jež, co se Kypris odcizila nám,
na Pafu místo bohyně má chrám;
i trůnu na voze je dědičkou,
jíž božské pocty vyhrazeny jsou.

Pryč! Nesmím chvilku otcovské své slasti
porušit láním, nenávistí zmásti.
K Proteu! K divotvorci! Nechť vám dí,
jak vzniká tvor a jak se promění.

Vzdálí se směrem k moři

Thales

Ne, tenhle krok nám pranic nevynese;
nechť najdem Protea: hned rozplyne se,
A promluví-li, nedovíš se nic,
jen udiví a zmate tě jen víc.
Však že ti přec je třeba jeho rad,
zkusme to, spějme na cestu se dát.

Odejdou

Sirény nahoře na skalinách

Jak vlna vlnu stíhá,
co se to z dálky míhá?
V směr, kterým větry dují,
k nám bílé plachty plují?
Jsou světle ozářeny!
Ne, jsou to mořské ženy.
Se skal se dolů dejme
a dál jim naslouchejme!

Nereovny a Tritoni

Co přinášíme v dlani,
vám všem buď k požehnání.
Pod obřím želvím štítem
ty tvary s přísným třpytem!
Bohů vám nesem zjevy.
Vznešené pějte zpěvy!

Sirény

Byť maličtí jsou,
moc ohromnou
přiznal jim trosečník mnohý.
Pradávné ctíme v nich bohy.

Nereovny a Tritoni

Kabiry přinášíme,
tak mír vám zajistíme.
Kde oni vládnou, svatí,
vlnám se vlídnost vrátí.

Sirény

Jsme slabší vás.
My loď vedem v sráz.
Však vy nás předčíte,
vy mužstvo chráníte.

Nereovny a Tritoni

Jen tři jsme dopravili,
čtvrtého nepřemluvili;
prál, on že je ten pravý,
ti druzí že nemají hlavy.

Sirény

Jak tupí druha druh,
tak boha ztupí bůh.
Vy všechny je ctěte,
sic do zkázy jdete.

Nereovny a Tritoni

Vlastně je sedm jich.

Sirény

A jakýže osud tu trojici stih?

Nereovny a Tritoni

Nemáme odpovědi.
V Olympu as to vědí.
Též osmého zanes tam osud;
naň učenci nepřišli posud.
Své milosti všichni nám přejí;
a stále se vyvíjejí.

Nic jim nelze přirovnat,
stále výš to prahne.
Čeho nikdo nedosáhne,
chce jich rozlačněný hlad.

Sirény

My vzýváme vše;
ať v luně to je,
ať sluncem to žhne.
Nám k duhu to jde.

Nereovny a Tritoni

Věhlasem skvít se nejvyšším,
nám závidí as mnohý!

Sirény

Ni hrdinům antiky
čin nepřán tak veliký.
Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším,
to slulo jim věhlasem nejvyšším.
Vám: za Kabiry, bohy!

Opakuje se sborem

Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším:
Nám
za Kabiry, bohy.
Vám

Nereovny a Tritoni odplují

Homunkulus

Zřím na bohy? Spíš na hrnce!
Jak z hlíny vypadají.
To pro pány je učence!
Hlavy si otloukají.

Thales

Vždyť právě to se žádá dnes:
hodnotu mince dělá rez.

Proteus nepozorován

To, starý bajkář, slyším s potěšením.
Čím věc je divnější, tím výš ji cením.

Thales

Kde jsi, ó Protee?

Proteus mluví břichem, teď zblízka, teď z dálky

Jsem zde! Jsem tu!

Thales

Já odpouštím ti starou hru.
Však přítel jsem, tak žerty stranou!
Vím, hraješ si na schovávanou.

Proteus jakoby z dálky

Buď zdráv!

Thales tiše Homunkulovi

Je zcela blízko. Zasviť jen!
Zvědavost zrovna rybí má;
ať v cokoli je proměněn,
plameny hned se přiláká.

Homunkulus

Nuž abych zář svou plně rozlil;
však ostražitě, sice sklo bych rozbil.

Proteus v podobě obří želvy

Co půvabně, tak skvostně plá?

Thales zahaluje Homunkula

Což, zblízka-li to zřít je touha tvá,
malinkou námahu jen způsob sobě,
lidsky se postav na své nohy obě.
Od nás to vlídnost je, my v moci máme,
smí-li kdo zřít, co zakrýváme.

Proteus v ušlechtilé podobě

Ovládáš posud světaznalou lest.

Thales

Tvar měnit posud rozkoší ti jest.

Odhalil Homunkula

Proteus užasle

Svítící mužík! Kdo kdy tohle zřel!

Thales

O radu ptá se: vzniknouti by chtěl.
Neb div! Jak od něho jsem slyšel,
prý byla ho jen půl, když na svět přišel.
Ne snad že ducha se mu nedostává:
spíš toho, co se hmotně nahmatává.
Váhu teď sklo mu zaručuje jen,
i touží především: být ztělesněn.

Proteus

Dítětem panny zvát se smíš:
dřív než bys měl být, jsi tu již.

Thales potichu

Též jinak není neproblematický,
neb zdá se mi být hermafroditický.

Proteus

Tím se to ještě snáze stane;
všechno je možné, když si zmane.
Jen bez meškání ať se stvoří:
započni hned! a v širém moři!
Nejdřív se v malém zařídíš,
nejmenší tvory pohlcuješ,
pak vzrůstáš zvolna výš a výš
a k větším úkolům se dotvořuješ.

Homunkulus

Jak vlahý vzduch to vane zde!
Vonící vlhkost k srdci jde.

Proteus

Ba věru, znejmilejší hochu,
a ještě svěžejší to bude dál,
pojď, pokročíme po převlace trochu,
vzduch aby kouzelnější vál.
Vpředu ten průvod, vždyť jej zříš,
na vodách šumí, pojď mu blíž.

Thales

Já s vámi jdu to uvidět.

Homunkulus

Památný trojmo duchů let!

Rhodští Telchinové na hippokampech a mořských dracích, třímajíce Neptunův trojzub

Sbor

My trojzubec bohu jsme Neptunu skuli,
jímž vlny zná krotit, když k výškám se vzduly.
Jak rozpoutá kypící mračna bůh hromu,
bůh Neptun dá odpověď rachotu tomu;
nechť shůry se zubatě klikatí žár,
vln syčivých zdola se vychrlí var;
a vše, co se octlo tvář ve tváři smrti,
je houpáno dlouho, než hloubka to zhltí.
Své žezlo nám podal, by utich dnes vír —
Vln lehký vám nesem a slavnostní mír.

Sirény

Zdar vám — Hélia kdož ctíte,
dnem kdo kochati se smíte —
teď, kdy noční zář se chví,
teď, kdy země Lunu ctí.

Telchinové

Ó bohyně něhy tam v nebeské výši!
Jak vznícen tvůj sluch je, když bratra ctít slyší!
Slyš, z ostrova Rhodu to blaženě zní,
tam k poctě mu do věků paján se chví.
Běh dne-li se započne v průvodu Hór,
on v paprscích skloní k nám zářný svůj zor.
A hory a města i vlny a břehy,
vše bohu se líbí, vše plno je něhy.
Nás nehalí mha; a když hrozit se zdá,
jen paprsk, jen vánek — a ostrov zas plá!
Tam Foibovi na sta my dáváme tvarů,
tvar juna, tvar obří, znak moci, znak žáru.
My první, moc olympských ctíce a zář,
jsme postavu lidskou jim dali a tvář.

Proteus

Jen ať se chlubí, ať si pějí!
Slunečné paprsky se smějí
nesvatým dílům neživým.
Jen ať si taví, teší, hrají;
ulito v kovu-li to mají,
pyšní se tím jak bůhvíčím.
A nač ta chlouba — nic to není.
Bohů socha se zaskvěje —
a pak se země zachvěje,
a teď už jsou zas roztaveni.
Pozemské dění — marná věc —
jen dření to a štvaní přec.
Životu spíš je vlna vhod;
do věčných zanesu tě vod,
já, Proteus-delfín.

Promění se v delfína

Vzhůru, dím.
Dosáhneš, čeho srdce žádá.
Pojď, já tě vezmu na svá záda
a s oceánem zasnoubím.

Thales

Vší chvály hodno je tvé přání,
jen dej se od počátků do vznikání,
pohotov k rychlým změnám vždy!
Jdi, projdeš podle věčných norem
tisíci, pratisíci forem,
až k člověku máš ještě kdy.

Homunkulus vstoupí na Protea-delfína

Proteus

Pojď, duchu, ke mně v říš mé vláhy,
vzrosteš a rozšíříš se záhy,
dle libosti se zařídíš.
S vyššími řády nic to není.
Jak na člověka se kdo změní,
je docela s ním konec již.

Thales

Nu, přijde na to! Též je pěkné zas,
být mužem pořádným; a v pravý čas!

Proteus Thaletovi

Kdos, tvoje zásluhy kdo má,
ten arci chvilku přetrvá;
neb v duchů družině té šeré
já vidím tě už roky steré.

Sirény na skaliscích

Zda těch mráčků kruh tam zříte,
bíle lnoucí k měsíci?
Holubičky láskou zpité
jsou to, křídly svítící.
Z Kypru milostná se dala
její družina sem v let.
Teď je slavnost dokonalá!
Teď nám plně září svět!

Nereus přistupuje k Thaletovi

Poutník, jenž se nocí šine,
za úkaz jen vzduchu má to;
my jsme duchové a z jiné,
správné stránky zříme na to:
zázračné ty holubice
jsou mé dceři společnice,
na škebli když přijet chce.
Z toho dvůr je měsíce.

Thales

Ano, také já mám za to:
řádný muž má zbádat svět,
živé však, co lidem svato,
v teplém hnízdě udržet.

Psyllové a Marsové na mořských býcích, telatech a beranech

V drsné kyperské sluji,
Neptunem nepotopeni,
Seismem nerozdrceni,
kde vánky od věků dují,
jak v bájích, jež z pradávna známe,
vše tiše vykonáváme,
vůz Kypridin uchováváme,
a nezřenu v půlnočním tmění,
skrz vodstev ševelení
půvabnou dceř nesem blíž.
Nás nevyhnal z dělného bydla
ni orel ni lev, jenž má křídla,
kříž ani půlměsíc;
ať se to střídá sebevíc,
ať trůní onen či ten,
ať se to povraždí jen,
ať města i státy jdou v plen,
my neseme již,
my půvabnou vládkyni nesem vám blíž.

Sirény

V mírném spěchu, v lehkém reji
kolem vozu v spleti řad,
v pruzích, jež se províjejí,
v kroužení jak táhlý had,
Nereovny, divé ženy,
Doridky, jež něžné jste,
matčin obraz převtělený,
Galateu, přineste!
Vidíme ji božsky skvít se,
nesmrtelných vážnost má,
leč jak žena smrtelnice
svůdná je i půvabná.

Doridky, vesměs na delfínech, táhnouce ve sboru mimo Nerea

Rozlij, Luno, stín a záři
na junů květ přeskvělý,
neb my před otcovou tváří
zjevit chcem se s manžely.

Nereovi

Chlapci jsou to, zachránily
jsme je z chřtánu příboje,
v mech a rákos položily,
k světlu zahřály si je;
žhavě nás teď pocelují,
věrně za to poděkují:
hleď, jaký to půvab je!

Nereus

Nevšední dvojí zisk to z jedné práce:
být milosrdný a tím pokochat se!

Doridky

Chválíš-li, co zamýšlíme,
přání splněno nám buď:
kéž je nesmrtelně smíme
na svou mladou tisknout hruď!

Nereus

Smíte se z lovu radovati,
smí hoch být v muže přetvářen;
však já bych nedoved vám dáti,
co může Zeus vám dáti jen.
Vám láska — vlnou bez trvání
a vy jen houpány jste jí,
pak, přejde-li vás milkování,
zas na břeh muž se vysadí.

Doridky

Tak abychom smutně se loučily,
ač rády vás máme, vy milí!
My po věčné věrnosti toužily,
leč bozi nedovolili.

Mladíci

Nuž hýčkejte si nás jen dál,
nás, chrabré trosečníky;
je nám, jak sen by se nám zdál,
že nelze líp. Ó díky!

Galatea se blíží na voze z mušlí

Nereus

Tos ty, moje drahá!

Galatea

Ó štěstí, zde být!
Vy delfíni, stůjte! Chci na otce zřít.

Nereus

Už přešli, přešli už, jsou v dáli,
tím kroužícím pohybem kola.
Což dbají, zda co z nitra, ze srdce volá?
Ach, kéž by mne tam s sebou vzali!
Však jediný pohled pohladí,
že celý rok mi nahradí.

Thales

Zdar! Znova! Zdar světu!
Všecek radostí kvetu,
proniknout krásna i pravdy shodou...
Vše povstalo z vody, vše stvořeno vodou!
Všechno smí vodou trvání míti!
Oceáne, přej nám svého věčného bytí.
Ty kdybys nebyl mraků dech,
potoky nehnal z výšin všech,
neřídil řek i spád i běh,
nechytal dravost proudů těch,
čím horstva i pláně, čím svět by pak žil?
Tebou jen život uchován byl.

Echo, sbor veškerých kruhů

Tebou se život lil do všech nám žil.

Nereus

Houpavě plují v dálku zpět,
už nekříží se náš hled a hled;
v táhlých řetězů pruhu,
v slavnostně zladěném kruhu
krouží těch nesčetných rej.
Ale mé dcery škeblí trón
stále zřím — je to on —
jak světlem hvězd
v tom shluku svítí.
Předrahý třpyt v té vřavě smím zříti,
já vidím jej, já hmatám jej,
blízko, blíž, pravdivěj.

Homunkulus

Rozkošné vlhko cítím,
a na cokoli svítím,
je vše tak plno krás.

Proteus

Zde vlhko mokvá žitím,
zde vzplá tvé světlo, cítím,
a vydá luzný hlas.

Nereus

Tam nové zas tajemství ve středu reje!
Co zří naše oči? A cože se děje?
Co u nohou, tam u mé dcery, se třpytí?
Kol škeble to šlehá, teď milostně svítí —
to tepot je lásky, to lásky je vzlet!

Thales

Toť Homunkulus — a Proteus ho sved...
On pudem tam hnán je v své vládcovské touze,
už slyším, jak v úzkosti ječí to dlouze,
vždyť rozbít se musí tam o světlý trůn;
teď plane, teď blýská, už rozlil se v tůň!

Sirény

Hle, ohnivý zázrak se na vlnách blyští,
jež o sebe tlukou a v jiskrách se tříští!
A výš se to zmítá a jasněj to plá,
žhnou těla, vše půlnočně hořet se zdá,
kolkolem je oheň, vše rudost má jeho —

Nuž, vládu měj Erós, jenž počátkem všeho!

Zdar buď vlnám! Zdar buď moři,
na němž oheň svatě hoří!
Zdar buď vodě! Zdar buď žáru!
Zdar buď zázračnému varu!

Veškeren sbor

Vánkům zdar, jež tiše dýší!
Tajům zdar všech zemních skrýší!
Velebeni v slávě své,
všichni čtyři živlové!

Třetí dějství

Před Menelaovým palácem v Spartě

Vystoupí Helena a sbor zajatých Trójanek, Panthalis, vůdkyně sboru

Helena

Terč mnoha obdivu a hany, Helena,
já od pobřeží, kde jsme právě přistáli,
jdu posud šumem zpita houpajících vln,
jež, vzpínajíce se, nás od niv Ilia
sem nesly k rodným zátokám. jak dovolil
svou silou vítr Euros, přízní Poseidon.
Tam dole radují se Menelaos král
a jeho nejchrabřejší nad svým návratem.
Ty pak mě vítej doma, strmý paláci,
jejž, v zem se vrátiv, Tyndareos, otec můj,
si na pahorku Athéninu vystavěl,
ty, ve vší Spartě nejskvostněji zdobený,
v němž sestersky já s Klytaimestrou vzrůstala
i s Kastorem a Polydeikem v bujných hrách!
Vás pozdravuji, křídla brány kovové;
kdys, pohostinně zvouce, jste se rozlétla,
a tehdy, před jinými mne si vyvoliv,
můj ženich Menelaos zazářil mi vstříc.
Teď rozleťte se znovu, abych, věrná choť,
co nařizuje vládce, spěšně splnila.
Tam dovnitř jít mě nechte! Za mnou zůstaň vše,
čím osudně jsem štvána byla doposud.
Neb co jsem bezstarostně práh ten přestoupla
a na Kithaiře, zbožná, navštívila chrám
a co mě lupič frygický tam uchvátil,
ach, od těch dob se toho zběhlo, o čem sic
si lidé rádi povědí, co nerad ten
však slyší, o němž pověst vzrostla v pohádku.

Sbor

Ó nádherná paní, jen nezhrdej tím,
co svojím zváti je nejvyšší čest!
Neb jenom tvá je ta největší slast:
dar krásy, který se nad všemi skví.
Sic před rekem zní jeho jména zvuk,
i kráčí si hrd;
však i nejzpupnější skloní se šíj,
kde zasvitne krása, jež překoná vše.

Helena

Již dosti! Se svým chotěm já tu přistála,
a on mě k svému městu vyslal před sebou;
leč uhodnouti nelze mi, co v mysli má.
Zda přicházím sem jako choť? či královna?
či jako oběť za trpký žal knížete
a za bídu, v níž dlouho strádal řecký voj?
Jsem kořist: zda jsem zajata, mi neznámo!
Neb dvojznačně mi věru bozi určili
jak los, tak pověst, obojetné průvodčí
mé leposti, již dokonce zde na prahu
svou chmurnou výstražností po boku mi jsou.
Už v duté lodi zřídka na mne pohlédl choť
a laskavého slova ke mně neprones.
Jak zamýšlel by zkázu, seděl proti mně.
Leč potom — sotva pluly přední koráby
už proti ústí Euroty a zobanem
souš uvítaly — jak by bohem pohnut, děl:
„Zde moje vojsko po pořádku vystoupí,
já přehlédnu je, seskupené na břehu;
však ty spěj dál, spěj proti břehu Euroty,
jenž, svatý, teče úrodnou tou krajinou;
tam po zavlhlých lukách oře poháněj,
až posléze dostaneš se v krásnou krajinu,
kde město Lakedaimon — žírné pole kdys —
je v stínu založeno blízkých přísných hor,
a poté ve strmící knížecí vstup dům
a přehlédni mi služky, které v paláci
jsem zanechal, i s moudrou starou šafářkou.
Ta bohaté nechť poklady ti ukáže,
jak je tvůj otec nastřádal a jak já sám
je ve válce i míru množil napořád.
Ty nalezneš tam všechno spořádáno, neb
má kníže právo, aby při svém návratu
vše našel neporušené a na místě,
i kde i jak svou každou věc byl zanechal.
Neb ničím o své újmě sluha nesmí hnout.“

Sbor

Nuž osvěž teď nádherným pokladem tím,
jenž stále byl množen, oko i hruď!
Neb řetěz a koruna, zdoba i šperk
tam chvástavě leží jak nejvyšší skvost.
Však vejdi ty k nim a vyzvi je jen,
ať strojí se v boj.
Já chtěla bych krásu v šarvátce zřít,
jak zdolává perel i klenotů lesk.

Helena

Pak zazněl další rozkaz mého knížete:
„Až poté všechno po pořádku prohlédneš,
pak, kolik se ti uzdá, vezmi trojnožek
i různých pánví, jak jich k ruce obětník
má zapotřebí při slavnostním obřadu,
vem kotle, mísy, okrouhlou vem nádobku,
a čistá voda z posvátného zdroje nechť
se čerpá do vysokých džbánů; suchou klest,
jež v ohni rychle zaplápolá, přichystej,
též arci nezapomeň na broušený nůž.
Vše další přenechávám tvojí starosti.“
Tak pravil, naléhaje, abych šla; leč nic,
co dýše, neoznačil v tom svém rozkazu,
nic, co chce poraziti k poctě Olympských.
Toť povážlivé, dále však se nestarám,
i buď to přenecháno bohům vznešeným,
již dovrší, co v mysli své si umíní,
nechť lidem dobré se to uzdá nebo zlé;
my snášíme, my lidé smrtelníci, vše.
Již leckdy těžkou sekyru zved obětník,
by zasáh šíji skloněného zvířete —
a zasáhnout jí nemoh, neb mu bránilo,
že zarazil ho blízký nepřítel či bůh.

Sbor

Co se má státi, nevystaráš;
královno, udrž si jen
lehký krok!
Přichází dobré i zlé
člověku nečekáno;
nevěříme, nechť věštby zněl hlas.
Vždyť hořela Trója, vždyť měly jsme smrt
před očima, potupnou smrt;
a nejsme-li zde
sdruženy k tobě v milé službě,
nezříme mámivé slunce nebes
a nejvyšší pozemskou krásu,
tebe, jak skláníš se k šťastným, k nám?

Helena

Staň se, co staň. Ať jakkoli! Mně přísluší,
bych neprodleně vystoupila v králův dům,
jenž, opuštěn, pak hledán v snách, ba ztracený,
mně znova stojí před očima, nevím jak.
Teď bujně nést mě nohy vzhůru po stupních
už nechtí, přes něž dětinsky jsem skákala.

Odejde

Sbor

Odvrzte, sestry, žal!
Smutné vy zajaté,
odvrzte bolest a trýzeň!
S vládkyní plesejte,
s Helenou plesejte,
jež se zas ke krbu otčiny
se srdcem, pozdě sic vráceným,
zato nohou tím pevnější
radostně blíží.

Velebte Olympské;
blaho nám vracejí,
domů vedou nás bozi!
Vzlétá, kdo uvolněn,
jakoby na křídlech
nade vším drsným, kdežto ten,
kdo je zajatec, nadarmo
nad svého žaláře cimbuří
toužebné paže vzpíná.

Ji však, vzdálenou, bůh
v paže své jal,
z rumu Tróje ji nes,
zpět ji unášel sem
v starý, nově ten vyzdobený
otcův dům,
po nevýslovných
trampotách a slastech
aby zas na dětství
vzpružena vzpomínala.

Panthalis, náčelnice sboru

Teď stezku radostného zpěvu opusťte
a obraťte svůj pohled raděj k veřejím!
Co vidím, sestry? Nevrací se královna
a rozrušeným krokem nekráčí sem k nám?
Co jest, má velká královno, co mohlo tě
v tvých síních potkat, místo vítajících slov,
tak otřásajícího? Mně to neskryješ,
neb na tvém čele vidím chmuru hněvivou,
jež, ušlechtilá, s překvapením zápolí.

Helena vzrušeně, nechavši veřeje dokořán

Strach všední nepřísluší dceři Diově,
a letmě tichá netkne se jí ruka hrůz;
však úděs, který z lůna staré noci kdys
už před pradávnem vyvřev, mnohotvárný dál
se valí, jako z jícna hor když stoupá kouř,
ten otřese i hrudí bohatýrovou.
Tak hrůzyplně bozi podsvětní mi dnes
vchod označili do domu, že ráda bych
zas od vytouženého prahu známého
se odplížila jako propuštěný host.
Však ne! já ustoupila na světlo, a dál
mě neodeženete, cizí mocnosti!
Teď rozvážím si oběť, neb má, očištěn,
žár krbu kněžnu pozdravit i knížete.

Náčelnice sboru

Svým služkám, jež ti pomocny jsou v pokoře,
rač, vzácná kněžno, co se stalo, vyjevit.

Helena

Co já jsem zhlédla, uvidíte také vy,
ač jestli hned zas nezhltila stará noc
svou stvůru v lůno hlubokých svých zázraků.
Leč vypovím to slovy, ať to zvíte vše.
Když dbalá prvé povinnosti, slavnostně
jsem vykročila v přísný prostor paláce,
já nad mlčením pustých síní užasla.
Ni zvuk mě nepozdravil spěšných kročejů,
ni pohled na výkonů dělnou horlivost,
já nespatřila služky ani správkyni,
jež vlídně jindy zdravívaly cizince.
Však, sotva jsem se přiblížila ohništi,
tu zhlédnu, nad popelem vychládajícím
že sedí velká, zahalená ženština;
a nebyla jak spící; zadumaná spíš.
Já do práce ji volám slovy vládkyně,
neb mám ji za správkyni, které manžel můj
snad svěřil palác za mé nepřítomnosti.
Ta zachumlána nehnutě však sedí dál;
až posléz na mou hrozbu zvedne pravici,
jak by mě chtěla od ohniště vykázat.
Já zlobně odvrátím se od ní, pospíchám
hned k stupňům, nad kterými pokoj svatební
je vyzdoben a poblíže síň s klenoty.
Leč příšerné to stvoření se vymrští,
mně v cestu stoupne panovačně, vyzáble
se napřimujíc; dutý, krhavý má zor.
Zjev divnodivný; mate zrak i představu!
Leč do větru jen mluvím, neboť nadarmo
se snaží slovo vykouzlovat postavy.
Hle, zde ji vizte! troufá si jít na světlo!
Zde my jsme pány, dokud nepřijde sám král.
Bůh Foibos, přítel krásy, noční příšery
buď do jeskyní zažene, neb zkrotí je.

Na prahu mezi veřejemi objeví se Forkyas

Sbor

Mnoho jsem zažila, ač mi kadeř
mladistvě vlaje okolo skrání!
Hrozného mnoho jsem uhlídala,
zoufalství války, Ilia noc,
města pád.

Prachem a rykem bojovné vřavy
bohy jsem zaslechla příšerně volat,
po širém poli proti hradbám
kovovým zvukem se strašlivě nesl
Eridin hlas.

Ach, ještě stálo Ilion,
plamenů žár však šlehal již,
chytal od domu sousední dům,
jak se valily v šíř i dál
kotouče, ohněm zvichřené,
po zdech nočního města.

Na útěku skrz kouř a žár,
skrze vyšlehlých ohňů žeh,
zřela jsem bohů zuřící krok,
olbřímí zázračné zjevy,
jak se noří z té pochmurné
mlhy, jež v plamenech vála.

Bylo, co zřela jsem, skutečnost?
či snad úzkostmi zvířený duch
stvořil ten zmatek? Nelze říc,
nelze! Ale že vskutku zde
vidím očima tento děs,
to mi určitě známo;
prsty bych mohla jej nahmatat,
jen kdyby od té hrůzy mě
nezdržovala bázeň.

Kteráže jsi ty
z Forkyad sester?
Neb já tě s oním
srovnávám rodem.
Jsi snad jednou z těch šedých nestvůr,
z těch, které společně musí žít,
jedno oko, jeden zub
družně si půjčujíce?

Troufáš si, stvůro,
státi tu směle
před boha Hélia
znaleckým okem?
Jen si vystupuj na denní světlo;
odporných zjevů nevidí on,
tak jako jeho posvátný zrak
nikdy nezahléd stínu.

Nás však smrtelné nutí, žel,
trapný a truchlivě lidský los,
abychom v očích cítily strast,
jakou nám, ctitelkám krásy, jest
zavržitelný ten odvěký hnus.

Nuž, tak drze-li proti nám jdeš,
prokletí, ano, prokletí slyš,
slova drtivě hrozebná,
zatracování z úst blažených žen,
které od bohů stvořeny jsou.

Forkyas

Je staré slovo, správné však a vznešené,
že stud a krása ruku v ruce pospolu
se na té naší zemi cestou nedají.
V nich obou zakořeněna je dávná zášť,
a kdykoli se potkají kde na stezce,
vždy zády k sobě v nevoli se otočí.
Pak jen tím prudčej spěje stud a krása dál,
stud zahanben, leč krása v drzé náladě,
až posléz obejme ji v Orku hluchá noc,
ač stáří-li ji předtím neochočilo.
Teď vás tu vidím, drzé hejno, z ciziny
jak slétly jste se tady, rovny jeřábům,
jichž hlaholící chrapot láká poutníka,
by z tiché cesty k houfu jejich mračnému
a k jejich krákorání vzhůru pohlédl.
Leč odlétají cestou svojí dál, a on
jde svojí zas; a tak to s námi bude též.

Kdopak vy jste, že smíte jako opilci,
jak menády tu běsnit kolem paláce?
Kdopak vy jste, že domu toho správkyni,
tak jako čubky lunu, vytím vítáte?
Což mníte, že mi skryto, jaký je váš rod?
Vy štěňata, jež vrhla válka, pěstil boj,
vy svedené a svádějící chlípnice,
jež vysáváte vojína i občana?
Jak vás tak vidím, zdá se mi, že kobylek
se snesl roj a pokryl plochu žírných niv.
Vy, vyžíračky cizí píle! Mlsounky,
jež pleníte zde vypučevší blahobyt,
vy dobyté a vyměněné na trhu!

Helena

Kdo služebnicím laje před velitelkou,
ten směle sahá na pravomoc vládkyně!
Neb jenom jí se sluší dobro odměnit
a potrestat, co zavržení zaslouží.
A já jsem spokojena, jak mi sloužily,
když obléhána byla silné Tróje tvrz,
když padala, když ležela; a neméně,
když snášeti nám bylo bludné plavby strast,
kdy obvykle je každý sobě nejbližší.
Zde čekám totéž od své jaré družiny;
ne, čím je sluha: jen, jak slouží, ptá se pán.
Ty tedy mlč a na ty zde se neškleb již!
Kdyžs dobře dosud spravovala králův dům,
svou paní zastupujíc, je to záslužné;
teď přichází však sama, tedy ustup ty,
sic trest, ne zasloužená mzda, ti údělem.

Forkyas

Máš plné právo hrozit lidem domácím,
neb vznešená choť pána, jemuž přeje bůh,
si smí tak vést, když moudře vládla drahně let.
Já uznávám tě; znova v starý úřad svůj
co kněžna-li a hospodyně vstupuješ,
buď paní! chop se uvolněných otěží,
vem poklad ve svůj majetek, vem všechny nás!
Leč především mne, starší, proti těm zde chraň,
jež před labutí tvojí krásou kejhají
nejinak než jak hejno podškubaných hus!

Náčelnice sboru

Jak ohyzdná je vedle krásy ohyzdnost!

Forkyas

Jak hloupý vedle rozumu je nerozum!

Jednotlivé dívky vystupují ze sboru

Prvá členka sboru

Rci, co dí otec Erebos, co matka Noc.

Forkyas

Ty o Skylle mluv, sestře svojí pokrevné.

Druhá členka sboru

Však po tvém rodokmeni stoupá mnoho stvůr.

Forkyas

Jdi do Orku! Tam vyhledáš svou rodinu.

Třetí členka sboru

Kdo v Orku bydlí, pro tebe je příliš mlád.

Forkyas

Jdi, mlsná, Teiresiu sváděj starého.

Čtvrtá členka sboru

Tvou pra-pravnučkou — chůva Orionova.

Forkyas

Vím, Harpyje tě krmily svým výkalem.

Pátá členka sboru

Čím uchováš si pěstěnou tu vychrtlost?

Forkyas

Ne krví, na niž třeseš se až přespříliš.

Šestá členka sboru

Tys mrtvol chtiva, sama hnusně mrtvolná!

Forkyas

V tvé drzé hubě upíří se leskne zub.

Náčelnice sboru

Tvou hubu zacpu, povím-li, kdo vlastně jsi.

Forkyas

Dřív sebe prohlas; záhada se vyrovná.

Helena

Ne hněvivě, leč v smutku kráčím mezi vás
a zapovídám tento neurvalý spor!
Neb škůdnějšího není vládnoucímu nic
než věrných sluhů váda, tajně hnisavá.
Pak se mu echo jeho slov už nevrací,
jsouc provázeno spěšných činů souladem —
ne, burácí to kolem něho svévolně
a on, sám bezradný jsa, plísní do větru.
A více. Vykouzlily jste tou necudnou
svou nezřízenou zlobou děsné přízraky,
jež na mne dorážejí, takže do Orku
se cítím strhávána, navzdor otčině.
Zda vzpomínka to? Zda mě uchvacuje blud?
Tím vším že já jsem byla? Jsem tím? Budu zas?
Tou stvůrou snů a hrůzy! Ničitelkou měst?
Mé dívky zachvěly se, ty však, nejstarší,
jsi nevzrušena; rci mi slovo rozvážné.

Forkyas

Kdo vzpomíná si různé sudby dlouhých let,
i přízeň bohů posléze jen za sen má.
Však ty, jíž milost přána vskutku bez míry,
tys vídala jen muže láskou říjící,
kdož rychle vzpláli k nejsmělejším podnikům.
Již záhy si tě lapil Theseus, chtíčem jat,
zjev jako jedle, mohutný jak Herakles.

Helena

Když deset let mi bylo, chyt mě, štíhlou laň,
a na tvrz Afidnovu zanes attickou.

Forkyas

Pak vyproštěna Kastorem a Polluxem,
zas bylas tužbou nejzdatnějším junákům.

Helena

A ráda doznám: tichou přízeň Patroklos,
on, Peleovcův odraz, získal nad jiné.

Forkyas

Tvůj otec tě však sezdal s Menelaem, jenž
byl mořeplavec a též domu ochránce.

Helena

Svou dceru dal mu, dal mu do správy svou říš.
Nám Hermione z manželství se zrodila.

Forkyas

Leč jak dlel v boji o dědictví na Krétě,
tu přišel k osamělé příliš krásný host.

Helena

Proč připomínáš onen zpola vdoví stav
a děsnou zhoubu, jež mi z něho povstala?

Forkyas

Mne, na Krétě jež svobodna jsem zrozena,
ta plavba vrhla v zajetí a otroctví.

Helena

On tehdy zde tě ustanovil šafářkou,
jíž svěřil mnoho: skvosty dobyté i hrad.

Forkyas

To vše jsi opustila, k hradbám Ilia
se plavíc, za milostnou slastí bez konce.

Helena

Ne, o slastech mi nemluv! příliš hořká strast
i hruď i hlavu zalila mi přívalem.

Forkyas

Leč prý ses objevila v dvojí podobě
a zhlédli tě prý v Egyptě, jak v Iliu.

Helena

Mou pustou mysl nerozrušuj šílenstvím.
Vždyť sama nyní nevím, která z nich že jsem.

Forkyas

A též se říká: z říše stínů Achilles,
jenž proti sudbě z dřívějška tě miloval,
prý, touhou jat, se k tobě ještě přidružil.

Helena

Já idol spojila se s ním, jenž idol byl.
To byl jen sen, jak sama slova říkají.
Já klesám v prázdno, sama sobě idol jsem.

Klesne polosboru do náručí

Sbor

Mlč, ó, mlč jen!
jde zkáza z tvých očí, zkáza z tvých rtů!
Cože tvá ústa o jednom zubu,
cože vydechnout může
ten tvůj příšerný chřtán!

Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,
pod rouchem jehněte zuřivý vlk,
je mi hroznější nežli psa
trojhlavého jícen.
Úzkostně nasloucháme, hle:
kdy? jak? kdeže vyšplíchne
obludy této
úskočné číhavé zlo?

Jakže, místo útěšným slovem,
v němž z Léthé je laskavě léčivý dar,
připomínkou všeho, co žaslo,
nejhorší zlo, ne dobro, budíš,
zároveň zatemňujíc
nejen přítomnosti zář,
leč i světlo,
jež slibem budoucna vzplá!

Mlč, ó, mlč jen!
Aby kněžnina duše,
užuž uprchnout chtíc,
pevně se držela ještě,
držela postavu postav,
nejkrásnější ten pod sluncem zjev.

Helena, zotavivši se, stojí zas uprostřed

Forkyas

Vystup z přeletavých mraků, jasné slunce vznešené;
jak už v závoji vás nadchla, teď nám prudká vládne zář.
Sama v lásce na to zíráš, jak se rozvírá ti svět.
Nechť já ošklivou jim sluju, přec, co krása, dobře znám.

Helena

Z pustiny se probírajíc, kde jsem dlela v závrati,
ráda bych zas pookřála, neb mé tělo je tak mdlé.
Královnám však přísluší se, přísluší to lidem všem,
aby, cokoli nechť hrozí, statečně se vzmužili.

Forkyas

Jak tu stojíš v kráse své a velebnosti před námi,
dí tvůj zrak, že rozkazuješ. Mluv, co kážeš, vyslov to!

Helena

Co jste směle zameškaly hádkou svou, hned napravte!
Oběť přichystati spějte, jak to král mi nařídil.

Forkyas

Úlitbu a vůně máme, misku, trojnožku i nůž;
vše je zchystáno, jen ukaž, co se obětovat má!

Helena

To mi vládce neoznačil.

Forkyas

Neoznačil! Hrůzná zvěst!

Helena

Jaká hrůza na tě padá?

Forkyas

Tys ta oběť, královno!

Helena

Já?

Forkyas

A ty zde!

Sbor

Hrůza! Hrůza!

Forkyas

Padnout musíš sekyrou.

Helena

Běda mi, já tušila to.

Forkyas

Je to nevyhnutelné.

Sbor

Ach, a my! co nám se stane?

Forkyas

Ona skoná královsky.
Vy však na vysokém trámu, který střechu podpírá,
budete se vedle sebe jako drozdi třepetat.

Helena a sbor stojí v úžasu a hrůze; velká, působivá skupina.

Forkyas

Vy přízraky! — — — Jak zkamenělé stojíte,
že s dnem se máte loučit, jenž vám nepatří!
Vždyť lidé — samá strašidla, tak jako vy —
se rovněž rádi svitu slunce nezřeknou;
leč nevyprosí, nespasí se od smrti;
to vědí všichni, málokomu však to vhod.
Nu zkrátka, ztraceny jste! Rychle! do práce!

Zatleská. U brány se objevují zakuklení trpaslíci a jmou se rychle provádět vyslovené rozkazy

Hej, hola, chmurný pronárode bachratý!
Jen přival se! Zde dosyta si natrop zla.
Ať zlatý oltář s rohy sem se přenese,
ať nad stříbrným krajem blyští sekyra,
ať ve džbánech je voda, neboť bude vám
smýt černou krev, až hnusně všechno potřísní.
Zde v prachu rozestřete skvostný koberec,
ať oběť na něm poklekne si královsky
a pak, až bude bez hlavy, ať v roušce té
se důstojně, jak zaslouží, též pochová.

Náčelnice sboru

Hle, zadumána, stranou stojí královna,
co dívky vadnou, požatá jak tráva luk.
Já nejstarší však — svatá chce tak povinnost —
si musím s tebou, pra-prastará, promluvit.
Jsi zkušená, jsi moudrá; tuším, přeješ nám,
ač zbrkle urazila tě ta družina.
Nuž rci, co soudíš o možnosti záchrany?

Forkyas

Toť prostá věc: jen na královně závisí,
i sebe zachránit i vás, vy přívažky!
Je třeba nejrychlejší odhodlanosti.

Sbor

Předůstojná sudičko, ty nejmoudřejší Sibyllo,
nerozvírej zlatých nůžek, zdar a život ohlas nám!
Cítíme už, jak se houpe, jak se klátí, jak se kejklá
naše tílko, jež by raděj při tanci se veselilo,
poté kleslo k milenci.

Helena

Jen ať se třesou! Cítím bolest já, ne strach.
Však víš-li o záchraně, vděčně vyslechnu.
Kdo moudrý, obzíravý, často poznává,
že nemožné je možné. Mluv jen! Vyslov to!

Sbor

Pověz, promluv, pověz honem: jak té strašlivé, té děsné
smyčce uniknem, jež hrozí jako nejbídnější klenot
krk nám ovinout? Už předem, chuděrky, my cítíme to,
jak to dusí, jak to rdousí, jestli ty se nesmiluješ,
Rheo, matko bohů všech!

Forkyas

Zda máte trpělivost tiše vyslechnout
můj dlouhý výklad? O různé jde příhody.

Sbor

Což o to! Poslouchajíce, jsme naživu.

Forkyas

Kdo, zůstávaje doma, hlídá poklady,
v svém rozložitém bytě vyspravuje zeď
a střechu proti lijákům si zajistí,
ten do nejdelší smrti šťasten bude živ:
však ten, kdo bezstarostně přes posvátný práh
se nestálou svou nohou lehce přenáší,
ten, vraceje se, staré místo najde sic,
leč přeházeno všechno, ne-li zničeno.

Helena

Co s těmi obecnými průpovědmi tu?
Chceš vyprávět; však narážek nás ušetři.

Forkyas

To patří k věci, nemá to být výčitka.
Jak lupič po zátokách Menelaos plul
a na ostrovy dorážel i mnohý břeh,
lup sháněje, jenž uvnitř zde je nakupen.
On dlouhých deset roků strávil před Trójou
a nevím, kolik potřeboval k plavbě zpět.
Však co se zatím dálo s Tyndareovým
zde palácem? A jak to vůkol v říši vypadá?

Helena

Cožpak je karatelství tak ti vrozeno,
že bez něho ti nelze otevříti rtů?

Forkyas

Je drahně let, co zpustlo horské údolí,
jež za spartskými valy stoupá na sever;
tok Euroty tam skáče s hřbetu Taygeta,
než, podél rákosí se řina, mocný proud
zde v rovině vám živí vaše labuti.
Tam vzadu, v tiché rokli, smělých mužů rod
se usídlil, jenž pronik z noci severské
a zbudoval si pevnou, nedostupnou tvrz,
z níž, podle chuti, týrá krajinu i lid.

Helena

To mohli provést? Vždyť to zhola nemožné.

Forkyas

Dost měli pokdy. Na dvacet je tomu let.

Helena

A jeden pán tam? Či jen lupičů to houf?

Forkyas

Ne, lupiči to nejsou, jeden tam je pán.
Já nehaním ho, třeba přepadl i mne.
Vše mohl sebrat, ale spokojil se vzít
jen něco čestných podarů, jak děl, ne daň.

Helena

Jak vypadá?

Forkyas

Ne špatně! Zamlouvá se mi.
Je čilý, smělý, krásně urostlý to muž;
a rozumný, jak mezi Řeky málo jich.
Lid jeho zvou sic barbarským, však nemyslím,
že jsou tam ukrutníci jako před Trójou,
kde mnohý rek se choval jako lidožrout.
Ba, jeho šlechetnosti bych se svěřila.
A jeho hrad! ten měly byste uvidět!
Je jinší než ty hrubé, nemotorné zdi,
jež vaši předci navalili bez ladu,
když, jako Kyklopové, kámen kyklopsky
jen přiráželi k hrubým kamenům; však tam
je všechno kolmé, vodorovné, souměrné.
Ten hrad — však uvidíte! — strmí k nebesům,
je hladce srouben, zrcadlí se jako kov.
Naň vyšplhat? To sklouzla by už myšlenka!
A uvnitř velká dvorů prostranství, jež kol
jsou obstoupena stavbami k všem účelům.
Je na nich sloup a sloupek, oblouk, oblouček,
též altány a galerie vně a vnitř;
a erby!

Sbor

Co jsou erby?

Forkyas

Vždyť už Aias nes,
jak víte, svinutého hada na štítě.
Též před Thébami každý ze sedmi měl znak,
jenž jeho štítu dával mocnou významnost.
Zde měsíc byl a hvězdy noční oblohy,
tam bohyně, rek, žebřík, meče, pochodně,
či jiný postrach občanů a klidných měst.
Též zástup našich hrdin po svých pradědech
má takovéto kresby, v barvách hořící;
je lvy tam vidět, orly, spáry, zobany,
též růže, křídla, paví ocas, tuří roh
a pruhů čerň i zlato, stříbro, azur, nach.
To všechno je tam rozvěšeno po sálech,
a sály ty jsou prostorné jak malý svět;
tam zatančíte!

Sbor

Jsou též tanečníci tam?

Forkyas

A jací! Bujní, zlatovlasí mládenci!
Ti voní mládím! Jenom Paris voněl tak,
když královně se příliš přiblížil.

Helena

Aj, co!
To nepatří sem! Řekni slovo poslední!

Forkyas

To řekneš ty, až jasně „ano“ odpovíš;
a hned tě obklopím tím hradem.

Sbor

Vyslov to,
ach, řekni „ano“, zachraň sebe, zachraň nás!

Helena

Jak, mám se báti, že by Menelaos král
se prohřešil a mně tak těžce ublížil?

Forkyas

Však zohavil ti Deifoba — vzpomeň jen —
jenž po zabití svého bratra Parida
si tebe, vdovy, získal za svou milenku,
byť zdráhala ses. Nos i uši uříz mu
a umučil ho k smrti, hrůza pohledět.

Helena

Tak naložil s ním, ano; ale pro mne jen.

Forkyas

A pro něj nyní stejně s tebou naloží.
Je krása nedělitelná. Kdo celou měl,
ten spíš ji zničí, klna všemu dělení.

V dálce polnice; sbor se vyděsí

Jak ostře hlahol polnic vnitřnosti a sluch
ti rozdírá, tak zakousla se žárlivost
v hruď muže, který nikdy nezapomene,
co kdysi měl, pak ztratil a již nezve svým.

Sbor

Neslyšíš, jak ječí rohy? nevidíš těch zbraní blesk?

Forkyas

Zdráv buď, pane můj a králi, všechno ráda vysvětlím.

Sbor

Ale my?

Forkyas

Toť zřejmé! Ona před očima zemře vám.
Vy tam uvnitř doděláte. Ne, vám nelze pomoci.

Pauza

Helena

Já rozhodla se pro to nejbližší, co smím.
Tys nepřátelský démon, v tom se neklamu;
mám strach, bys dobro ve zlo neobrátila.
Leč především já za tebou chci k tvrzi jít;
to další vím; co musí při tom královna
v své hrudi ukrýt nejtajnější skrýš,
všem zůstaň nepřístupno. Veď nás, starucho!

Sbor

Rády kráčíme tam
na hbitých nohou;
za námi smrt,
ale před námi zas
čnějící pevnost
se zdmi, k nimž není přístup.
Hradbo, chraň, stejně nás chraň
jako kdys ilijská tvrz,
která posléz jen
bídně podvodem padla lstným.

Zvedají se mlhy a zahalují, podle divadelních možností, pozadí i popředí

Jak? ale jak?
Hleďte, sestry, kol!
Což tu zář nebyla dne?
Matným pruhem houstnoucích mlh
sálá svatý Euroty tok,
pohledu se ztrácí už
sítím věnčený milý břeh;
hrdých též, zdobných těch
labutí nevidím víc,
jež tak velebně pluly,
jak je, svorné, nes proud.

Přece však, přec,
slyším zpěv jejich znít,
z dálky ten chraptivý zvuk!
Prý to tón, který věští smrt.
Kéž by jenom ten zpěv
místo záchrany slíbené
posléz i nám nehlásal zmar!
nám, kdož též táhlou šíj
bílých labutí máme;
ach, a jí: labutí dceři!
Běda, běda nám, žel!

Všechno zakryly už
vůkol závoje mlh.
Družka družky již nevidí!
Co to jest? Zdažpak jdem?
Či náš krok
po půdě vzdušně jen cupitá?
Nezříš nic? Není sám Hermes, bůh,
před námi snad? Zlatou svou berlou zpět
zda nám zas nevelí jít,
jít v ten šedavý bezradostný prostor,
jenž, jsa pln tvarů nehmatatelných,
věky věků prázden je — jít v Hades?

Ba, je najednou tak temno, neprožhnuta mha se zvedá,
šedé temno hnědne v hradbu. Zdivo před očima strmí,
zdivem zavřen volný obzor. Je to dvůr? či jícen jámy?
Tak či onak — hrůzostrašné! Sestry, ach, jsme zajatkyně,
zajaty jak nikdy dřív!

Vnitřní nádvoří hradu

obklopené bohatě fantastickými stavbami středověku

Náčelnice sboru

Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!
Jste děti okamžiku, hříčky povětří,
jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou
ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy
je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;
leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.
Tak mlčte! Vyslechněte, jak se vládkyně
i za sebe i za nás ráčí rozhodnout.

Helena

Kde jsi, ó čarodějko? Nevím, jak se zveš —
Zde vystup z kleneb této tvrze ponuré!
Když jsi snad svému zázračnému hérou
mě ohlásit šla, by mě dobře uvítal,
měj dík a jen co nejrychlej mě k němu veď!
Chci konec bludných toulek! Nechci nic, jen klid.

Náčelnice sboru

Koldokola se marně, paní, rozhlížíš;
ten hnusný tvor se ztratil, uvíz někde tam
snad v mlhách, z nichž my zčerstva dostaly se sem,
já nevím ani, kterak — divně, bez chůze.
Snad také, bloudíc, labyrintem pobíhá
té přepodivné tvrze, z mnohých složené,
a hledá pána, aby kněžnu pozdravil.
Však nahoře, hleď, rychle hýbe se to již
tam v portálech a oknech po galeriích;
to četné služebnictvo běhá sem a tam,
by vznešeného hosta ohlásilo vstup.

Sbor

Mně jihne mé srdce! ó, pohleďte jen,
jak prodlévavý je důstojný krok,
jímž mladíků zástup dolů sem k nám,
v šik seřazen, jde. Kdo poručil as,
by v svěžích řadách a seskupeních
ten nádherně efébský blížil se rej?
Čemu divit se dřív? Chůzi přepůvabné,
či snad kučerám, vroubícím bílou skráň,
či těm líčkům rudým? jak broskve jsou,
na nichž stejně je chmýříčko nadechnuté.
Ach, hned bych je nakousla, hrůzu však mám;
neb už jednou, jak do plodu vhryzla jsem zub,
já v ústech cítila popel.

Však nejlíbeznější
míří sem k nám;
co nesou to jen?
Koberce k trůnu,
stupně, sám trůn,
čaloun a zdobu,
jakýsi stan;
v řasách hrne se závěs,
tvoře věnce mraků,
nad hlavou královninou.
Neb ona usedla již,
vyzvána, v podušek nach.
Přistupte sem,
ve vážných řadách
po stupních stůjte.
Slavně, ó slavně, třikrát slavně
vítání toto požehnáno buď!

Vše, co sbor líčí, postupně se provádí. Panoši a zbrojnoši sestupují v dlouhém průvodu. Nahoře na schodech zjeví se Faust v rytířském dvorním oděvu středověkém; pomalu a důstojně sestupuje

Náčelnice sboru, pozorně se naň dívajíc

Když bozi, jak to leckdy činívají, tomu zde
jen na kratičkou chvíli a jen přechodně
tu důstojnost, ten půvab nepropůjčili
a podmanivý jeho zjev, pak pokaždé
se vše mu zdaří, ať už v mužů potyčce
či v drobné válce s mocí nejkrásnějších žen.
Ba věru, nespočetně jiných překoná,
jež, převýtečné, na své oči zhlédla jsem.
Zřím knížete, jak vážným, úctou zvolněným
jde k tobě krokem; obrať se, má královno!

Faust přistupuje; po jeho boku spoutaný muž

Ne slavnostní, jímž jsem ti vázán, hold,
ne pozdravení věrných vazalů:
jen v řetězech přijmi otroka,
jenž, službu zameškav, i mně ji zhatil.
Ty klekni do prachu a před kněžnou
se k neodčinitelné vině znej!
Toť, urozená panovnice, muž,
jenž, nadán bystrozrakem, vyhlížet
má z hradní věže v dál, i k nebesům
i bystře vůkol hledě po kraji,
zda tu či onde nového je cos,
zda s kopců údolím a směrem k tvrzi
se něco hýbe — ať už vlna stád
či průvod vojska; ochraňujem skot
a vojsku čelíme. Dnes — ó té hanby! —
ty přicházíš — jím neohlášena;
a tudíž nebyl vítán s obřadem
tak urozený host. Ten zločinec
svým hrdlem propad. Podle zásluhy
by v krvi ležel už; však jenom ty,
jak se ti zráčí, trest či milost dáš.

Helena

Tak vznešenou-li na mne vkládáš moc,
že mám být soudkyní a vládkyní
— a byť i jen, jak hádám, na zkoušku —
já konám soudců prvou povinnost
a viníka chci vyslechnout. Nuž mluv!

Věžník Lynkeus

Nech mě zírat, nech mě žíti,
nech mě klečet, zab mě, pane,
neb už vzdáno je mé bytí
této paní bohem dané.

Vyčkávaje záře ranní,
k východu já hleděl jsem,
na jihu však znenadání
slunce vzešlo zázrakem.

Pohled stranou svezl se mně
z cíle hor i prohlubní;
k nebi ne, ni k dálkám země:
upíral jsem zrak jen k ní.

Jako z korun stromů zírá
rys, tak vždy já okem žhnu —
Dnes však chmurný tlak mě svírá,
jak bych ležel v dusném snu.

Všechno náhle je mi cizí.
Věž to? Brána? Cimbuří?
Mlha stoupá, mlha mizí —
Bohyni mé oko zří.

Duch i zrak se na ni dívá,
milostné já světlo sál;
ach, ta krása oslnivá!
běda, oslněn jsem stál.

Zapomněl jsem v roh svůj douti,
zradil já svou povinnost;
hroz jen, že mi zahynouti —
Krása zkrotí hněv i zlost.

Helena

Zlo nesmím ztrestat, jež jsem přinesla.
Ó běda, jaký krutý osud mne
to stále stíhá! Srdce mužů všech
já mámit musím, takže nešetří
nic důstojného, ani sebe. Lupem
a svodem, bojem, kouzly, únosy
mě štvali polobozi, rekové,
ba démoni a bozi, sem a tam.
Mé prosté jsoucno pomátlo-li svět,
čím víc, když zdvojeno! Teď v trojitém,
ba v čtverém tvaru, rozsévám jen zlo.
Ten chrabrý muž ať vstane; propusť jej;
kdo bohy zmaten byl, je bez hany.

Faust

Já v úžasu zřím, královno, i tu,
jež jistě ranit zná, i raněného.
Já vidím luk, jímž vymrštěn byl šíp,
a vidím, koho zasáh. Šípy — šípy —
a do mne. Křížem krážem, perutné,
mi drnčí, cítím, po dvoře a tvrzi.
Čím nyní jsem? Ty náhle proti mně
mé věrné bouříš, zneklidňuješ zdi.
Mé vojsko bude poslouchat, mám strach,
té, která, nezdolána, přemáhá.
Co zbývá mi, než sebe sám i vše,
co mým se zdálo, do tvých rukou vzdát!
Nech, abych u tvých nohou, volný, věrný,
svou paní uznal, jež, jak vkročila,
si zajistila vlastnictví i dům!

Lynkeus přináší bednu; za ním zástup mužů s jinými bednami

Hleď: znova, královno, jsem zpět.
Ač bohat, žebrám o pohled.
Jak císař — sotva na mne zříš —
jsem bohat zas, byť chud jak myš.

Čím byl jsem dřív? a nyní čím?
co mohu chtít? co učiním?
Co platen v oku rysí blesk?
Láme se o tvé krásy lesk.

My z východu se valili,
a západ podleh násilí;
to spletených byl davů boj,
zadního neznal přední voj.

Muž vpředu kles, ten za ním stál
a třetí kopím zamával;
ať se jich hnulo stokrát víc,
v skrytu jich mřelo na tisíc.

My rozjeli se tam a sem,
my brali město za městem;
kde dneska já směl panovat,
tam zítra jiný žeh a krad.

My obhlédli vše v okamžik —
zde nejtučnější chycen býk —
kdejaký kůň byl uloupen
a tam zas nejkrásnější z žen.

Já pouze toho dychtiv byl,
co nikdo nikdy nespatřil;
co měl též jiný, o tom já,
že to jak tráva povadlá.

Já pokladům šel po stopách,
za sebou bystrý zrak mě táh;
můj pohled vnikal do kapes,
ba do zamčených skříní lez.

A kupy zlata byly mé
a drahokamy přeskvostné:
jen smaragdu lze právo dát
na prsou tvých se zelenat.

Jen chvění mořských krůpějí
se kol tvé hlavy blyštit smí;
rubín se musí zastydět:
před nachem tváří tvých by zbled.

Teď s pokladem kéž největším
zde k nohám tvým se blížit smím;
snad že ti, paní, přijde vděk
daň mnoha tuhých potyček.

S bednami vleku se ti vstříc,
železných truhlic mám já víc;
v tvé blízkosti-li zůstat smím,
klenbu ti šperky naplním.

Neb sotva na trůn přicházíš,
hned klesá již, hned kleká již
má moc, v níž um i dary jsou,
před jedinečnou postavou.

Dřív cenil jsem ty skvosty své,
teď se jich zříkám, teď jsou tvé.
Já zřel v nich poklad, zisk, ba víc —
teď vím, že nebylo to nic.

Ta skvostů hrst už není má,
je už jak tráva skosená.
Však plnou cenu zas jim dáš,
sotva se na ně zadíváš!

Faust

Pryč s břemenem tím směle získaným!
Byť nekárán, přec bez odměny buď!
Vždyť jí už patří všecko, co ten hrad
v svém nitru chová; dávat jí co zvláště,
je zbytečné. Jdi, seřaď poklady
a hromaď nádheru, jíž nezřel zrak,
ať v plné velebě se zjeví! Klenba
nechť azurem se třpytí, ráje uprav,
jež, neživoucí, dýší životem.
Spěš, před jejími kroky koberce
nechť rozhrnou se s květy; měkká zem
ať vítá její nohu; její oko
hleď na třpyt, jejž by snes jen božský zrak.

Lynkeus

Lehký úkon velí pán,
hravě bude vykonán.
Ovlád statky, ovlád krev
této krásy mocný zjev.
Zkrotlo vše tvé vojsko již,
ztuplé všechny meče zříš;
před velebnou krásou krás
sám svit slunce zchlad a zhas,
před tím krásnem nejvyšším
vše je liché, vše jen dým.

Odejde

Helena Faustovi

Chci s tebou hovořit, ó, ke mně sem,
mně po bok vystup! Zde to prázdné místo
zve pána, jenž mi moje zajistí.

Faust

Dřív dovol, kněžno: Službu rytířskou
ti klečmo nabízím; a ruku tvou,
jež po tvůj bok mě zvedá, celuji.
Své nekonečné říše, prosím, potvrď
mě spoluvládcem; dobudeš si tak
i ctitele i obhájce i sluhu.

Helena

Já mnohý zázrak zřím i slyším tu.
Jsem užaslá a mnoho chci se ptát.
Zvlášť pouč mě, proč zněla mi tak divně
řeč toho muže — divně, přítulně.
Tón k tónu, zdá se, mile přilíná,
a sotva slovo zalahodí v sluch,
hned přijde nové, jež se laská s prvým.

Faust

Když naše mluva se ti zamlouvá,
zpěv našich národů tě jistě nadchne
a uspokojí smysl tvůj i ducha.
Však bude nejlíp, cvičit se v tom hned;
tak vyvolá se hovor střídavý.

Helena

A chci-li též tak krásně hovořit —?

Faust

Věz jedno: ze srdce to musí jít.
A tvoje hruď-li touhou přetéká,
pak ptej se, rozhlížej —

Helena

— kdo stejně plá.

Faust

Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví;
nám v přítomnosti jen —

Helena

— je blaženství.

Faust

Zisk, jmění, poklad, záruka v ní jsou.
A čímže se to stvrdí?

Helena

Rukou mou.

Sbor

Lze mít naší kněžně ve zlé,
ochotně-li přijímá
pána této tvrze?
Neboť hle, přece my všechny
jsme jen zajaté, jak už častěj
od té doby, co Ilion
padlo a my se daly
na svou úmorně bludnou pouť.

Ženy, zvyklé lásce mužů,
vybíravé nejsou sic,
ale zato znalé.
A stejně popřejí práva,
by kyprého těla se zmocnil,
jak dá chvíle a náhoda,
ať zlatovlasý to pastýř,
aťsi to černě chlupatý faun.

Už si sesedli blíže a blíž,
k ženě choulí se muž,
paže se dotkly, kolena též;
v dlani dlaň, družka i druh
tulí se, hle,
na trůnu vysokých poduškách.
Neostýchá se majestát
před zrakem lidu
hrdě, veřejně znát se
k plné rozkoši tajných slastí.

Helena

Jsem zcela blízko, byť tak vzdálena.
Jsem tu! jsem tady, šeptám nadšena.

Faust

Já sotva dýši; vázne, chví se hlas.
Je to jak sen a zmizel kraj i čas.

Helena

Byť vše už znám, jsem znova zrozena,
cizímu věrna, v tebe vpředena.

Faust

Hloubáním neruš nejmocnější den!
Žít, to je povinnost; byť chvilce jen.

Forkyas prudce vstoupí

Jen se pěkně pomilujte,
z knížek lásky slabikujte,
vrkejte si, požalujte,
však už prchá lásky sen.
Neslyšíte dusné hřmění?
Slyšte polnic hlaholení,
vaší zkázy je to den.
Menelas a jeho lítí
zástupové sem se řítí,
krev a meč tu platí jen!
Poznáš vítězovu zlobu:
roven svůdci Deifobu,
budeš, svůdce, zohaven.
V oprátce ty lehké zhynou,
této zde pak s širočinou
oltář už je připraven.

Faust

Ty vetřelkyně! Rušíš mě tak odporně!
Ni v nebezpečích nemám slepou prudkost rád.
I krásný posel, špatné-li má poselství,
se zohyzďuje; ty pak, nejohyzdnější,
zlé zprávy přinášíš jen. Dnes však nadarmo.
Jen krákorej si! Nebezpečí není tu!
A nechť i — Prázdnou hrozbou jeví se mi jen.

Signály, z věží výstřely, trubky a cinky, válečná hudba; po jevišti táhnou mocná vojska

Faust

Ne, hned máš shromážděn tu zříti
kruh hrdin, v celek soustředěn:
kdo přepevným zná štítem býti,
jen ten je hoden přízně žen.

Vojevůdcům, oddělujícím se od svých zástupů a jednotlivě předstupujícím

Nechť vzdor, jenž neústupně řádí,
vás rovnou vede k vítězství,
vy od severu reci mladí,
z východu omamného vy!

Jdou v kovu, z něhož třpyt se leje,
jdou, říše drtí, hrdinní,
jim pod kroky se půda chvěje
a za kroky jim půda hřmí.

My zakotvili poblíž Pyla,
už starý Nestor nežije,
vojsk nespoutaných smete síla,
co královstvíček vůkol je.

Váš voj ať Menelaa stíhá
teď od hradeb až k přímoří:
tam ať si bloudí, loupí, číhá;
svou sudbu v tom, svou lásku zří.

Vévodů názvem vás mám zváti,
tak spartské královny dí vzkaz;
jí spějte všechno k nohám vzdáti,
říš rozdělí se mezi vás.

Ty hradbou opevňuj a valy
korintský záliv, Germáne,
kraj achajský, kde trčí skály,
v tvé moci, Gote, zůstane.

Buď Sasů zemí Messenie,
pán v Elidě pak, Franku, tys,
piráty nechať Norman zbije,
jímž bujně vzkvete Argolis.

Tak nechť se každý ubytuje
a do dálek se dere ven;
leč spartský trůn vás přezařuje,
jenž od pradávna vyvýšen.

Zři královna, jak všichni mohou
žít v kraji, jenž smí šťasten slout.
Lze u jejích jen hledat nohou
i moc i právo, jas i soud.

Faust sestoupí, knížata se kolem něho seřadí do kruhu, aby vyslechli podrobnosti rozkazu a rozvrhu

Sbor

Kdo chce pro sebe krásu krás,
především nechť se moudře
po řádných zbraních rozhlíží kol;
vydobyl on si lichotkou,
co je nejvyšší v světě;
klidně však nesmí to zváti svým:
lichotníci to vyloudí lstí,
loupežníci to uloupí zlí;
měj tedy pozor, ať zmaří ten lup!

Chvály zaslouží náš pán
víc než ostatní z knížat,
že se moudře k spojencům zná,
že jsou poslušní silní
všeho, co jim káže.
Provedou věrně každý čin,
z čehož jim vlastní plyne zisk,
jakož od pána dík a mzda:
jemu i jim z toho slávu lze mít.

Neb kdože vyrve ji teď
jemu, mocnému vládci?
Jemu patří, jest jemu jí přát,
dvojnásob námi přát, jež on
společně s ní přepevnou obklopil hradbou,
zvenčí pak vojskem přemocných sil.

Faust

Ty dary, jež jsme těm zde dali —
každému jinou plodnou zem —
jsou nádherné; nuž, nechť se vzdálí!
My oblast v středu zaujmem.

Nechť, polouostrove, tě chrání,
jenž z vln ses mihotání zdvih,
ty, jenž jsi srost jen pruhem strání
s výběžky horstev evropských!

Nad všechen vesmír v této zemi
měj šťastnou radost každý kmen,
jenž, zde ji ctě — zde přede všemi —
mé královně je poplaten.

Zde nad Eurotou v šumném sítí
se ze skořápky drala ven,
zde světlem, z královny jež svítí,
zrak Lédin, bratrů, oslněn.

Nic víc než tebe nezbožňuje
ta země v nádheře svých dnů;
víc nežli celý svět, jenž tvůj je,
měj ráda tu svou otčinu!

A nechť i na nejvyšších kopců hřbetě
v sníh marně pálí chladný Hélios,
přec na skalách se zelená to v létě
a nuzná je tam strava mlsných koz.

Slyš, bublá potok, bystřiny se ženou,
už zelená se palouk, rokle, svah;
kde plochu zříš stem vršků přerušenou,
vlnatý brav se hemží po horách.

Po jednom, obezřele, vystupuje
rohatý skot a jde až nad propast,
pod stěnou skály bezpečné jsou sluje;
všem stádům lze až do noci se pást.

Chrání je Pan a vodní nymfy dýší
v provlhle svěžím chládku pod křovím;
strom stoupá, touže po oblasti vyšší,
a do stromu se vplétá větvovím.

Prastaré pralesy! V nich dub se věží,
se vzdorem ratolestí svých se rva,
co sladký javor, mízou šumě svěží,
ční čist a s tíží svou si zahrává.

A vlaze čerstvé mléko v chladném stíně
jehňátko svlažuje i děcka ret,
a sladké plody zrají na rovině,
a z vydutého kmene mokvá med.

Blahobyt tady dědičný je,
smích na tváři a na rtu hrá,
zde každičký si nesmrtelně žije,
je spokojen a zdraví má.

Tak roste v čistotě té dokonalé
synáček v sílu otcovskou.
My, užaslí, se tážeme jen stále,
zda bozi to, zda lidé jsou.

Kdys Apollo se změnil na pastuchu
a nejsličnější ovčák byl jak bůh;
neb příroda-li vládne v čistém vzruchu,
bohy a lidi stejný objal kruh.

Sedí vedle ní

Tak já, tak ty máš nejslastnější podíl;
nech minulosti a nech vzpomínek!
Ó, vždyť to víš, bůh nejvyšší tě zplodil.
tvým domovem je zlatý věk.

Ne, pevný hrad tě věznit nemá!
Vždyť v mladých horách posud něha hrá,
vždyť blízko spartských zdí nám dvěma
blaženstvím kvete niva arkadská.

Ó pojď, kde nejslastněj se žije,
v radostnou prchněm samotu!
Trůn loubím obrost. Zde je Arkádie,
arkadsky volná rozkoš tu!

Stinný háj

Dějiště se úplně změní. O řadu skalních slují opírají se zavřená loubí. Stinný háj, vzestupující až k vysokým skalám, jimiž prostranství obklopeno. Fausta a Heleny nevidět. Sbor leží a spí, roztroušen

Forkyas

Jak dlouho dívky dřímají, mně neznámo;
a rovněž nevím, zda se zjevilo jim v snách,
co já tak jasně na své oči spatřila.
A tak je vzbudím. Ať se mladé udiví;
vy vousáči, tam dole sedící, též vám
se zázrak, jejž lze chápat, posléz rozřeší.
Jen vzhůru! Vzhůru! Kučerami zatřepte!
Sen z očí mněte! Nemžourat! A slyšte mne!

Sbor

Vypravuj nám, povídej nám, co se podivného zběhlo!
Nejradš bychom uslyšely, čemu ani věřit nelze,
neboť nás už věru nudí, pořád jen ty skály zřít.

Forkyas

Sotva sen si z očí mnete — a už nuda, děťátka?
Tedy slyšte: v těchto slujích, v těchto skrýších, v těchto loubích
jako idylický párek v bezpečí se milovali
naše paní s naším pánem.

Sbor

Jak, tam uvnitř?

Forkyas

Odloučeni
od světa; mne jedinou jen povolali k tiché službě.
Poctěna, já pomáhala, leč, jak slušno důvěrnici,
po jiném se ohlížejíc, působnosti léků znalá,
sháněla jsem to i ono, kořínky a mech a kůru,
a tak sami zůstali.

Sbor

Líčíš to, jak by tam uvnitř byly celé velké světy,
les a louka, strže, tůně! jaké jsou to báchorky!

Forkyas

Arciže, vy nezkušené! to jsou nezbadané hloubky:
sál a sály, dvůr a dvory, vše jsem proslídila tam.
Vtom se to však po jeskyních rozezvučí bujným smíchem.
Nahlédnu a vidím chlapce; s klína paní skáče k otci,
od otce zas k matce nazpět; mazlení a laškování,
pošetilá hříčka lásky, jásot, škádlení a žerty
ohluší mě střídavě.
Nahý génij bez perutí — jako faun bez zvířeckosti —
skočí na tvrdou zem dolů, půda však, jej odrážejíc,
vymrští ho k vzdušným výším a on druhým, třetím skokem
dolétne až pod klenbu.

Úzkostlivě volá matka: Skákej si, co srdce ráčí,
ale střez se, hochu, vzlétnout; volný let ti zakázán.
A též dobrý otec radí: V zemi tkví ta pružná síla,
jež tě pudí výš; jen půdy lehýnce se dotkni patou
jak syn země, jak Antaios ihned sílu pocítíš.
A tak skáče po skalisku, odráží se s kraje na sráz,
skotače a hopkuje, jak odražený skáče míč.

Pojednou však, běda, zmizel v úžlabině drsné rokle
a již zdá se nám být ztracen. Matka kvílí, těší otec,
v bázni ramena já krčím. A už zas — a jak! — se zjeví!
Leží poklady tam skryty? Roucho, v něž jsou tkány květy,
navlékl si obřadně.

Třapce s ramenou mu visí, stuhy létají kol hrudi,
v ruce zlaté varyto má, zcela jako malý Foibos,
s jarou myslí vstoupí na kraj skály převislé. My žasnem.
Rodiče se v zanícení objímají střídavě.
Neb co mu to v hlavách plane? Co se leskne, těžko říci;
je to zlatý šperk či plamen mocné síly duchové?
A tak tváří se a hýbe, tak už hoch se ohlašuje
příštím všeho krásna mistrem, jemuž věčné melodie
po údech se rozlévají. Hle, a tak ho uslyšíte
a tak budete ho zřít a nevyjdete z úžasu.

Sbor

Tohle zveš zázrakem,
zplozenko Kréty?
Básníků poučná zvěst
nikdy ti nepřišla k sluchu?
Což nenaslouchalas nikdy
tajemství loňských bajek
či božsky hérojským zkazkám
o Řecka pra-praotcích?

Vše, co se děje
dnešního dne,
truchlivý ozvuk je
nádherných dnů našich předků;
nesnese tvé vyprávění
příměru s tím, co líbezná lež,
jíž lze věřit spíše než pravdě,
o synu Májinu pěla.

On, Hermes, útlý a silný přec,
kojenec-rozeňátko,
byl zabalen do plenek čisťounkých,
byl zavinut do zdobných peřinek
nerozvážlivým hejnem
svých povídálek chův.
Silný a útlý šibal však
lstivě vyvine údy své
pohyblivé a pružné
a místo sebe tam zanechá
jenom purpurný obal,
jenž ho tak úzkostně tísnil;
jako když se motýlek
z uzounké kukly vymotá,
aby svá křídla rozepjal
a směle i bujně éterem,
slunečně prožehlým, vzlétl.

Tak i on, nejhbitější hoch:
chtěje být démonem strážcem
zlodějům všem a šibalům,
kteří se po zisku pídí,
ihned ten sklon svůj projeví
v nejobratnějších kouscích.
Pánu nad mořem ukradne
trojzub a bohu války
úskočně uzme z pochvy meč;
Foibovi šípy a luk
a Hefaistovi kleště;
ba otci Diovi vzal by blesk,
nemíti hrůzy z ohně;
nad Erótem však zvítězí
v zápase, při němž mu nastaví nohu;
a jak ho líbá Kyprie,
on pás jí ukradne z boku!

Z jeskyně zazní rozkošná, ryze melodická hra strun. Všechny naslouchají a záhy jsou vroucně dojaty. Odtud až po udanou pauzu plný doprovod hudby

Forkyas

Slyšte, kouzlo strun jak plesá!
Konec našim báchorkám.
Starý Olymp v trosky klesá,
nechte bohů, jsou ti tam.

Nikdo vám už nerozumí,
nám se vyšších darů chce:
jen ať ze srdce to šumí,
co má chytit za srdce!

Poodstoupí do skal

Sbor

Když jsi, tvore znetvořený,
tímto zvukem jat i ty,
my, kdož svěže uzdraveny,
k slasti slz jsme pohnuty.

Nechať slunce v mrak se halí,
jen když světlo v duši plá;
v nitru bychom najít znaly
vše, co svět nám odpírá.

Helena, Faust; Euforion v úboru shora popsaném

Euforion

Slyšíte-li dětskou sloku,
žertovat i vám se chce;
a z těch rytmických mých skoků
také vám je do tance.

Helena

K lidských slastí dovršení
láska sdruží dvojici:
na trojici však ji změní,
chce-li božských dosíci.

Faust

Pak je všeho dosaženo:
já jsem tvůj a ty jsi má;
tak jsem s vámi, dítě, ženo.
Kéž to navždy potrvá!

Sbor

Rodičům ten záblesk věští,
jenž kol chlapce luzně hrá,
mnoha roků zář a štěstí.
Jak těch tré mě dojímá!

Euforion

Mne rejdit nechte
a nechte skákat,
mne mraky a mráčky
chtí k sobě zlákat,
touha mě, touha
zve do výšin.

Faust

Nebuď tak zbrklý!
Jen mírně, mírně!
Ať v hloubku střemhlav
nepadneš vírně,
ať zhoubou není
nám drahý syn!

Euforion

Už ne se plouhat
v té líné muce!
Nechte mé vlasy,
pusťte mé ruce,
nechte mé šaty!
Jsou přece mé.

Helena

Ó považ, kdo zváti
synáčkem smí tě,
a jak nás to chvátí,
když přervat chceš, dítě,
sdružené krásno,
to naše a tvé.

Sbor

Mám strach, že se vbrzku
má loučit těch tré!

Helena a Faust

Dravý tvůj, žhavý pud
matku i otce
zničil by, nezvládnut;
zvládni se! zkroť se!
Přidruž se zticha
k nevinným hrám!

Euforion

Má pýcha zkrotne;
jen z lásky k vám!

Províjí se sborem a táhne jej za sebou k tanci

Vzdušněj teď obtáčím
lehýnký rod.
Je teď můj zpěv a rým,
je vám teď tanec vhod?

Helena

Tak je to dobře teď,
krasavic kolo veď,
v tanec se dej!

Faust

Ne, já tím kejklířstvím
pranic se netěším;
skonči svůj rej!

Euforion a sbor tančí a zpívají, pohybujíce se v průpletech

Sbor

Něžná tvá paže když
povzlétat zdá se,
jiskrou-li zasvítíš
v zlatém svém vlase,
když sotva noha tvá
půdy se dotýká,
my-li tě tam či sem
v půvabném reji zvem —
vše, po čems prahl, máš;
v srdce nás všech
líbezný cit jsi vdech,
hošíčku náš!

Pauza

Euforion

Je vás tak mnoho,
laňky vy hbité;
hrajme! kdo s koho?
utíkat smíte.
Já budu lovec,
a vy jste zvěř.

Sbor

Chceš-li nás míti,
nemusíš spěchat.
Chcem u tebe býti,
chcem chytit se nechat:
my, spanilý, tebe
chcem objímat, věř!

Euforion

Přes hloží, trny
jen běžte, vy srny!
Co lehce získat smím,
je protivné;
jen, co si vynutím,
to těší mne.

Helena a Faust

Jaká svévole! Jak třeští!
Nezkrotí a nezmírní se.
Slyš, jak lesní roh to vřeští
po úbočí horských strání!
Jaký skřek a jaký řev!

Sbor, jedna dívka po druhé rychle se vrací

Běžel, neohlížeje se,
pro nás má jen pohrdání,
ale zato si sem nese
nejdivější ze všech děv.

Euforion, přinášeje dívku

Malou buřičku sem vleku,
vynutím si na ní rozkoš.
Vzdornou, v náruč beru ji;
vzpurná ústa celuji;
líbám odmítavou hruď.
Toť má moc. Co chci, to buď!

Dívka

Pusť mě, pusť! I v mojí roušce
smělý duch a silný plá.
Zhouževnatí v každé zkoušce
naše vůle tak jak tvá.
Myslíš, že se neubráním?
Paži svou jsi přecenil!
Drž, a já tě ohněm zraním,
bys mi, bloude, hříčkou byl.

Vznítí se a zaplápolá do výšky

Létni za mnou v lehkou výši,
létni za mnou k mrtvých skrýši,
lapej zmizelý svůj cíl!

Euforion, střásaje poslední plameny

Uzounké rokle skal
v houští tom spleteném —
Nač tu být v těsnu dál?
Mladý a svěží jsem!
Vichry řvou o závod,
lítě vřou spousty vod;
z dálky ta bouře zní,
blíže chci k ní!

Vyskakuje po skalách stále výš

Helena, Faust a sbor

S kamzíky chceš poskakovat?
Hochu, děsí nás tvůj pád!

Euforion

Stále výš chci vystupovat,
dále zírat napořád.
Kde jsem se zrodil, vím!
Ostrovu v srdci dlím;
Pelopova to zem,
moře i souše lem.

Sbor

Mírně-li nechceš dlít
v horách a v háji,
můžeme sestoupit,
plody kde zrají;
fík tě tam, révoví
se zlatem jablek těš.
Ach, kde se něha skví,
něžný buď též!

Euforion

O míru sníte vy?
Sni, kdo má na sny kdy!
válka, tak dnes to zní,
triumf! a vítězství!

Sbor

V míru době
válku kdo žádá zas,
nenosí v sobě
už nadějný jas.

Euforion

Všem, kterým tato zem
v zápas a zápasem
svobodný dala cit
a k touze, krev promarnit,
žár, jejž nic nezhasí,
svatý ten žár —
těm všem, kdož zápasí,
můj boj nese zdar!

Sbor

Hle, jak vysoko již stoupá!
Malý však se nezdá být.
Je jak vítěz, zář ho koupá,
jak by pancíř měl a štít.

Euforion

Není valů, hradeb není,
každý na svou vlastní pěst;
jediné jich opevnění
mužů hruď, jež z kovu jest.
Má-li vlast být ochráněna,
s lehkou zbrojí v boje vír!
Amazonkou každá žena,
každé dítě — bohatýr!

Sbor

Vzhůru se do nebes
básnictví svaté nes!
Sviť hvězda nejvyšší!
Z dálek se, z dálek skví;
a přece stihne nás,
ještě ten drahý hlas
nám ve sluch zní.

Euforion

Já nepřišel jak malé robě,
jsem jinoch a mám třpytnou zbroj.
Silné a volné sdruživ k sobě,
já v duchu svém už podnik boj.
Jen vpřed!
Tam svět
nám strojí slávu. Dál! Hahoj!

Helena a Faust

Sotvaže tvá ňadra dýší,
sotvas procit v mladý den —
a již ze závratných výší
po strastech jsi roztoužen!
My ti nic
nejsme víc?
Krásný svazek náš je sen?

Euforion

A slyšíte to hřímat z moře?
Údolí vůkol echem dout?
To vojsko s vojskem, s trýzní hoře,
útok a útěk, prach a proud.
Je tam skon
za zákon;
moh kdy příkaz jinak slout?

Helena, Faust a sbor

Jaký děs, ó hrůza války!
což svůj skon máš za zákon?

Euforion

Já že přihlížet mám z dálky?
Místo mé, kde strast a ston!

Helena, Faust a sbor

Zbůjníku! Sudba zlá
k smrti tě rve!

Euforion

Nechť! Již se rozvírá
perutí dvé!
Vzhůru! mne táhne cos!
Přejte mi let!

Vrhne se do prostoru, roucho ho na chvíli nese, hlava mu září; za ním světelný pruh

Sbor

Ikaros! Ikaros!...
Propasti běd!

Krásný jinoch zřítí se rodičům k nohám; mrtvý připomíná známou postavu; co na něm tělesného, ihned zmizí, aureola vzestupuje k nebesům jako vlasatice; šat, plášť a lyra zůstanou na zemi

Helena a Faust

Jde za blahem vzápětí
zoufalost nám.

Hlas Euforionův z hlubin

Matko, kéž v podsvětí,
matko, kéž nejsem sám!

Pauza

Sbor, žalozpěv

Nejsi sám — a buď si v dáli,
nechť tvůj krok i v temno chvátá;
je nám, jak bychom tě znali,
srdce všech jsou s tebou spjata.
Závist to, ne písně žalné,
čím tvůj úděl plní nás:
ve dny zářící i kalné
žeh tvůj duch i zpěv, pln krás.

Zrozen pro slast světské dráhy,
z mocných předků, jasných sil,
mlád, ach, zvad jsi příliš záhy,
sebe sám jsi utratil!
Světem zírals, pronikavý,
tužbám dobra svou dals krev,
nejlepších žen tlukot žhavý
měls — a svůj, svůj vlastní zpěv.

Ale nezadržen, mířil
v slepou síť tvůj volný běh,
a tak násilím jsi zvířil
odpor zvyků, řádů všech;
posléz velkolepou snahou
zatížit svou lehkost směls,
nejzářnější spěl jsi drahou,
mety své však nedospěls.

Kdože dospěje? — Ach, osud,
otázán, se odvrací —
dnes, kdy nespasen je posud
lid, jenž němě krvácí.

Vy však pějte, prosty tísně,
pláč ať zrak už nekalí:
trysknou nově z půdy písně,
jak z ní věčně tryskaly.

Dlouhá pauza. Hudba ustane

Helena Faustovi

I na mně, žel, se plní stará průpověď:
že štěstí s krásou není v svazku trvalém.
Je života i lásky pouto přerváno;
já, nad obojím plačíc, lítostivě jdu
a ještě jednou vrhám se ti v náručí.
Ó Persefono, chlapce přivítej i mne!

Obejme Fausta, co na ní tělesného, zmizí, šat a závoj mu zůstanou v náručí

Forkyas Faustovi

Drž pevně, co ti zbylo ze všeho.
Ten šat! ten nepouštěj! Teď démoni
již jeho cípy škubou, neboť chtí
jej strhnout v podsvětí. Jen pevně drž!
Už bohyně to není, o tus přišel.
Šat je však božský. Nejvyšší v něm milost,
neb jím se můžeš zvednout do výšek:
ten šat tě nad všedností ponese,
až pod éter, pokud ti možno žít.
My shlédnem se zas, v dálce, v daleku.

Helenino roucho rozplývá se v mrak, jenž Fausta obklopí, zvedne ho do výše a odpluje s ním

Forkyas sebere Euforionovy šaty, plášť a lyru, předstoupí do proscénia, zvedne ostatky do výše

Tak přec jen! Plášť se šťastně našel!
A byť i plamen zhas a zašel,
nad světem netřeba mi lkát.
Zde dost, čím básníky lze zasvěcovat,
čím závist cechů rozsévat;
a nemohu-li vlohy propůjčovat,
já propůjčuji aspoň šat.

Usedne pod sloupem v proscéniu

Panthalis

Teď rychle, dívky! Vždyť jsme kouzla zbaveny
i hnusných svodů thesalské té babice,
zvlášť brnkání, jež, mnohohlasé, mámilo,
i sluch nám matouc, hůř však ducha zpíjejíc.
Teď dolů k Hadu! Tam nás přísně královna
svým krokem předešla již. Bez prodlení nechť
jí v patách krok se bere věrných služebnic!
My u trůnu jí najdem Nepoznatelné.

Sbor

Královny, ty arci ochotně všade dlí;
vždyť i v Hadu navrchu smějí stát;
hrdě u těch, kdo týž mají rod,
s Persefonou tam důvěrny jsou.
My však v temné hloubi lučin,
na nichž asfodély kvetou,
my tam u neplodných
vrb a u vytáhlých topolů,
čímže krátit si budem čas?
Pištěním netopýřím
a bezútěšných strašidel šeptem.

Panthalis

Kdo jména nezískal si, či kdo nechce výš,
ten živlům propad; v živly vy se proměňte!
Já prahnu po své kněžně; nejen zásluha,
i věrnost naši osobnost nám zajistí.

Odejde

Všechny

A tak jsme tedy vráceny záři dne;
osoby, jedinci, sic už ne,
to cítíme, víme to,
ale k Hadu se nenavrátíme.
Příroda věčně živoucí
s námi — to s duchy —
s ní pak my zas toužíme splynout.

Část sboru

My zde v tisíci těch větví ševelivě šelestících
hravě zvem a šeptmo táhnem od kořenů do haluzí
živou mízu; přebujele, listím teď a teď zas květy,
k vzdušným tancům vyzdobujem volně vlající svůj vlas.
Plod když spadne, zvěř i lidé, hnáni pudem po požitku,
přiženou se, přiderou se, zvednout jej a pochutnat si,
a jak před prvými božstvy, vše se sklání před námi.

Druhá část

My zde k těmto hladkým skalám, do dálek se zrcadlícím,
lichotivě tulíme se vlnivým svým pohybem;
flétnám z rákosí a ptákům nasloucháme švitořivým
a též hlasu boha Pana odpovíme ohlasem;
na šept ozveme se šeptem, na hrom rachotíme hřměním,
jež se — dvojmo, trojmo duníc — zdesateronásobní.

Třetí část

Sestry! my, kdož vznětlivější, spěšně s potoky se ženem,
neb nás láká onde v dálkách pásmo kopců přebohaté.
Stále dolů řinouce se v meandrech, my zavodňujem
louky, pastviny a poté zahradu, v níž stojí dům.
Cíl nám hroty naznačují cypřišů tam nad krajinou,
nad břehem a vodní plání stoupajíce k obloze.

Čtvrtá část

Valte vy se, kam vám libo; my se proudně rozšumíme
kolem porostlého vršku, na kterém se réva pne;
zde nám vinařova vášeň v každou chvíli ukazuje,
jak svou láskyplnou pílí o pochybný rve se zdar.
Nožem, lopatou a rýčem, okopávaje a váže,
k božstvům veškerým se modlí, k bohu slunce nejvroucněj.
Bakchos změkčilý se málo stará o věrného sluhu,
dřepí v loubí, lehá v slujích, blázní s faunem nejmladším.
Čeho k snů svých potřebuje podnapilé blouznivosti,
to má pěkně uloženo stále do džbánů a měchů,
zprava, zleva chladných hrobek je to vlito do nádob.
A když bozi, zvlášť bůh slunce, vzduchem, vláhou, teplem, žárem
navršili zrnek, že až překypí roh hojnosti,
náhle živý ruch se hýbá tam, kde, tich, se vinař činil,
kolem tyček se to hemží, zašustí to v listoví,
vrže koš a vědro drnčí, skřípe džber — jsou do kádě
hrozny sypány, jež tanec lisujících drtit má;
a tak svatá hojnost hroznů čisťounkých a plných šťávy
rozdupá se drze v pěnu, rozmačká se v hnusnou směs.
A pak vřískotem to ječí cimbálů a skřekem puklic,
neb on sám se, Dionýsos, z mystérií objevil.
S kozonohy on se blíží, s kozonožkami si křepčí —
pronikavě do lomozu hýká osel Silénův.

Paznehty je mrav i zákon pošlapán; vše dáno v pospas,
vrávorají všechny smysly, vírem přehlušen je sluch.
Po miskách se sápou zpití, přecpány jsou břich i hlava:
zde či tam kdo ještě střízliv, rozmnoží jen ryk a rámus:
nový mok by uložen byl, vyprázdní se starý měch!

Opona. Forkyas v proscéniu se obrovitě vztyčí, sestoupí však z koturnů, odhrne masku a závoj a stojí tu v podobě Mefistofela, jenž, bylo-li by třeba, může přidati epilog s komentářem

Čtvrté dějství

Velehory; tvrdé, zubaté vrcholy skal

Přilétne mrak, přilíná a snáší se na výčnělek skály. Pak se rozdělí

Faust vystoupí z mraku

Zde rozmyslně stoupám na vrcholků kraj
a pod nohama nejhlubší zřím samotu.
Svůj mrak já odesílám, jenž mě lehounce
nes nad mořem a souší za svítivých dnů.
Již zvolna, nerozplynuv se, mě opouští.
Hle, nakupený oblak pluje na východ,
a za ním pohled v úžasu se sune dál.
Teď mrak se dělí vlnivě a měnlivě,
leč nabývá již těla. — Neklame mě zrak.
Tam, na poduškách prosluněných, nádherně
si hoví žena, bohorovná, olbřímí.
Já vidím! Je jak Juna, Leda, Helena,
tak velce, něžně mihotá se v oku mém!
Již se to hatí. Neforemně strmí to
tam na východě, nestvůrně jak ledovec,
a zrcadlí mi velkost prchajících dnů.

Pruh třpytné mhy však posud ovívá mi skráň
a rozradostňuje mě, chladný, lichotný.
Teď váhavě a lehce krouží výš a výš
a houstne. — Půvabný snad zjev mě podvádí?
Svých mladých dnů zřím dávno postrádaný dar?
Vřou nejčasnější slasti z prsou nejhlubších:
toť Aurořina láska, lehounký to vzmach,
toť prvý rychlý pohled, sotva chápaný,
jenž, pevně utkvěv, zářil nad veškeren skvost.
Ty něžné tvary rostou v krásu duševní,
a neroztávše, k éteru se nesou výš
a unášejí nejlepší, co v nitru mám.

Přiťapá sedmimilová bota, za ní druhá. Sestoupí Mefistofeles, boty pospíchají dál

Mefistofeles

To je mi přece řízná chůze!
Však co tě napadá? Co zřím?
Proč sestupuješ v téhle hrůze,
kde se to ježí kamením?
I když ne odtud, znám to víc než řádně,
to kamení přec v pekle bylo na dně!

Faust

Bláznovských legend nikdy nechybí ti;
už zas mě nějakou chceš obšťastniti.

Mefistofeles vážně

Když Hospodin — a proč, to dobře vím —
ze vzduchu v jícen nejhlubší nás vrazil,
kde, oživován ohněm ústředním,
odvěký žár se zevšad na nás plazil,
my osvětlení měli víc než milo,
a nepříjemně krčit se nám bylo.
Čerti se jali unisono kýchat
a seshora i zdola sírou dýchat;
peklo se dmulo puchem kyseliny,
čím dál tím víc, to byly, pane, plyny! —
pod plochým země obalem se shlukly,
až stěny, byť i sebetlustší, pukly.
A teď ty vrstvy máme přehozené;
co bylo dno, teď vrcholem se klene,
z čehož lze vyvozovat správnou kúru,
by nohama svět převrátil se vzhůru.
Neb z rabsky žhavé výhně unikše,
jsme na vzduchu, kde svoboda je vše.
My zjevným tajemstvím to chovali,
národům se to pozdě odhalí.

Faust

Mně základ hor je vznešený, byť něm.
„Proč“ ani „odkud“, nevyzvídal jsem.
Když příroda se v sobě upevnila,
svou zeměkouli čistě zaoblila
a chválila si horstev sráz i chlum,
vrch řadíc k vrchům, útes k útesům;
pahorky poté volně zvedla z kraje
a do údolí mírně skláněla je.
Tam kvete luh, neb k světa potěšení
těch zbrklých výbuchů přec třeba není.

Mefistofeles

Což! Vám se nad slunce to jasné zdá;
leč kdo byl při tom, ten to jinak zná.
Já stál v tom proudu, z něhož plápolaly
podsvětní plameny a šlehal vzdor,
svým kladivem když Moloch koval skály
a v dálku odlétaly třísky hor.
Ta cizí spousta se tu posud ježí,
o tom, kdo rozmetal ji, není zpráv;
pan filosof to pochopí jen stěží;
hle, je tu balvan, tak ať si jen leží —
Co jsme si tím už nalámali hlav!
Nevinný, všední chápe to jen lid
a nikdo mu to nevyvrátí;
z pradávna zná to vysvětlit:
prý zázrak to, a ďáblu hold je vzdáti.
O berlích víry jda, zří poutník prostý
čertovy kameny a mosty.

Faust

Věru že též je zajímavé vědět,
jak ďáblovsky lze na přírodu hledět.

Mefistofeles

Nu a —? Buď příroda si, jaká jest:
čert při tom byl a vidí v tom svou čest.
Hluk, nesmysl a pěst, toť živel náš.
Co dokážem, hle: znamení zde máš.
Však aby líp mi rozuměno bylo:
nic se ti na povrchu nelíbilo?
Tys přehléd, letě přes dálavu,
„království světa a jeho slávu“;
však, nenasycen žádnou z krás,
jsi po tom ani nevzdech as.

Faust

Ó, velkého cos lákalo mě přec!
Hádej!

Mefistofeles

To není těžká věc.
Já bych si vybral metropol,
břich státu, vezmeš-li to kol a kol:
uliček, štítů klikatina,
na trhu ztuchlá zelenina,
stravovna, jatky, masné krámy
a na pečínce neřád samý —
tam najdeš neúnavný ruch:
dnem nocí práci, dřinu, puch.
Pak náměstí a lesklé třídy —
a hned se zdá, že není bídy;
pak za bránu se přenésti
a do polí hnát předměstí.
Tam bych se těšil z ekvipáží,
jak hřmotně do sebe to vráží
a jak to řve a jak to piští
a běhá v lidském mraveništi.
Jak by mě spatřili, že jedu,
hned bych se ocit v jejich středu
a jásalo by sto tisíc.

Faust

To nehovělo by mé touze.
Máš radost, že je množství stále víc,
že uživí se, příliš nehlučíc,
ba že i osvětě jde vstříc —
a vychováš si rebelanty pouze.

Mefistofeles

Pak bych jak despota dal zbudovat
pro svoje choutky letohrad:
les, vršek, palouk, luh a lán
by v skvostný park byl předělán.
Kaskády se skal by se hrnuly,
z fontán by prameny se řinuly,
po stěnách by se břečťan táh,
stín alejí by přímo ved jak šňůra —
Vše přísně důstojné, jen po stranách
triton a gnóm si funí nebo čurá.
Též dbal bych, aby pro nejhezčí ženy
útulné vilky byly vystavěny
a nekonečný trávil bych tam čas —
tam v samotě, jež družila by nás.
Já říkám: ženy. Viď, to nezní zle?
Neb ženy znám jen v plurále.

Faust

Módní a špatné! Sardanapale!

Mefistofeles

Tak po čemže jsi vlastně toužil?
Měls jistě vznešený a smělý cíl.
Jak jsi tak pod měsícem kroužil,
snad po luně jsi zatoužil?

Faust

Naprosto ne! Zde této země kruh
pro velké skutky dost má ještě místa.
Má vůle cosi zázračného chystá,
k odvážné práci sílu má můj duch.

Mefistofeles

Chceš slávu získat svými činy?
Á, přicházíš od héroiny.

Faust

Zemí chci vládnout! Vlastnictvím!
Nic není sláva. Čin je vším.

Mefistofeles

Básníci už se přihlásí ti,
i zítřek bude tě tak ctíti,
a bláznem bláznové se vznítí.

Faust

To vůbec chápat neumíš.
Co o lidské ty touze víš?
Ty trpký, ostrý, zlý, až strach,
co víš o lidských potřebách?

Mefistofeles

Nuž staň se po tvé vůli — pro mne!
Svěř mi ty plány přeohromné!

Faust

Mé oko na vodstva se upíralo.
Dmulo se moře, z hloubek svých se klenouc;
pak, povolivši, vlny rozsypalo,
na ploché břehy útokem je ženouc.
A to mě mrzelo. Já byl jak ten,
čí duch je svobodný, leč dbalý práv,
a bouří surovou je uražen,
jež, vzňata vášní, deptá řád a mrav.
Já zřel v tom náhodu a zbystřil hled:
proud, zaraziv se, zpátky od svých met
na širý oceán se valí zas.
A hra se obnoví, když přijde čas.

Mefistofeles ad spectatores

Nic nového mi nezná povědět.
To znám už po sta tisíc let.

Faust vášnivě pokračuje

Znovu a všade vlna o břeh tře se.
Je neplodná, neplodnost s sebou nese.
Teď vzpíná se a zmítá, dme se, pne
po širé ploše, pusté, nestvůrné.
Za vlnou letí vlna strašné síly;
všechny se vrátí — a nic nestvořily.
Zoufalým hořem hruď má naplněna:
nezkrotných živlů dravost — promarněna!
Zde troufám si sám nad sebe se vznésti;
zde chtěl bych boj — a triumfální! — svésti.

A je to možné! — Pevný směr nechť má,
před nízkým pahorkem hned uhýbá;
nechť sebesveřepěji proud se řítí,
i mírný chlum jej může zaraziti,
i mírnou hloubkou bývá přilákán.
A tu jsem rychle sestrojil svůj plán:
ten požitek si zjednat čaruplný,
od břehu zahnat panovačné vlny;
hranici zúžit širé mořské pláně,
kus pevniny jí urvat odhodlaně.
Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval:
a chci, abys mé přání podporoval.

Z dálky, zprava, za diváky bubny a válečná hudba

Mefistofeles

Toť lehké! Slyšíš v dálce bubnovat?

Faust

Zas válka! Mudrc neslyší to rád.

Mefistofeles

Mír nebo válka! Kdo chce mudrc být,
z každého případu znej týt.
Na vhodnou chvilku číhej za všech dob!
Teď, Fauste, teď je tu! Teď se jí chop!

Faust

Nač je mi hádanka tvá tajemná?
Zkrátka a dobře, co to znamená?

Mefistofeles

Já doslechl, jak za tebou jsem táh,
že dobrý císař žije v trampotách.
Vždyť znáš ho přec. Za dvorských kratochvílí,
když jsme mu lživý poklad přikouzlili,
myslil, že skoupí celý svět.
Že v útlém mládí na trůn sed,
ráčil se mylně domnívati,
že by as překrásně se dal
spojit hned dvojí ideál:
vlásti a přitom požívati!

Faust

Toť velký blud. Kdo rozkazovat má,
v svém rozkazování ať blaho cítí.
Hruď jeho vůli vznešenou jen zná,
však nikdo v jeho záměr nesmí zříti.
Co v nejvěrnější ucho šeptne jen,
změní se v čin, jímž svět je udiven.
Tak nejvyšším on bude za všech dní,
tak pánem: požíváním zevšední.

Mefistofeles

Takový není. Doved užívat!
Stát arci v anarchii pad.
Velcí a malí tyli z násilí,
bratří se vyháněli, vraždili,
město a město, proti hradu hrad,
s cechy zas šlechta počala se rvát,
s biskupem vlastní kapitula;
i pohledy se vražda kula.
Bijí se v kostelích, a před branou
poutník i kupec přepadáni jsou.
A všechněm drzosti jim narostlo.
Žít bylo: bránit se — A tak to šlo.

Faust

Šlo? Každý kulhal, padal, trochu stál,
pak strh ty druhé, pochopa-li vzal!

Mefistofeles

A nikdo nesměl stavu věcí láti:
i chtěl i moh se každý vypínati.
I nejmenší měl plnou závažnost.
Ti nejlepší však měli toho dost:
i povstal, komu pocit síly dán,
a děli: „Kdo nám sjedná mír, buď pán!
To císař neumí, snad nechce již —
nuž zvolme nového, jenž spasí říš
a v světě nově stvořeném
jenž znovu jistotu dá všem
a mírem, právem posvětí nám zem.“

Faust

To je řeč popů!

Mefistofeles

Však to vyšlo z nich:
dbali jen o svůj vypasený břich.
Víc nežli jiných jejich je to dílo.
Tak odboj rost, neb žehnáno mu bylo.
A císař, jenž měl naše kousky rád,
sem k boji táhne: k poslednímu snad.

Faust

Je mi ho líto, byl tak dobrý, přímý.

Mefistofeles

Přihlédněm. Naděj žije s živoucími.
Pojď! Ze soutěsky-li ho vyprostíme,
ne jednou, tisíckrát ho zachráníme.
Kdo ví, čí kostky budou požehnány!
A má-li štěstí, má i many.

Sestupují středním pásmem hor a shlížejí do údolí na rozložení vojska. Zdola bubny a válečná hudba

Mefistofeles

Pozice, vidím, dobrá je.
S námi už dokonce to vyhraje.

Faust

Co se tu očekávat dá?
Klam! Kejkle! Kouzla šalebná!

Mefistofeles

Lest, jakou bychom zvítězili!
Pevně se přimkni k svému cíli
a povzneseš se výš a výš.
Císařství císaři-li zachráněno,
ty poklekneš a obdržíš
kraj nekonečných břehů v léno.

Faust

Máš leccos v minulosti svojí:
tak vyhraj také jednou v boji!

Mefistofeles

Ty vyhráš! Prosím, abys dbal,
že jsi dnes vrchní generál!

Faust

Vždyť ani nevím, jak se chovat!
Tam, kde nic nerozumím, komandovat?

Mefistofeles

Jen štábu přenech všechno zařídit,
a polní maršálek je kryt.
Dávno já čul, že vojnu svedem,
vojáckou radu zřídil předem
z prahorsky chlapských pralidí;
šťasten, kdo ty si pořídí.

Faust

Čí jsou to zbraně? Z hor a skal
rod obrů jsi snad povolal?

Mefistofeles

Já vybral je jak mistr Kdoulička:
zde z toho braku kytička.

Vystoupí tré obrů

Mefistofeles

Mé kolohnáty viz tu stát!
Z nich jeden každý jiné stáří,
též jinou výzbroj má a jiný šat;
s těmi tvůj podnik se už zdaří!

Ad spectatores

Dnes každé dítě má tu marotu:
v rytířském krunýři by chtělo bít se;
alegoričtí jsou ti chlapi tu,
i budou líbit se tím více.

Sperutě, mladý, lehce vyzbrojen, pestře oděn

Když chlap se na mne zakouká,
já dám se do něho a roztrhnu mu hubu;
a sketa ať si pozor dá:
když utíká, jak husu já ho škubu.

Berkdeber, mužný, dobře vyzbrojen, bohatě oděn

To já jsem jinší. To nic není,
jen takhle na sucho se prát;
já mám jen jedno vyražení
a jenom jednu starost: brát!

Udržal, letitý, silně vyzbrojen, bez oděvu

I to jsou starosti a zmatek,
Vždyť rychle roztát může statek,
pak odplyne a není víc!
Je arci dobré brát, líp udržet je, synu:
nech hospodařit starešinu,
a nevezme ti nikdo nic!

Všichni sestupují

Na předhoří

Zdola bubny a válečná hudba. Rozbíjí se císařův stan

Císař, vrchní generál, družina

Vrchní generál

To bylo rozmyslné odhodlání,
sem v údolí že couvnout má
veškerá síla našich zbraní;
výsledek, doufám, za pravdu mi dá.

Císař

Zda dobrý plán to, uhlídáme brzy;
však že to málem útěk byl, mě mrzí.

Vrchní generál

Rač, pane, zhlédnout pravé křídlo svoje:
toť pravá půda k započetí boje;
ne strmé výšky, ne však schůdné cele,
nám výhodné, však ne pro nepřítele;
pláň napolo nás kryje vlnitá,
což proti jízdě dobrá záštita.

Císař

Už zřím, jen schvalovat je na mně;
zde osvědčí se hruď i rámě.

Vrchní generál

Zde na té prostranné a ploché louce
šik dychtící už k bitvě rozvinout se.
Ve vzduchu píky blýskají a žhnou
slunečním třpytem, jitřní mhou,
a mocný čtverec je jak těžký stín;
tisíce prahnou: provést velký čin!
Tvých vojů sílu podle toho měřím;
že rozrazí šik nepřátelský, věřím.

Císař

Tu krásu poprvé můj zrak teď zří.
Takový zástup vydá za dvojí.

Vrchní generál

O levém boku nic mi hlásit není,
skálu tam drží reci otužení.
Zbraněmi svítí ostrý útes ten,
čímž průsmyk významný je uzavřen.
Zde, uzříš, odpůrce se skácí v boji,
neb netuší, že léčka se naň strojí.

Císař

Tam táhnou knížecí mí nevěrníci,
zvali se bratry, bratrovci a strýci
a troufali si pořád víc a více,
čest prestolu, moc žezla zmenšujíce,
pak, rozkmotřeni, říši přepadali,
až proti mně se všichni v odboj dali.
Lid kolísá a nerozhodný je,
pak zaproudí, kam proud ho strhuje.

Vrchní generál

Hle, běží, námi vyslán, věrný zvěd
sem se skály — kéž s dobrou zprávou! — zpět.

První vyzvědač

Šťastně, směle zdařila se
naše nebezpečná lest:
tajně tam i zpátky zase!
Nenesem však dobrou zvěst.
Mnozí ti sic přísahají
věrnost, poddanství a vše,
liknavost však omlouvají
tím, že v lidu prý to vře.

Císař

Sám sebe spas! Jen toto znají sobci,
ne čest, ne věrnost k císaři ni k obci.
Nemáte strach, že v účtů soudný čas
sousedův požár stráví také vás?

Vrchní generál

Tam druhý zvolna dolů k nám se blíží.
Všecek se třese. Únava ho tíží.

Druhý vyzvědač

Zprvu všichni rozeštváni,
vřava, zmatek, nikde cíl —
Nečekán a znenadání
nový císař vystoupil.
Bez hlavy svou drahou křivou
jako vždy se žene dav;
a tak za korouhví lživou
všichni táhnou. — Zkrátka, brav!

Císař

Jak? Vzdorocísař! To mi sílu dá!
Cítím až teď, že císařem jsem já!
Krunýř jsem navlékal jak vojín jen;
k vyššímu cíli dnes mi potřeben.
Lesk slavností nechť býval sebevětší,
nic nechybělo: mně však nebezpečí.
K závodům, k hrám jste radili mi jen,
já po turnajích byl však rozdychtěn,
a z válek kdybyste mě byli nezráželi,
byl bych jak bohatýr ved výboj skvělý.
Tenkrát jsem cítil, vládcovsky že dýši,
jak jsem se zhlédl v ohnivé té říši
a živel hrozivě se na mne hnal.
Jen klam to byl, leč velký se mi zdál.
Vítězství v zmateném jsem vídal snu.
Co hříšně zmeškáno, teď doženu!

Vysílá hlasatele, aby vyzvali vzdorocísaře na souboj

Faust v brnění, s polozavřeným hledím. Tři obři ve zbroji a v šatu jako prve

Faust

Jsme tu. A nebudem snad vyplísněni.
Opatrnosti nikdy nazbyt není.
Vždyť víš, lid hor se v taje zahloubal
a zná se v písmu přírody a skal.
Duchové, v nížinách už nebydlíce,
k skalnatým horstvům nyní lnou tím více.
Jsou tiše dělní v labyrintech země
plynem, jejž kovy vypařují jemně;
slučovat, zkoumat, rozlučovat znají,
po nových vynálezech touhu mají.
Hebkými prsty moci zduchovělé
tvoří a staví tvary zprůsvitnělé,
pak v krystalu, jenž věčně mlčelivý,
zří, jaké na zemi se dějí divy.

Císař

Já o tom slyšel, věřím slovům tvým;
leč, dobrý muži, mluv: co tady s tím?

Faust

V Norcii velký černokněžník žije,
zván Sabiňan; tvůj sluha oddaný je.
Jak děsný osud že ho ohrožoval!
Praskalo klestí, žár už vyšlehoval,
polena suchá hořela už zpola,
chytaly pruty sirnaté i smola —
Ďas nemoh spasit, člověk ani bůh.
Tys, pane, rozmetal ten žhoucí kruh!
To bylo v Římě. On, tvůj dlužník stále,
jen na tvé dobro myslí dál a dále;
zapomnělť od té chvíle na své já,
hlubin i hvězd jen na tebe se ptá,
i uložil nám rozkazem, jenž pílí,
stát při tobě. Jsou velké horské síly,
to příroda je ve vší moci své.
Kněžourů tupost čarami to zve.

Císař

V den slavnostní, kdy pozdravujem hosti,
již radostně chtí účast na radosti,
nás každý těší, nechť se hnal i dral,
nechť hostů je, že sotva stačí sál.
Tím vítanější poctivec nám je,
když silné přispění nám slibuje
v osudné nejistotě chvíle ranní,
nad níž se zvedá páka vah i sklání.
Leč teď, kdy vzešel rozhodný můj čas,
nechť vaše pěst meč svolný pustí zas!
Čest chvíli buď! Jdou voje přeohromné
v boj proti mně — anebo pro mne!
Chci sám být muž! Kdo trůn a žezlo chce,
ať osobně těch poct si dobýt jde!
A přízrak ten, jenž na odpor nám vstává,
císařství našeho si titul dává,
chce pánem být všech lén, chce vojska vésti,
my v mrtvých říš svou vlastní svrhnem pěstí!

Faust

Horuješ, pane, pro velkost a slávu,
proč napospas však vydáváš svou hlavu?
Zda z přilby hrdý chochol nevlaje?
Ten hlavu chrání, která vším nám je!
Což, hlavy nebýt, údy sílu mají?
Když ona zdřímne, všechny usínají,
zranění její všech je oslabení,
když ona okřá, všech to zotavení.
Zná rychlá ruka síly dodat právu,
štít pozvedá, jímž ochraňuje hlavu.
Meč věrně vyplní svůj závazek,
odrazí ránu, opětuje sek.
Též noha zdaru účastnit se chce:
chce na šíji stát svého odpůrce.

Císař

Též já tak prahnu ve svém rozhořčení:
nechť zpupná hlava v podnož mou se změní!

Hlasatelé se vracejí

Pane, nepřátelé tvoji
málo poct nám prokázali;
přednesli jsme výzvu k boji;
že prý fraška to, se smáli:
„Vždyť se ztratil ten váš vládce,
v rokli své se echem stal;
pohádka to poví krátce,
zní: Byl jednou jeden král.“

Faust

Tvém nejlepším se stalo po přání,
těm, kdo jsou nejvěrněj ti oddáni.
Tvůj sok se hnul. Tvůj zástup, dychtě, stojí.
Vel k útoku! Čas příhodný je k boji.

Císař

Zde velitelem já být přestávám.

Nejvyššímu veliteli

Svou povinnost měj, kníže, v rukou sám!

Vrchní generál

Ať pravé křídlo přichystáno je!
Soupeřův levý bok se vzhůru žene;
a tedy dřív, než výšin dospěje,
ať rozpráší jej mládí vycvičené!

Faust

Nuž dovol, aby jarý junák ten
tvým řadám hrdinným byl přiřaděn,
ať, včleněn do těch bojujících řad,
svou zdatnou sílu může prokázat!

Ukáže na obra vpravo

Sperutě předstoupí

Kdo zakouká se na mne, dostane,
že z obou čelistí se krev mu cedí;
kdo pláchnout chce, má vlasy sedrané
a hlava dozadu mu v týle sedí.
Když meč a pažba dodělá,
co holou rukou začnu prvý,
sok poražen je docela,
a ve vlastní se zalkne krvi.

Pryč

Vrchní generál

Náš střed se rozvážně dej na pochod
a pak se na ně přival o překot:
jen vpravo trochu, neb náš pravý bok
tak silně útočí, že couvá sok.

Faust ukazuje na prostředního

Ni tímhle nerač pohrdnout!
Je mrštný, od rány, vše strhne v proud.

Berkdeber předstoupí

K císařských vojů hrdinnostem
přidruž se láska k movitostem,
a všechněm jeden cíl buď dán:
bohatý vzdorovládcův stan!
Však dobudem ho v okamžiku,
jak postavím se v čelo šiku!

Lupolapka, markytánka, tulíc se k němu

Ač sezdána s ním nejsem sic,
nejradši mám ho, o to nic.
Tohleto jsou tak pro nás žně!
Ženská to zná! A pořádně!
Když krade, nejsou žerty s ní.
My vyhrajem! A to se všechno smí.

Oba pryč

Vrchní generál

Na levé křídlo, jak jsem předvídal,
šik jejich pravý se teď v útok dal;
však naši odolají protivníku,
jenž zuřivě se dere do průsmyku.

Faust kyne nalevo

I na toho zde shlédnout račiž, pane!
Ať síla ještě silnější se stane!

Udržal předstoupí

O levý bok jen bez starosti!
Kde já jsem, vše je v bezpečnosti.
V tom osvědčen je starešina.
Co držím já, blesk neroztíná.

Pryč

Mefistofeles sestupuje shora

Hle, jak se zezadu to valí,
jak ze zubaté každé skály
se chrlí ozbrojení muži
a úzké stezky ještě úží;
z krunýřů, mečů, přilb a štítů
za zády máme hradbu sbitu.
Pokynu k bitce vyčkávají.

Tiše, divákům

Kde jsem to sehnal? v jakém kraji?
Nu arciže jsem nelenil,
zbrojnice vůkol vyplenil;
koňmo tam stáli, opěšalí,
jak ještě pány byli by a králi;
dřív rytířsky, ba císařsky se bili,
teď hlemýždí jen skořápky z nich zbyly;
vklouz mnohý přízrak tam, kde dřív byl šnek,
tak vzkříšen vyfintěný středověk.
A čertíci, co v brněních těch jsou,
dnes jistě efektem se neminou.

Nahlas

Slyšte, jak před bojem už řádí.
Drnčení plechu k půtkám svádí.
Praporců cáry vzduchem poletují,
standarty nedočkavě větrem dují.
Přichystán, vězte, je tam dávný lid,
jenž čerstvých bojů účasten chce být.

Shora strašlivý třesk pozounů, nepřátelské vojsko se zřetelně zakolísá

Faust

Nebe je náhlým šerem kryto,
jen občas rudě zasrší to
jak v bojechtivé předtuše;
krvavě blýskají už zbraně,
v půtku se mísí les a stráně,
vzduch, širá klenba nebes, vše.

Mefistofeles

Zdatně se drží bok náš pravý,
zvlášť před jedním to všechno padá;
tam se už po svém vypořádá
ten Sperutě, náš olbřím rvavý.

Císař

Kde dřív jsme jednu paži zřeli,
tam tucet náhle trčí celý —
to neděje se bez kouzel!

Faust

O zjevech nevíš, z mlh jež svítí?
V sicilských krajích lze je zříti.
V nevelké výši bys tam zřel
za mihotání záře denní
éteru divné zrcadlení,
jímž v párách div se rozhořel:
obrazy zahrad se tam smějí,
obrazy měst se vzduchem skvějí,
ve kterém jak by otvor zel.

Císař

Na kopích — zjev to podezřelý —
jiskry se náhle rozsršely;
na hrotech oštěpů se chvějí
světélka v strašidelném reji —
to je mi trochu přízračné!

Faust

To zmizelé jsou duše, pane,
duchové síly nevydané,
to Dioskurů světlo plane,
lodníky všemi uctívané:
k pobídce do boje to žhne.

Císař

Rci, komu děkovat však má se,
že příroda tu k naší spáse
hromadí jevy zázračné?

Mefistofeles

Komu než mistru vznešenému,
jenž v mysli své tě provází?
Hněv spravedlivý v prsou vře mu,
že nepřítel ti hrozit smí.
Tvou záchranou chce dík ti vzdáti,
nechť sám i životem ji splatí.

Císař

Moh tenkrát Řím se vstříc mi ujásati.
Však já měl moc a chtěl ji ukázati,
a tak mi bylo vhod, jim beze všeho
ze spárů vyrvat muže stařičkého.
Tím arci kněžím radost já jsem zhatil,
však taky u nich všecku přízeň ztratil.
A teď, kdy uplynula léta,
z mladého činu zisk mi vzkvétá?

Faust

Čin od srdce-li, štědrý vzejde květ;
jen rač svůj pohled k výši vznésti:
toť znamení, jež dobro věstí,
dej pozor, zjeví se to hned.

Císař

Orel se vznáší v modra říši.
Noh za ním hrozivě vzlét k výši.

Faust

V tom dobrou věštbu zřít bys moh;
jen z bájí přece znám je noh,
té jeho odvaze se divím:
měřit se s orlem opravdivým!

Císař

Krouživým letem oba ptáci
se obtáčejí — Pojednou
však proti sobě v letu jsou,
chtí hruď i krky rozedrat si.

Faust

Dej pozor však, jak cuchán je
ten hnusný noh, jak zedrán klesá,
jak lví svůj ohon stahuje
a mizí, srážen k vrškům lesa.

Císař

Ta předzvěst vyplniž se nám!
Já žasnu jen a přijímám.

Mefistofeles obrácen vpravo

Proti opětovné ráně
neobstály jejich zbraně,
k pravým šikům svým se v zmatku,
v nouzi stáhli, v nepořádku,
v levý šik též zmatek vrhli
a tak všechno v nelad strhli.
Naše centrum obrat činí —
vpravo v bok — a už se vklíní
v slabinu jich obnaženou.
Vichrem hnány se teď ženou
obě vojska — stejné vlny,
smrtinosné touhy plny.
Překrásné to podívání!
A my vyhráli v tom klání!

Císař nalevo; Faustovi

Ne! Vždyť my jsme ohroženi!
Zleva budem zaskočeni!
Nezřím létat kameny už!
Všechny nižší ztečeny už,
horní též už zpustly skály.
Teď — Teď nepřítel se valí;
houf a houfy strašné síly
snad už průsmyk obsadily.
Hříšné kousky se vám hatí,
jež nám zdaru měly přáti!

Pauza

Mefistofeles

Mí havrani dva krákorají.
S jakouže ke mně přilétají?
Mám skoro strach, že s velkým zlem.

Císař

Ti ptáci neblazí! Co s nimi?
Plachtami noci — křídly zlými —
z horského boje plují sem.

Mefistofeles havranům

Jen blízko sedněte k mým uším!
Záchranu nesete nám, tuším.
Vždy vašich rad já dbalý jsem.

Faust císaři

Hleď, jak by holubi to byli:
ti, mláďata by nakrmili,
k svým hnízdům letí přes dálku.
Rozdíl se nejlíp takto vztyčí:
pro mír je pošta holubičí,
havraní pošta pro válku.

Mefistofeles

Veliké zlo se ohlašuje.
Co nepřátel už v průsmyku je!
Ba, stáčí se to neblaze!
Sousední vrchy obsadili;
a tudy kdyby prorazili,
nám sotva udržet se lze.

Císař

Což podveden já musím býti?
Vy jste mne chytli ve své síti,
v níž cítím rouhavost a děs.

Mefistofeles

Prohráno ještě není dnes.
Chytře jen uzel rozetněme!
Konec ti vždy co proto dá.
Svých dobrých poslů poslechneme.
Vel, abych velet směl teď já!

Vrchní generál přiblíživ se

Tys, pane, spolčil se zde s těmi;
to spojenectví příčí se mi,
vždy kejkle zklamou naposled.
Boj skoncovat už na mně není;
když začali, ať též jej změní.
Zde dávám ti svou berlu zpět.

Císař

Ne, ponech si ji, kdyby byly
snad lepší dni nám popřány.
Mne děsí brach ten zarputilý
i jeho družnost s havrany.

Mefistofelovi

Mně berlu nelze propůjčit ti,
neb nezdáš se mi povolán;
však pokus se nás vyprostiti!
K velení povel je ti dán.

Odejde s vrchním generálem do stanu

Mefistofeles

Ať ho ta tupá berla chrání!
Beztoho pro nás byla na ní
odporná věc — cos jako kříž.

Faust

Co bude nyní?

Mefistofeles

Je to již! —
Hej, černí kmotři, v službě čilí,
k horskému oku! Pozdravte tam víly
a přelud vln si na nich vyprostež:
žen tajné kousky v moci mají,
od bytí přelud odpoutají,
až klam je jsoucnem, pravdou lež.

Přestávka

Faust

K těm rusalkám as vlídní byli
a havraní jim řečí lichotili;
hle, tam už vodou vše se chví.
Po mnoha místech holé skály
zurčivým zdrojem se to valí —
to tam je jejich vítězství!

Mefistofeles

To zázračné mi vzkazy jsou,
když nejsmělejší lezce pomatou!

Faust

Potůček v potoky už rozrůstá se,
ty v roklích dvojmo zesílily zase,
hučící řeka už je z nich,
zaujme skálu po celičké šíři
a sem, teď onam, šumí, stříká, víří
a k údolí se vrhá po stupních.
Nadarmo vojsko vlnám odporuje,
mohutný tok je všechny odplavuje —
i v dálce málem závrať cítil bych!

Mefistofeles

Nevidím pranic z vylhané té vody;
jen lidský zrak nalítne na podvody,
mne podivný ten případ baví jen.
Vždyť běží čím dál divočeji,
mní, blázni, že se potápějí,
a zatím po suchu se prohánějí
a plavců pohyb směšně provádějí.
Je celý voj už pomaten.

Havrani se vrátili

Dojdete chvály mistra satanáše;
teď mistrovství však vidět chci též vaše:
K podzemní tedy rychle dílně,
kde trpaslíci kovou pilně,
až skal i kovů jiskry dští!
Vymamte na nich žár, ten pravý,
blýskavý, prskavý a žhavý,
jenž vyšším cílům poslouží.
Což, v dálce vidět blýskavici
či hvězdy bleskem padající,
to možno v každou letní noc;
leč blesky, křižující houštinami,
či sykot hvězd, jež v mokré půdě mámí —
to nedokáže všední moc.
A tak se s nimi nehádejte,
proste — a pak si poroučejte!

Havrani odletí. Stane se podle rozkazů

Mefistofeles

Nepřítel padniž do temnoty!
Co krok, to svízel nejistoty!
Bludičky, sem, ať zevšad pláte!
Ať oslnivý lesk ho zmate!
Tak! už to všechno skvostně žhne.
Teď ještě zvuky úděsné!

Faust

Mrtvolných zbrojnic duté zbraně
žijí, jak vítr zadul na ně;
nahoře, slyš, ten rachot a ten hluk,
podivně chřestivý ten zvuk!

Mefistofeles

Ba, nelze je už ukrotiti;
rytíři mlátí jako lítí,
jak v onen krásný zašlý čas.
Pláty a holeně se činí
jak guelfové a ghibellini,
jsou v odvěkém svém sporu zas.
Tak jako předtím, rozdvojeni,
dědičně, navždy, k nesmíření,
a hřmot je větrem v dálku hnán.
Jak všude, kde se čerti žení,
k nejzazší hrůze, k vyvraždění,
nejlíp se hodí váda stran;
vespolným rozbrojem, jak vždycky,
panický ryk zní satanicky
a zryje údolí a lán.

V orchestru válečný lomoz, doznívající veselými vojenskými melodiemi

Stan vzdorocísařův

Trůn, nádhera

Berkdeber, Lupolapka

Lupolapka

Tak přec tu první ze všech jsme!

Berkdeber

Jak krkavci sem letíme.

Lupolapka

A poklad je tu navršen!
Čím začít mám? Kde přestat jen?

Berkdeber

Ten celý stan je samý div,
že nevím, na co sáhnout dřív!

Lupolapka

Mně vhod by byl zde koberec,
lehávám příliš bídně přec.

Berkdeber

Mně železný ten palcát zas,
po něčem takovém jsem pás.

Lupolapka

Ten rudý plášť! Má zlatý lem.
O tom už dávno snila jsem.

Berkdeber chápe se zbraně

Kdybych mu tímhle jednu dal,
je amen s ním a jdu si dál. —
Tys toho tolik nabrala
a správné věci nechala.
Tu veteš jen tu ležet nech
a vem si jednu z truhlic těch!
Z té vojsku žold se vyplácí,
je proto samý dukát v ní.

Lupolapka

Vždyť jako cent to těžké je.
To neunesu, ne a ne.

Berkdeber

Tak na bobek! Já pomohu ti,
já to už na hřbet vyzvednu ti.

Lupolapka

Co děláš? Vždyť mě přelomíš!
Vždyť mi ta tíha zláme kříž!

Truhlice jí spadne a rozskočí se

Berkdeber

Aj, rudé zlato! Jaký třpyt!
Tak jen to ber! A nelenit!

Lupolapka se shýbne

Tak do klína jen rychle s ním!
Však dost ho ještě odklidím.

Berkdeber

Tak dost! A ať už utíkáš!

Lupolapka vstane

V zástěře, hrome, díru máš!
Tak počkej! Kamkoli se hneš,
všude to zlato rozsypeš.

Trabanti zvítězivšího císaře

Co chcete ve svatyni té?
Císařský poklad kradete!

Berkdeber

Kdo tělo střelám nastavil,
jde z kořisti si vzít svůj díl.
K tomu je nepřátelský stan;
vojákům je tam přístup dán.

Trabanti

To věru nehodí se zde.
Kdo voják je, ten nekrade!
Kdo císaři se blížit chtí,
ať vojáci jsou poctiví!

Berkdeber

Tou vojančinou poctivou
snad vaše kontribuce jsou!
Prašť jako uhoď! „Dej to sem“,
to platí v cechu mém i tvém.

Lupolapce

Pojď! S tím, cos nabrala! Tak jdi!
Tady nás vidí neradi.

Odejdou

Prvý trabant

Ten drzoun drzý! Co to řek?
A pročs mu nedal políček?

Druhý

Má všechna síla k šípku šla.
Jak by tu stála strašidla!

Třetí

Ba, mně to taky blikalo
a před očima mžikalo.

Čtvrtý

Mně bylo, ani nevím jak.
Ten celý den byl parný tak,
to těsné, děsné dusno dnes —
Zde jeden stál, tam druhý kles,
my tápali, my kosili
a nevím, čím je pobili.
Mha zacláněla pohledům,
v uších byl sykot, bzukot, šum,
tak šlo to dál, a teď tu jsme,
a co se dálo, nevíme.

Vstoupí císař s čtyřmi knížaty

Trabanti se vzdálí

Císař

Ať bylo jakkoli! nám bitva vyhrána je,
a vojsko nepřátel už prchá, mizí, taje.
Zde stojí prázdný trůn, zde zrádcův poklad je,
zde přepych čalounů, jenž prostor zužuje.
Své stráže císařské, své trabanty my máme
a posly národů zde slavně vyčkáváme;
nám dobrá novina se nese ze všech stran,
že stát je uklidněn a radostně nám vzdán.
A nechť i do boje se kejkle přimísily,
my konec konců přec jen za sebe se bili.
Též jinak v boji vhod je nahodilý zjev:
když prší kamení či u nepřátel krev,
či zvuky zázračné když v slujích zazvučely
a nám se nadchne hruď, leč sevře nepříteli.
Kdo, přemožen byv, pad, je stále tupen jen,
však ten, kdo zvítězil, je k Bohu obrácen,
a bez rozkazu vše je strženo v říš tónů,
když slavné Tedeum zní z hrdel miliónů.
Leč pro Tvůrcovu čest svůj zrak teď obracím
— jak dříve zřídka jen — sem k vlastním citům svým:
nechť kníže mládím svým se raduje den ze dne —
on s lety zvážní přec a výš svůj pohled zvedne;
a proto, ctihodní vy čtyři, ke mně blíž!
Neb s vámi sdružit chci svůj dům, svůj dvůr, svou říš.

Prvému

Ty, kníže, na péči měls vojů pořádání,
tys v chvíli nejvyšší boj rozhod silou zbraní;
nuž, v míru činen buď, jak čas ti velí sám.
Jsi arcimaršál můj! Já meč ti připásám.

Arcimaršál

Tvá věrná armáda má v nitru práci posud;
až na hranicích tvůj i trůnu zpevní osud,
pak buď nám popřáno ti hody zchystávat
a hostů hemžení v tvých otců zváti hrad;
i pak smím tasit meč, bych nesl ti jej v čele:
v něm říšský majestát měj ochraňovatele!

Císař druhému

Že nejen chrabrého, leč úslužným tě zřím,
měj těžkou úlohu, být arcikomořím!
Jsa prvým dozorcem, buď správy domu dbalý,
dbej, aby sluhové se sporů vystříhali;
tvůj čestně jemný mrav buď zářným příkladem,
jak pánu líbit se a dvořanům a všem.

Arcikomoří

Být vládcův služebník, ó, hoden toho býti!
Všem dobrým pomáhat, ni špatným neškoditi.
Být kliden bez klamu, být jasný beze lsti!
Ty, pane, když mne znáš, už to mi dost je ctí.
Zda k oné slavnosti smím další přidat rysy?
Až půjdeš k tabuli, z mé zlaté myj se mísy;
a též tvé prsteny ti přitom podržím;
tvá dlaň se vodou těš, já pohledem zas tvým.

Císař

Jsem příliš vážný sic, bych myslil na slavnosti,
leč budiž! Podnětů i při hodech je dosti.

Třetímu

Tys — arcistolníkem! Tvé péči svěřím spíž;
ať nad mou drůbeží a nad honitbou bdíš;
vždy jídla nejlepší, a jež mám nejraději,
ať podle období se na stůl přinášejí!

Arcistolník

Chci stále vymýšlet a sám se postím rád,
než ráčíš na novém si jídle pochutnat.
Já a mí kuchaři se v dálce rozhlédneme
a roční počasí vždy trochu předběhneme.
Ne cizokrajná však či strava předčasná,
spíš to ti po chuti, co zdravou šťávu má.

Císař čtvrtému

Ať o čemkoli řeč, dnes hodů vše se týká.
Nuž, mladý hrdino, ty buď mi za číšníka!
Můj arcičíšníku, ty sklepů našich dbej,
ať veškerých tam vín je stále nejhojněj;
sám hleď si veselí, leč střídmě, bez neřesti,
a příležitostí se nenech k pitkám svésti.

Arcičíšník

Tvé, pane, důvěry je mládí hodno též
a vzroste na muže, dřív než se naděješ.
I mně buď popřáno tu hostinu již zříti:
já bufet císařský znám skvostně vyzdobiti.
To stříbro pohárů, to zlato vidím již,
však nejlíbeznější chci tobě podat číš:
sklo čistě broušené, sklo z luzné Venecie,
jímž truňk se koření, a přec tě neopije;
až příliš věří si, kdo tento pokál má,
leč, pane, ještě víc tě chrání střídmost tvá.

Císař

Čím jsem vás obdařit chtěl v této vážné chvíli,
je slovy vyřčeno, a vy jste uvěřili.
Dal císař velký slib, vy dary přijmětež,
leč nyní listiny je potřebí vám též,
je třeba podpisu. Ten pergamen vám dáti,
hle, muže pravého sem k nám se vidím bráti.

Vystoupí arcibiskup-arcikancléř

Císař

Když klenba uzavře se pevným svorníkem,
pak jistě odolá i příštím věkům všem.
Zde s čtyřmi knížaty jsme právě dojednali,
jak by náš dvůr a dům se dobudovat daly.
Však to, v čem prospěch tkví, ba základ říše sám,
to pádně svěřeno všem pěti budiž vám!
Co tkne se majetku, nechť víc než druzí máte,
nechť tedy výnosu též statků požíváte,
jež pánům patřily, kdož opustili mne.
Vám, věrným, připsati dám kraje překrásné
a spolu svolení — jak dědictví to dává
či koupě, výměna — též rozšiřovat práva;
pak stvrdím výslovně vám z pravomoci své,
že máte výsady jak zeměpánové;
chci, vaše ortely by právoplatné byly,
by žádné instance vám do nich nemluvily;
a berně, desátek i léno, clo a daň,
sůl, ruda, mince též, vám poplatnou se staň.
Neb abych přesvědčil vás o míře svých díků,
já k trůnu pozved vás: až přímo k panovníku.

Arcibiskup

Buď jménem pěti nás dík nejhlubší ti vzdán!
Svou vlastní sílí moc, když sluhy sílí pán.

Císař

Vám pěti propůjčím však hodnost ještě vyšší.
Jsem dosud živ — a rád — i sobě a své říši;
však sotva na předků svých řadu hledím zpět,
já věci poslední si uvědomím hned.
I mně přec rozloučit se bude jedenkráte,
pak volit nástupce vy za povinnost máte.
Nechť, zdoben korunou, je zvednut na oltář;
co z bouře vzešlo nám, pak za míru se dař!

Arcikancléř

Rač přijmouti náš hold, my v pokoře i pýše
se k zemi skláníme, my, knížata tvé říše.
Věř, pokud život by nám v žilách neuhas,
my tělo jsme, ty dech, jenž oživuje nás.

Císař

A tedy skončeme. To, co tu stanoveno,
vší době budoucí buď písmem ověřeno. —
To ještě: Každý z vás část říše v moci má,
leč s jednou podmínkou: Ta moc je nedílná!
Nechť vzroste jakkoli, co v dar teď vzít jste směli,
syn prvorozený ten kraj vždy zdědí celý.

Arcikancléř

Rád, neprodleně já dám zapsat v pergamen
jak pro říši, tak nás významný zákon ten;
svou kanceláří pak dám opis obstarati
a bule pečeť dát. Ty ráčíš podepsati.

Císař

A tak vás propouštím, ať veliký ten den
je vámi pozorně a z hloubi rozvážen.

Světská knížata se vzdálí

Duchovní kníže zůstane a mluví pateticky

Já kancléř odešel, já biskup zůstal tady,
neb mám svým závazkem ti výstražné dát rady;
jeť plno úzkosti mé srdce otcovské.

Císař

V té chvíli radosti proč úzko v duši tvé?

Arcibiskup

Ó, trpký je můj bol, neb ty, jenž stal ses pánem,
když církev svolila — jsi v spolku se satanem!
Svůj trůn sic, jak se zdá, jsi zajistit si spěl,
však urážen je Bůh i papež. Bohužel!
Až papež o tom zví, on ve hněvu se zdvihne
a svatým prokletím tvou hříšnou říši stihne.
Má ještě v paměti tvé smělé rouhání:
tys chránil kacíře v den korunování!
Ty, sotva pomazán, hned v prvém okamžiku
jsi ztupil křesťanstvo: dals milost kouzelníku!
Nuž, bij se do prsou a v důkaz pokání
splať malou částečkou své smělé rouhání:
ten širý pahorek, tam, kde tvůj stan se zvedal,
tam, kde jsi démonů zlé spojenectví hledal,
tam, kde sám kníže lži byl pomocníkem tvým —
to místo, poučen, dej cílům nábožným;
též arci vrch a les, jež patří k tomu kraji,
i tučné pastviny, jež se tam rozkládají,
též pěkné potůčky s tou vodou šumivou
a bystrá jezírka, v nichž čilé rybky jsou,
nu, zkrátka, úrodnou tu celou údolinu.
Tak může pokání tě omilostnit, synu.

Císař

Jsem v hloubi zarmoucen a hotov k pokání;
nuž, urči si tu mez dle svého uznání.

Arcibiskup

A tedy především: ta místa znesvěcená
nechť k službě Tvůrcově jsou rychle přetvořena.
Už zdivo vyrůstat já vidím v duchu svém
a ozářen už kůr je ranním sluníčkem.
V tvar kříže šíří se už celá stavba skvělá,
loď roste v dál i šíř, by církev radost měla;
už mocným portálem se hrnou věřící,
jež, do daleka zně, zvon sezval dunící.
A z věží všech to zní, jež pod oblohou svítí;
už jdou tam, kajícní, kdož touží nově žíti.
Kéž brzo nastane ten vytoužený den,
jenž přítomností tvou zvlášť bude posvěcen.

Císař

Tou stavbou zbožnost má nechť dojde potvrzení,
Bůh patřících mu poct, já svého rozhřešení.
Dost! neboť povznášen už teď jsem dílem tím.

Arcibiskup

Co kancléř dokument si řádný vyprosím.

Císař

Vše, co tu smluveno, já církvi zaručuji.
Ty zhotov listinu a nadšen podpíšu ji.

Arcibiskup, jenž ukloniv se šel, u vchodu se obrátí

Dál arci: klášter ten, jenž tuto povstává,
nechť všechny desátky i příděl z daní má
a ovšem navěky. Neb správa nákladná je
a rovněž opravy. Zvlášť vzhledem k rázu kraje.
Teď — poušť tam. Rychlá však se stavba zajistí,
když do ní vložíš díl své hojné kořisti;
vždyť z dálky vozit je — to nelze zamlčet si —
dříví a břidlici a mnoho jiných věcí.
Lid, knězem poučen, už potah obstará;
jeť církví požehnán, kdo pro ni táhnout zná.

Odejde

Císař

Je smrtelný to hřích, jímž obtížil jsem duši,
ta pomoc kouzelná mě, věru, notně kruší.

Arcibiskup, znovu se vraceje, s nejhlubší úklonou

Ó pane, ještě to! Muž onen pověstný
břeh lénem obdržel, leč kletba na něm lpí,
ač jestli neráčíš i z něho církvi dáti
daň, desátek a clo a dávky, jež se platí.

Císař rozmrzen

Kraj není ještě tu, je v moři ponořen.

Arcibiskup

Však my se dočkáme, jeť právo u nás jen.
Tvé slovo císařské nám plnou vahou platí.

Odejde

Císař sám

To celé říše své bych takhle moh se vzdáti!

Páté dějství

Širý kraj

Poutník

Jsou to tmavé lípy, ano,
košaté a letité;
s nimi shledat se mi dáno
po tak dlouhé pouti mé!
Zde je chýše, jež mě skryla
ve svůj azyl hostinný,
když mě vzteklé vlny síla
vyvrhla tam na dyny.
Švarní hostitelé milí,
požehnat vám dvěma chci;
snad jsou, žel — neb staří byli —
mrtvi už mí zachránci.
Zbožně dvojice ta žila.
Zabušit mám? Zavolám?
Dosud vám-li dobrá díla
přáno konat, pokoj vám!

Baukis, velmi stará matička

Zticha, zticha, milý muži,
ať se manžel nevzbudí!
Dlouhý spánek starce vzpruží
pro ty chvilenky, co bdí.

Poutník

Pověz, matičko, zda díkem
záchranu ti splácet smím;
jsi to ty, jež nad mladíkem
skláněla se s chotěm svým?
Rci, jsi Baukis, která rty mi
svlažila, z nichž dral se ston?

Vystoupí manžel

Ty, jenž do vln pro skvosty mi
seskočil — jsi Filemon?
Ohýnek váš plál tak čile,
stříbrně váš zvonek zněl
a ty děsivé své chvíle,
díky vám, jsem přežít směl.
Teď jdu zhlédnout bez hranice
ohromné to moře tam;
kleknout musím, pomodlit se,
tolik tísně v srdci mám!

Vystupuje po dyně vzhůru

Filemon Baukidě

Na zahrádku sedneme si,
prostírej tam pro nás tři.
Jen ať běží, ať se zděsí,
neuvěří, co tam zří.

Stoje vedle poutníka

Svého škůdce, moře líté,
zuřící a plné zrad,
proměněno tady zříte
v mírný kraj, ba v rajský sad.
Kmet, já, neúčasten díla
nepřičinliv stranou stál,
a jak mizela mi síla,
vlny couvaly vždy dál.
Chytrých pánů sluzi smělí
kopat jali se a zdít,
moře odsud odháněli,
sami chtíce pány být.
Lán se střídá s lučinami,
vísky, háj a les tu zříš. —
A teď pojď a pojez s námi,
sluníčko se sklání již. —
V dálkách plachty pospíchají
vstříc svým mořským zátokám.
Hnízdo své přec ptáci znají;
neb teď přístav je až tam.
V daleku, kam zrak tvůj míří,
vidíš modrý mořský lem;
vlevo, vpravo, po vší šíři
hustě obydlenou zem.

Sedíce na zahrádce ve třech

Baukis

Oněměls? A ani skývy
nepojedí ústa tvá?

Filemon

Chtěl by vyslechnout ty divy;
vypravuj, vždyťs hovorná.

Baukis

Divná věc se tady děla,
nutno to mít za zázrak.
Ještě teď se chvěju celá.
Nebylo to jenom tak.

Filemon

Hřešil císař snad, když v léno
dal mu pobřežní tu zem?
Což to slavně nehlášeno
jízdným říšským heroldem?
Tady blízko, zde z té strany,
počínali hrazení,
zřídili tu chýše, stany;
palác dál tam v kraji ční.

Baukis

Rýčem, lopatou, vší mocí
marně za dne ráz a ráz.
Jiskérky kde žhnuly v noci,
nazítří tam stála hráz.
Lidské oběti se dály.
V nočních tmách zněl pláč a kvil.
Plameny se k moři draly —
zjitra průplav hotov byl.
On je bezbožný a chtivý,
chce náš les a domek mít;
aby on byl milostivý,
soused má mu poddán být.

Filemon

Vždyť nám v tom svém novém kraji
nabíd krásný stateček.

Baukis

Vodní dno tam statky mají,
udrž si svůj kopeček!

Filemon

Teď se ještě před kapličkou
do západu dívejme!
Zvoňme, klekněm, modlitbičkou
pána boha vzývejme!

Palác

Prostranný sad; velký přímočarý průplav. Faust v nejvyšším stáří; prochází se zadumán

Věžník Lynkeus hlásnou troubou

Plá západ. Spějí do přístavů
poslední lodi v dálkách tam.
Od moře právě do průplavu
veliký člun se nese k nám.
Veselé vlajky pestře vlají,
stožáry přichystány ční.
Tvým pracím plavci požehnají,
tvé blaženství se slavně dní.

Z výspy se ozve zvonek

Faust vytrhne se z dum

Proklatě! Hnusné vyzvánění!
Jak rána do zad vždy to jest!
Svou říši zřím, jíž konce není;
však vzadu — ne, to nelze snést!
Ten zvuk mi zapomenout nedá:
v mých zemích nečistý zbyl cíp;
mně nenáleží bouda hnědá
ni shnilá kaple poblíž lip.
Mně nelze okřát u té chaty,
neb cizí stín mi vždycky děs;
to píchá do oka i paty —
kéž odsud v dálce byl bych kdes!

Věžník jako prve

Ten pestrý člun! Jak spěchá sem,
hnán podvečerním větříkem!
Co beden, skříní, pytlů všech
rozhoupal jeho hbitý běh!

Vplouvá nádherný člun, s hojným a pestrým nákladem cizích končin

Mefistofeles a tré obrů

Sbor

Tak, přistáváme,
jsme už tu.
Zdar pánovi,
zdar patronu!

Vystupují; zboží se vykládá na břeh

Mefistofeles

Nu, výborně jsme obstáli,
jen ať nás patron pochválí!
Dvě lodi dal nám, s dvaceti
vidí nás teď se vraceti.
O zdaru naší výpravy
ať skvostný náklad vypráví.
Svobodné moře volnost dá,
tam rozvážnost je škodlivá,
tam heslem: udici svou hoď,
ať je to ryba nebo loď,
a máš-li tři, tu čtvrtou též
lehce už hákem přitáhneš
a taky pátá bude tvá,
neb kdo má moc, i právo má.
Co získáš, platí; jak, toť jiná.
Vždyť přece každý matróz ví:
válčení, obchod, pirátství,
to trojice je trojjediná.

Tré obrů

Neřekne dík!
Nechce nás znát!
Jak bychom pánu
nesli smrad.
Div že se na nás
nešklíbí;
královský lup
se nelíbí!

Mefistofeles

Jen se mi na mzdu
netěšte dál!
Vždyť si z vás každý
díl svůj vzal.

Obři

Pro kočku leda
díl to byl;
my chceme všichni
rovný díl.

Mefistofeles

Dřív projděte zámku
komnaty,
sneste tam náklad
bohatý!
Když prohlédne potom,
co snesli jste,
a bedlivě všechno
si rozpočte,
však pustí už chlup
a pozve vás
a v loďstvu bude
co den, to kvas.
Však přiletí zítra ti pestří ptáci;
o ně se starat, mou je prací.

Náklad se odnáší

Mefistofeles Faustovi

Vrásky a chmurný pohled máš,
jak o divech se dovídáš.
Tvůj umný čin je dokonán,
průplav nás vede v oceán;
ochotné moře v spěšný běh
přijímá loď, již vyslal břeh.
Viď, zde od toho paláce
tvá paže svírá svět, jak chce;
ten rozmach počátek tu vzal.
Zde prvý domek z prken stál;
kde nyní člunů čilý ruch,
dals vydlabati rýhy struh.
Tvůj smělý um, spěch sluhů tvých
na souši slaven, na mořích.
Zde — odsud —

Faust

Zlořečené zde!
To právě trýzní mě a štve.
Tys obratný, i chci ti říci,
co mi tak hnusné, čím dál víc.
Jsou mi to muka drásající
a stydím, se, když mám to říc.
Ty staré bych chtěl dostat z domu,
sám abych pod lípy si sed;
když nepatří mi pár těch stromů,
já nevěřím, že můj je svět.
S větvemi větve by se spjaly,
k vyhlídce by se sroubit daly
a zrak by zíral v šíř i dál,
co všechno, vše já vykonal,
a naráz by tam odtud zřel
mistrovský kousek lidských děl:
dokázalť podnikavý um,
že prostor získán národům.

Tak nejhůře jsme trestáni.
To bohatců je strádání.
Když zvonek zní, lip vůně vlá,
mne hřbitovem to ovívá.
Nechť všemocná má vůle je,
zde o písek se rozbije.
Jak zažehnat, co nelze snésti?
Jak zacinká to, svírám pěsti.

Mefistofeles

Toť odporné! Nu, jak by ne,
tím život arci zatrpkne.
Sluch zjemnělý, jak každý ví,
to klinkání si protiví,
to hnusné bim-bam ufňukané,
jímž z nebe nebíčko se stane
a jež vám vrní v každou dobu
od prvé dětské lázně k hrobu,
jako by mezi bim a bam
vás bdělý život byl ten tam.

Faust

Ten jejich odpor svéhlavý
to vše, co mám, mi otráví,
že, nechť i v hloubkách trpím tím,
se stávám nespravedlivým.

Mefistofeles

A načpak lítost namlouvat si!
To patří ke kolonizaci!

Faust

Tak jděte jen a odstraňte je! —
Vždyť krásný stateček jsi zhlíd,
jímž starochy chci odškodnit.

Mefistofeles

My unesem je, usadíme —
Jsou v suchu, než se otočíme,
pak, přeneseni násilím,
se smíří s krásným bydlem svým.

Pronikavě zahvízdne

Tré obrů vystoupí

Mefistofeles

Hej, nový úkol pán vám dá.
A zítra — lodní paráda.

Tré obrů

Náš starý špatně přijal nás.
Nám slavnost přijde vhod a včas.

Mefistofeles ad spectatores

I tento příběh už se stal,
když vinici vzal Achab král.

Hluboká noc

Věžník Lynkeus zpívá na zámecké hlídce

Já dívám se, dívám,
neb vidoucí jsem,
já věžník si zpívám
a miluji zem.
Zřím blízko, zřím dálky
a kroužení hvězd
jak laňky a skalky
mi na dosah jest.
A věcí všech libý
zřím soulad a znám,
tak vše se mi líbí,
i sobě já sám.
Vy blažené oči,
co zřely jste kdy —
nechť bylo, jak bylo,
přec nádherné vždy!

Pauza

Nestojím tu na cimbuří,
bych jen slast a rozkoš zhléd;
jakým úděsem to zuří,
jakou hrůzou temný svět!
Bludných jisker mihotání
v dvojím šeru lip já zřím;
teď už mocné plápolání,
rozdmýchané povětřím.
Vlhce omšená ta chata
v kouře hustý sloup se mění.
Rychle! Nikdo nepřichvátá?
Pomoc! Pomoci už není.
Ti dva stařečkové milí,
neprchnou-li, zemřít musí;
vždy tak úzkostliví byli
s ohýnkem; teď dým je dusí.
Plane plamen, v mechu šílí
zčernalém ta výheň vzteklá;
kéž by se jen zachránili
z toho horoucího pekla!
Z větve na větev to šlehá,
na listoví požár lehá;
suché ratolesti svítí,
řítíce se s praskotem.
To že, oči mé, vám zříti!
Že tak bystrozraký jsem!
Ulámané větve boří,
hroutíce se, kapličku,
vršky lip už ostře hoří
v tanci hadích jazýčků.
Vydutý kmen obléká se
v purpur až po kořen sám. —

Dlouhá pauza. Zpívá

V prosté co tu stálo kráse
po sta roků, je to tam.

Faust na balkónu, obrácen k výspám

Co zpěvem lká to na mé věži?
Slovo i píseň pozdě zní.
Můj věžník kvílí. Na mně leží
ten skutek netrpělivý.
Však nechť i zkázu háje vidím,
nechť zuhelnatí kmeny lip,
rozhlednu místo nich tam zřídím,
v bezmezno budu zírat líp.
Pak může zrak se k místu nésti,
jež dám těm starcům za pobyt
a na němž budou v pozdním štěstí
mou velkodušnost velebit.

Mefistofeles a tré obrů dole

Už je to. Tryskem zpět se štvem.
Žel, že to nešlo po dobrém.
My klepali, my tloukli tam —
nebylo otevřeno nám;
my tloukli dál a mlátili —
bac! až se dveře svalily.
My hrozili a láli hned —
a ne a ne nás vyslyšet.
A jak to staří umějí:
že nepůjdou, že nechtějí.
Nu tak jsme honem spěchali
a lidičky ti vyndali.
Trápení dlouhé neměli;
hrůzou se mrtví skáceli.
Byl u nich host, chtěl šermovat.
A šermoval. A v půtce pad.
Jak potyčka se vznítila,
od uhlí sláma chytila;
teď hoří to, a trojici
hranice polkla hořící.

Faust

Což přeslechli jste, co jsem děl?
Já výměnu, ne loupež chtěl.
Ten zbrklý kousek proklínám
a kletbu dávám za mzdu vám.

Sbor

My starou moudrost zažili:
ochotně skloň se násilí!
A znáš-li čelit nástrahám,
svůj dům dej všanc — i sebe sám.

Faust na balkóně

Hvězdy svou záři tlumí již.
Ochabl plamen, šlehá níž.
Větřík, jenž zadul v žár a troud,
přináší ke mně dým a čoud.
Spěšný byl příkaz, kvapný čin! —
Co se sem třepotá jak stín?

Půlnoc

Vystoupí čtvero šedivých žen

První

Mé jméno je Bída.

Druhá

Mé jméno je Hlad.

Třetí

Mé jméno je Starost.

Čtvrtá

Mé jméno je Strast.

Ve třech

Jsou zamčeny dveře, my nemůžem tam.
Kde bohatec bydlí, my nesmíme tam.

Bída

Já v stín bych se scvrkla.

Hlad

Já v pouhé nic.

Strast

Ode mne odvrátí zhýčkanou líc.

Starost

Nechť nepustí žádnou mou sestřičku tam:
však Starost, ta vklouzne skrz dírčičku tam.

Zmizí

Strast

Vy šedivé sestry, jen ztraťme se, jděm!

Hlad

Já docela blízko jdu po boku tvém.

Bída

Jen běžte! Jsem Bída, jsem rychlá jak chrt.

Ve třech

Mrak za mrakem táhne, mhou hvězdy se halí,
a vzadu, ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli
už přichází sestra, už přichází — — Smrt.

Faust v paláci

Sem čtyři šly — pryč tři šly jen.
Slov jejich smysl byl mi zahalen.
Já slyšel cos jak Bída — chrt —
rým chmurně opakoval: Smrt.
Šept sípal přízraků a hluchých tuch...
Na volný posud nepronik jsem vzduch.
Kdybych, prost magie, moh světem jíti,
kouzelných hesel zcela zapomníti,
před tebou, přírodo, jak muž bych stál
a s pýchou bych se lidským tvorem zval.

Já se jím zval, než v temna tajuplná
jsem zabřed, sobě sám i světu klna.
Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,
že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem.
Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,
noc ve zmatené snění vplete nás.
Chcem z mladých niv si radost odnésti —
Pták zakráká; co kráká? Neštěstí.
Tak žijem, mlhou pověr zmateni:
jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení;
a zlekán, každý z nás je sám a sám.
Zavrzla dvířka, nikdo nejde k nám.

V hloubi vzrušen

Je někdo tu?

Starost

Já odpovídám: Je!

Faust

A ty! Kdeže jsi ty?

Starost

Jsem zkrátka zde.

Faust

Jdi pryč!

Starost

Ne. Jsem, kde místo mé.

Faust prudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě

Buď mužem! Bez formulky kouzelné!

Starost

Nechť mne ucho neslyšelo,
srdce mnou se rozdunělo.
Měnlivá, mám tvarů sto,
pášu násilí a zlo.
Na stezkách i vodní pláni
zneklidňuji bez ustání;
najde mne, kdo nehledal,
ať mi klel, ať se mnou hrál. —
Cožs nikdy Starost nepoznal?

Faust

Já světem jen se hnal a hnal,
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
odvrh, co nepostačovalo,
a nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
a znova práhl a tak probouřil
svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
však teď to moudře jde, teď rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
v té chůzi muž měj strast i slastný dík —
on, neukojen ani okamžik!

Starost

Koho já si poddám, není
na světě mu potěšení;
v tmách je věčně, nevychází
slunce proň a nezachází;
vnější smysly nedotčeny,
a přec do chmur zahaleny;
a tak z nádher všeho žití
nic neumí uchopiti.
Slast jak strast ho stejně mučí,
čím víc má, tím víc je chudší;
vše, co těší, vše, co jitří,
odkládá vždy na pozítří.
K zítřkům upírá své chtění,
a tak nikdy hotov není.

Faust

Dost! Ustaň! To mě nezdolá!
Tvůj nesmysl mi protivný je.
Pryč! I kdo rozum v hrsti má,
moh by se zbláznit z té tvé litanie.

Starost

Jíti? Nejít? Má či nemá?
Mezi rozběhy je dvěma.
V půli cesty upravené
klopýtne a zpět se žene;
hloub a hloub se stále ztrácí;
rozměr věcí se mu zvrací;
sobě sám a všem se hnusí,
z hloubky dýchaje se dusí,
nezdušen a bez života,
nezoufá si, jen se motá.
Bez vůle je, odhodlání.
Chce-li, je to zpěčování.
Volnost porobou ho trudí,
z polosna se zmlácen vzbudí,
a tak nehýbe se z místa,
leda do pekel se chystá.

Faust

Neblahé přízraky! Tak strašíte
vždy novou mukou lidské pokolení;
i na lhostejné chvíle síť vy házíte,
jíž život v trapné bludiště se mění.
Běsů se člověk snadno nezhostí,
pout přísných duchů nelze zpřetrhati.
Tvou plíživou však moc, ó Starosti,
já odhodlán jsem — neuznati!

Starost

Nuž, Fauste, poznej sílu mou,
než opustím tě s proklínáním!
Po všechen život lidé slepi jsou:
já před tvým koncem slepotou tě raním.

Dýchne naň a zmizí

Faust osleplý

Noc padá, zdá se, hloub a ponuřeji,
v svém nitru však jsem světlem zaléván.
Co vymyslil jsem, dovršit já spěji;
jen to má závažnost, co káže pán.
Hej, sluzi, vstaňte! Vzhůru, muž a muž!
Můj smělý plán buď oku zřejmý už!
Zdar náš je! Rýčů chopte se a lopat,
vytčené konat dílo, rýt a kopat!
Buď rychlý výkon, tuhý řád
s odměnou nejkrásnější spjat!
By nejvyšší byl výboj sveden,
tisícům rukou stačí duch jen jeden.

Velké nádvoří paláce

Pochodně

Mefistofeles vpředu, jako dozorce

Hej hola, hybaj, žádný strach,
Lemuři harašiví,
slátaní z kůstek, vaziv, šlach,
vy zmetci položiví!

Lemuři sborem

My bez prodlení poslechnem,
neboť, jak zpola víme,
o šíroširou jde prý zem,
a my ji obdržíme.

Špičaté kůly jsou tu již
i řetěz na měření;
proč do práce nás pobízíš,
nám přesně známo není.

Mefistofeles

Neplatí umné předpisy,
osobní míra stačí zhruba;
nejdelší dlouhán na zem lehni si,
ostatní sbor ať trávník škubá;
už od praotců je ten zvyk:
prohloubit pěkně obdélník!
Z paláce v kobku uzounkou,
to vždy ty hloupé konce jsou.

Lemuři, kopajíce s škádlivými posuny

Když byl jsem mlád, já miloval,
tak sladce život lákal;
kdekoli hrála muzika,
já nelenil, já skákal.

Teď trefila mě berličkou
Staroba rozzlobená;
o dvířka hrobu zakop jsem —
proč byla otevřená!

Faust vystupuje z paláce a tápá podél veřejí

Jak vzněcuje mě motyk řinčení!
Toť dav, jenž koří se mi prací,
kraj pod vodami souši vrací,
stanoví vlnám určení
a poutá je jak přísná stráž.

Mefistofeles pro sebe

To pro nás jen se namáháš,
vždyť pro Neptuna pouze stavíš,
to ďáblu vod jen hody slavíš,
jak hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.

Faust

Dozorce!

Mefistofeles

Zde!

Faust

Slyš: buď jak buď,
dělnictva houfy chci mít větší;
sliby je verbuj, žoldem, péčí,
plať, lákej, trestej, k práci nuť!
A nechť se den co den mi ohlašuje,
jak započatý příkop pokračuje!

Mefistofeles polohlasem

Mám hlášení z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.

Faust

Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci miliónů mnoho usídliti,
ne v bezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda... Jak v domovině,
člověk i zvěř se ciť tam na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. —
Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám.

Faust sklesne nazpět, Lemuři ho zachytí a položí na zemi

Mefistofeles

Slast žádná nehoví ni štěstí jeho hrám,
s měnlivým každým jevem hrá jak s milkou;
chudák! s tou poslední, v níž klam a mam,
nechce se rozloučit, s tou prázdnou chvilkou.
Vzdor silný proti mně on zved.
Teď čas je pánem. V písku leží kmet.
Je orloj tich —

Sbor

Je tich. Noc mlčí z orloje.
Rafie padá.

Mefistofeles

Padá! Dokonáno je.

Sbor

Čas minul. Minul čas.

Mefistofeles

Ten hloupý zvuk!
Cože to slovo značit má?
Čas minul — Ryzí nic — Ta nuda naprostá!
Co vůbec platno, věčně tvořit!
A stvořené zas do nicoty bořit!
Že minul čas? To značí věru málo.
Jak by to ani bylo nebývalo;
a štve se to přec v kruh, jak by to bylo.
Mně věčné prázdno spíš by bylo milo!

Kladení do hrobu

Lemur sólo

Čí rýč a kopáč vystavěl
ten dům tak pošpatnělý?

Lemuři sborem

Hostu, co v rubáši sem šel,
je dům až příliš skvělý!

Lemur sólo

Kdo sál tak bídně opatřil?
Vždyť stolu a židlí tam není.

Lemuři sborem

Nakrátko život půjčen byl —
chtí všichni být vyplaceni.

Mefistofeles

Zde leží trup. A duch-li prchnout chce,
s lejstrem se vytasím, jež krví psáno.
Co návodů však dnes je v oběh dáno,
jak čertu duši urvat lze!
Tu starou cestu ve zlé mají nám,
a s novou nedojdeme díků;
dřív býval bych to proved sám,
dnes je mi třeba spomocníků.
Dnes v každém směru s námi zle je.
Prastará práva, běžné obyčeje —
dřív platily. Však teď? Kdo na to dá!
S posledním dechem vylétala již,
já po ní, mršce, pás a jako myš
ji drápkem lapil, šups, a byla má.
Teď váhá; nechce skrýši opustit,
páchnoucí mrtvoly ten hnusný byt;
až živly, jež se nenávidí,
ji přinutí, že pryč se klidí.
Já celé dni si mozek namáhám,
však záhada je: kdy? a jak? a kam?
Ta stará smrt už nemá rychlých sil.
Spor bývá, zda to vůbec konec byl.
Ty chtivě koukáš na nehybné tělo —
a tumáš! znova do něho to vjelo.

Fantasticky velitelské posuny zaklínání

Jen rychle sem! Tak rychle! Kalupem!
Vy s rovným rohem, s křivým rohem ďasi,
vy stará gardo pekelnické rasy,
pekelnou tlamu přivlecte mi sem.
Má peklo sice mnoho tlam, ba mnoho,
neb různosti a stupně stavů dbá:
však příště, koho pohltit má, toho
prý bez rozdílu prostě spolyká!

Po levé straně se rozevře příšerná pekelná tlama

Tesáky zejí; z vydutého chřtánu
řine se vzteklých ohňů proud
a v čpavém čmoudu, v zadní hledě stranu,
zřím plamen Města věčným žárem žhnout.
Hle, příboj rudých vln i přední zuby líže.
Sbor pluje proklatců, by břehu stih.
Leč obrovitě hyena je hryže
a zpět je hází do vln vařících.
I v zákoutích se leccos ještě tají;
tak těsný cíp, a hrůzou přeplněn!
Tím poděsit se hříšné duše mají;
žel, že to pro ně podvod jen a sen.

Tlustým ďáblům s krátkým tupým rohem

Břicháči, lotři, dech váš ohnivý je,
vy tuční potem síry pekelné!
sražené, býčí, nepohnuté šíje!
sem dolů v stráž, zda fosforem to žhne!
Křidélka dušičce, takzvané Psyše,
jak vyrvete, je bídný červ z ní hned;
a pak se na čelo můj znak jí vpíše,
a pryč s ní v ohňů rozvichřený let!

Na spodní oblast pozor dávat,
vy žoci, to je vaše věc;
zda ráčila tam přebývávat,
přesně se nikdy neví přec.
V pupku jí milo bydleti —
Pozor, sic odtamtud vám vyletí!

Vychrtlým čertům s dlouhým křivým rohem

Křídlatci vychrtlí, vy obří chlapi,
fofrovat vzduch a chytat v objetí,
rukama šermovat a brousit drápy!
Pozor, ať nefrnkne, až vyletí!
V tom starém domě ji už jímá hnus;
uteče horem, byl to génius.

Shora po pravé straně nebeské glorie

Zástup nebešťanů

Andělé, druzi,
nebes vy sluzi,
buď mírný váš let!
Hřích s hříšníků sníti;
dát prachu zas žíti;
kdož k činům se vzchopí,
těch uchovat stopy —
to průvod váš vznítí,
jenž zvolna jde vpřed!

Mefistofeles

Brnkání slyším ufňukaných zvuků,
nesou se dolů s nevítaným dnem;
zbříděné zjevy z žabiček a kluků:
to zrovna pastvou svatouškům je všem.
Vždyť víte, jak jsme v zlořečené chvíli
chystali zhoubu na pozemský rod;
to nejhnusnější, co jsme vymyslili,
jim pro pobožnost právě vhod!

S podfukem na nás jdou ti ufňukaní,
tím lecjaká se duše polapí.
Zdolat nás chtějí naší vlastní zbraní,
jsou čerti též, jen pod kápí.
Zde podlehnout, toť navždy zostudit se;
sem k hrobu blíž a kraje nepustit se!

Sbor andělů, sypaje růže

Zářící růže vy,
mámící vůněmi!
letící, kroužící,
tajemně křísící,
na snítkách rozváty
s puklými poupaty,
rozkveťte již!

Z jarního kraje,
věčna kde říš,
nach neste ráje
k spícímu blíž.

Mefistofeles satanášům

Krčit se? Couvat? Což to zvyk je náš?
Pugéty nás přec neomámí;
kde každý stál, ať stojí stráž!
Jen sněžte na nás těmi květinkami!
Zde ty — a ty — jsme žhaví čerti samí,
a roztaje to, jak to k hubě dáš.
Dmýchejte, měchy! — Počkat, zadržet!
Tím foukáním už celý chomáč zhled. —
Ne zuřivě tak! Zavřte nos a huby!
To funění nás ještě zhubí.
Vždyť růže — když vy míry neznáte! —
scvrkly se, hnědnou, pálí, rozžaté.
Teď ohňů ostrý jed se na nás nese.
Hrr proti plamenům! a semkněte se! —
Odvaha mizí, slábne spár!
Mí čerti větří cizí, sladký žár.

Sbor andělů

Květů déšť blažený
čistými plameny
horoucí lásku dští,
do srdce za slastí
slast sype zas;
ve věčnu zdraví
nebeské davy
éterné slávy
pravdivý hlas.

Mefistofeles

Hrom že mi do těch tupců neudeří!
Na hlavách stojí Lucipeři,
metají kozelce, ta nemehla,
do pekel jedou po zadnici.
Aby vám horká lázeň k duhu šla!
Já svoje místo nedám vzít si. —

Potýká se s poletujícími růžemi

Pryč, bludičky! Ty nejsvětlejší, zmiz!
Sotva tě chytím, rozmázlý jsi sliz.
Co poletuješ? Kliď se jen, hej hola! —
V týle to lpí jak síra a jak smola.

Sbor andělů

To, čeho neznáte,
nelze vám snésti;
v to, co vás pomate,
se nechtějte plésti.
Kde bojem vy jste mdlí,
my zdvojme úsilí;
láskou jen milenec
do nebe smí.

Mefistofeles

Mně hoří hlava, srdce, játra má;
toť síla víc než ďáblovská!
Toť žhavější než lázeň v pekle! —
Ó, proto vídal jsem tak vztekle
krk stáčet k nedostupné dívence
a brečet odmítnuté milence. —

Tak je i mně! Co po nich házím okem?
Což nejsem jejich zapřisáhlým sokem?
Dřív odporné mi bylo na ně zřít.
Což pronikly mnou cizí síly?
Aj, klučíci ti roztomilí!
Čím to, že nelze mi už láteřit? —
Co? Vedu si jak milující?
Tak ať mě třeba bláznem zvou!
A když ti hnusní uličníci
tak... neodolatelní jsou!

Vy krásné děti, nechte upejpání;
nejste i vy snad Luciferův rod?
Hezouncí kluci, k zulíbání,
vy jste mi přišli zrovna vhod.
Tak je mi útulně, tak přirozeně,
jak bych už tisíckrát byl vídal vás,
tak kočičkovsky vilně, zatraceně,
jak pořád něco vidím z nových krás.
Jen blíž! Což nestojím vám za pohled?

Andělé

My jdem ti blíž; co ustupuješ zpět?
My jsme ti blíž; když můžeš, zůstaň jen!

Kroužící andělé zaberou celé prostranství

Mefistofeles zatlačen do proscénia

Nám zlořečených duchů láte,
ta pravá kouzla vy však znáte,
vy svůdci mužů, svůdci žen! —
Ej, dobrodružství zpropadené!
Či živel lásky je to snad?
Mám celé tělo rozžhavené,
že v popáleném týle cítím chlad. —
Sem tam se vznášíte? Tak spouštějte se!
Ať trochu světštěji se vaše tílko nese;
vážnost vám arci skvěle k tělu jde;
však jednou se přec taky usmějte!
To slast by byla nepomíjející.
Takhle: jak dívají se milující.
Jen pusu našpulit a už to je.
Tebe, ty dlouháne, mám nejradš, na mou duši,
ta popí tvář, ne, ta ti špatně sluší,
koukni se na mne trošku frivolně!
Proč nejste nazí? Že vám hanba není!
V košili s vlečkou jste tak umravněni —
Co? Čelem vzad? No, zezad podívání!
Ne, tihle klackové jsou k nepopsání!

Sbor andělů

Milostné k jasu
nechť plameny vzletí!
Těm, kdo jsou kleti,
pravda vrať spásu;
ať v úsměvnosti
hříchů jsou prosti,
v nebes ať blaženství
blahem se skví!

Mefistofeles se vzchopí

Jak je mi! — Druhý Job jsem, samý nežit,
sám sobě málem zprotiven;
leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,
to z pýchy na sebe a na svůj kmen;
ďáblovy vzácné údy směly přežít,
jen povrch pleti láskou popálen;
zlolajné plameny už nežhnou víc —
a vám, vám všem já klnu z plných plic!

Sbor andělů

Ohně vy svaté!
Blažen se v žití
ten, na nějž váte,
s dobrými cítí.
K výškám se dejme,
je očištěn vzduch.
Sdruženě pějme!
Žít bude duch.

Vzlétnou, unášejíce, co je na Faustovi nesmrtelného

Mefistofeles se rozhlíží

Ni vidu po nich? — Kam se děli?
Ti holobrádci si mě podali!
S kořistí rovnou k nebi uletěli
ti darebáci, co tu mlsali!
Já ztratil skvost, jenž zářil nade všemi;
ach, duši mohutnou, jež vzdala se mi,
ti pašeráci propašovali!
U koho mám teď stěžovat si
a hledat právo v dnešní den?
Já zasloužím, čím svět mi splácí;
na stará kolena jsem ošizen!
Vždyť je to skandál neslýchaný,
mrzce je velký náklad proplýtván:
prachsprosté choutce ďábel vypráskaný,
absurdní lásce vepsí dán.
A chytráka-li dětinská ta věc
tak plně mohla zaměstnati,
jakýpak div, když zuří nakonec
a nadobro-li rozum ztratí.

Horské rokle

Hvozd, skála, poušť

Svatí poustevníci, rozděleni oddola vzhůru po stupních hor a rozloženi v úkrytech mezi srázy

Sbor a ozvěna

Stromoví chví se blíž,
balvan lpí tíž a tíž
v kořenů spleti, z níž
bor se pne výš a výš.
Proud a proud rozvodněn,
úkryt je v slujích jen.
Němí a laskaví
choulí se u nás lvi,
vzdávají místu čest,
láskou jež svato jest.

Pater ecstaticus, vznášeje se a snášeje se

Milostný žár těch pout!
Láska, jíž věčně žhnout!
V prsou strast syčící!
Božská slast mučící!
Šípy, vy zbodejte,
dřevce, mě zdolejte,
kyje, vy usmrťte,
blesky, mě rozdrťte!
Marnosti šálící
smyslů se zbýti chci,
navěky trvalá
lásky nechť záře plá!

Pater profundus v spodní oblasti

Jak nad balvanů bezdnem zeje
zde u mých nohou bezdno skal,
jak strží sto se v třpytu leje,
by proud je, zpěněn, s sebou rval,
jak pne se kmen a neslábnoucí
je pud, jenž k výšinám jej zved —
tak láskou, láskou všemohoucí
je tvořen a je držán svět.

Kol mne je líté burácení,
jak tes by v základech se třás,
a přec jen, láskypln v svém hřmění,
ten příval vln se řítí v sráz;
i zúrodňující ty vody
i blesk, jenž dopad v běsnění,
by očistně tlouk do přírody
a jed i dusno vysál z ní,

jsou posly lásky: hlásat letí,
co, věčně tvoříc, kol nás vlá.
I mou kéž hruď to světlo světí!
Můj duch v ní zmaten zamrzá,
jsa na bolestné smyslů lože
tam přikován jak řetězem.
Ó, myšlenky mi zchláchol, Bože,
zář rozsvěť v toužném srdci mém!

Pater Seraphicus ve střední oblasti

Jitřní mráček, hle, tam pluje
chvějnou třásní jedlovou!
Tuším, co v tom obláčku je?
Mladí duchové to jsou.

Sbor blažených pacholátek

Kamže, otče, je nám jíti?
Dobrý otče, kdože jsme?
My jsme blaženi, a žití
všem nám, všem tak libé je.

Pater Seraphicus

Půlnočně vy narození,
poodhalen pud a um,
rodičům hned uloupeni,
zato zisk jste andělům.
Nablízku že milující,
cítíte, nuž pojďte jen!
Nikdo z vás, vy pacholíci,
pozemsky nebyl zatížen.
Z očí mých, jež oči země,
vaše nechť se dívají!
Vstupte do mne! Buďte ve mně!
Dívejte se po kraji!

Pojme je do sebe

Hle, zde stromy, hle, tu skály,
proud zde vodopádu je;
hřmí a překotně se valí,
strmý svah si zkracuje.

Blažená pacholátka z jeho nitra

Ach, té mocné podívané!
chmurný je však pobyt ten.
Děs a hrůza tady vane.
Dobrý, vzácný, pusť nás ven!

Pater Seraphicus

Každý z vás nechť vzhůru pluje,
aby v čistší okruh vrost;
věky věků oživuje
vše jen boží přítomnost.
Neb toť duchů posílení,
éterná kde volnost čirá:
Ve věčnou lásku zahledění
duchy k blahu rozevírá.

Sbor blažených pacholátek, krouže kolem nejvyšších vrcholků

Ruce si dejme,
radostný počněm rej,
veďme jej, pějme
posvátné city v něj.
Ponaučeni,
důvěru máme,
jej, nad nějž není,
že uhlídáme.

Andělé, vznášejíce se ve vyšších oblastech a nesouce, co je na Faustovi nesmrtelného

Duchových světů vzácný člen
je vyrván z moci zlého:
Kdo spěje dál, vždy dále, jen
nám vykoupiti lze ho.
A blažila-li nadto jej
účastná láska shůry,
pak přijmou ho tím srdečněj
andělské svaté kůry.

Mladší andělé

Silou růží z rukou světic,
kajícnic těch milujících,
naše vojsko, vzhůru letíc,
vojskem bylo vítězících:
Zde tu duši vyhráli jsme.
Prchli zlí, jak sypali jsme,
prchli ďábli, zasaženi;
místo pekel zatracení
lásky hrot jim vnikal v tělo,
ba to ostří také vjelo
do starého satanáše.
Triumf! Vítězství je naše.

Zralejší andělé

Pozemský zbývá nést
nám ostatek žalný;
i z asbestu-li jest,
zůstal přec kalný.
Když duch tak dravých sil
se s živly spojí,
anděl by nestačil
ten život dvojí,
jenž srostl na jeden,
zas rozpoutati:
zná věčná láska jen
je od sebe rváti.

Mladší andělé

Ve výškách v skalisku
mlžně to svítí,
hýbe se poblízku
duchové žití.
Mráčky se zjasňují:
čilý sbor spatřuji
blažených dětí;
bez pout a mimo hřích
ti v kruhu tam
výš smějí spěti
k oblastí strmějších
jaru a hrám.
Sdruž se v svých počátcích
s hochy, by cíle stih,
také on sám!

Blažená pacholátka

V motýlí kukle jej
radostně vítáme;
svou jen tím bezpečněj
andělskost čekáme.
Spějte, ať, vláken prost,
volný se cítí!
Zkrásněl a povyrost
již svatostí žití.

Doctor Marianus v nejvyšší, nejčistotnější cele

Zde duch je povznesen.
Zde volný mám rozhled,
jak vzlétá zástup žen,
by k nebesům povzlét.
Ta vprostřed, s věncem hvězd,
nádherně krásná,
královna nebe jest;
dí zář to jasná.

Vznícen

Nejvyšší ty vládkyně!
V stanu nech mě zříti
azurné své svatyně
zázrak svého bytí!
Schval, co, přísně šeptajíc,
v mužné hrudi dme se,
co ji tvému taji vstříc,
svatě vzňatou, nese.

Nezdolně nám srdce žhnou,
žhnout-li rozkazuješ;
žár se zmírní pojednou,
mír-li podaruješ,
panno, vzore čistoty,
matko velebná,
vyvolená kněžno ty,
bohům rovnocenná.

Kol ní se splétá
rej obláčků lehkých,
to nárůdek vzlétá
kajícnic křehkých:
jí u nohou pijí
dech éterné rosy
a o milost prosí.
K tobě, které dáno jest
bez poskvrny býti,
smějí ty, jež snadno svést,
důvěřivě jíti.

Těla chtíč je zachvátil,
ochrany jim není;
sláby jsou: kdo dost má sil,
zlomit pouto chtění?
Šikmá, hladká půda-li,
noha sklouzne v spěchu.
Vzkaz i pohled ošálí,
zmámí vůně dechu.

Mater Gloriosa krouží výšinami

Sbor kajícnic

Ty ve výškách, paní,
se vznášející,
slyš naše lkání,
ty v slávě dlící,
ty orodující!

Magna peccatrix

Při lásce, jež pokropila
tvému synu božské nohy,
jež naň pláč jak balzám lila,
přes škleb Farizeův mnohý;
při misce, z níž hojivě tak
oleje se vylévaly,
při vlasech, jež horlivě tak
svaté údy omývaly —

Mulier Samaritana

Při studnici, z níž kdys pilo
Abramovo stádo celé,
při vědru, jež občerstvilo
žíznícího Spasitele;
při tom čistém zdroji čirém,
jenž teď odtamtud se řine
a jenž tryskavě vším mírem
průzračný a věčný plyne —

Maria Aegyptiaca

Při posvátné hrobce temné,
v níž byl uložen náš Pán,
při paži, jež varovně mne
odstrčila od těch bran;
při poušti, kde já se z hříchů
přes čtyřicet kála let,
při tom, co jsem v svatém tichu
v písek psala naposled —

Všechny tři

Ty, jež k velkým hříšnicím se
v milostivé přízni skláníš,
ty, jež duším kajícím se
právo věčné spásy chráníš,
přej i této dobré ženě,
která, nevědouc, co dělá,
jednou jen se zapomněla,
odpuštění přiměřeně!

Una Poenitentium, dříve zvaná Markétkou, tulíc se k nim

Svou líc, ach, líci,
ty orodující,
ty věčnem se skvící,
milostiplná, k mé slasti skloň!
Milován kdysi,
teď s čistšími rysy
vrací se on.

Blažená pacholátka, blížíce se v kruhovém pohybu

Už mocně vyrůstá!
Oč je nás větší!
On štědře nám zas dá
vše, zač nám vděčí.
Nám záhy skončen den;
o to jsme chudší.
Však on je poučen,
nuž, ať nás učí!

Jedna z kajícnic, dříve zvaná Markétkou

Teď, ve sboru jsa vzácných duchů,
sám, obnoven, se sotva zná;
jak o žití má čerstvém tuchu,
těm svatým hned se podobá.
Hle, pozemské se láme pouto,
již ze staré je schrány rván,
a éterické tvary jsou to,
jimiž, zas mlád, je odíván!
Svol, aby směl mým učněm býti,
neb oslepil ho nový den.

Mater Gloriosa

Do vyšších sfér spěj zakroužiti!
Za tebou vzlétne přiváben.

Doctor Marianus, leže na tváři ve zbožném vzývání

K zrakům spásy vzhlédněte,
kdož se v něze káte;
vděčnou mysl prodchnete
blahem sudby svaté.
Kéž, kdo dobrý, ctít ji zná,
sluhy, nás, kéž daří
panna, matka, královna,
bohyně svou září!

Chorus mysticus

Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé — zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.

Finis